Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem Mostecká 279/1, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2006 č. j. 1 Co 362/2005-72 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2005 č. j. 16 C 22/2005-37, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo žalovanému Ing. J. S. uloženo zdržet se a odvolat tvrzení o stěžovateli blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a aby se žalovaný za tato tvrzení stěžovateli omluvil doporučeným dopisem a zaplatil mu částku 40 000,- Kč. Dříve, než se může Ústavní soud zabývat meritem věci, musí nejprve zkoumat, jestli byla ústavní stížnost podána včas, zda splňuje formální i obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není přípustná.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 , publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str.
79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení.
Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Stěžovatel v návrhu uvádí, že v dané věci podal kromě ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle jeho názoru je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne v takovém případě běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj