Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. prosince 2000 sp. zn. 6 C 4041/2000, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát tím, že k jeho vydání došlo poté, kdy mu byl ustanoven opatrovník, aniž k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel poukázal na rozhodovací důvody nálezů sp. zn. I. ÚS 2369/07 ,
IV. ÚS 1778/08 ,
,
,
I. ÚS 3059/07 ,
,
II. ÚS 171/06 ,
I. ÚS 264/06 ,
II. ÚS 565/03 ,
,
II. ÚS 629/04 ,
I. ÚS 559/2000 , a domáhal se, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy ČR). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (kupř. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ).
Podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu anebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle § 234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
Změna pravidel občanského soudního řízení zmíněnou novelizací o. s. ř. (s účinností od 1. 7. 2009) činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu - včetně té, na níž poukazuje stěžovatel - upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou (srov. kupř. i nález sp. zn. III. ÚS 1143/09 ).
Z uvedeného se podává, že stěžovatel nedostál požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu bylo třeba o návrhu rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2011
Pavel Holländer soudce zpravodaj