Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) K. K., b) E. K., c) L. K., d) A. K., e) M. K., f) P. K., g) M. K., h) A. K., i) K. K., j) K. K., k) nezletilého E. K., zastoupeného zákonnými zástupci P. K. a M. K., všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti výrokům I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 25 Cdo 55/2022-663, v částech, kterými bylo jejich dovolání odmítnuto nebo zamítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými jejich dovolání odmítl nebo zamítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká.
2. Stěžovatelé se jako žalobci domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluvy a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého ze žalobců za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhování, resp. na adresu romské komunity obecně.
3. Věc byla opakovaně projednávána Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), rozhodnutí krajského soudu bylo vrchním soudem třikrát zrušeno.
4. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 23 C 313/2007-498, zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění v žalobě uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v následujících sdělovacích prostředcích: v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil (výrok I). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 35 000 Kč, žalobkyni b) 20 000 Kč, žalobci c) 7 000 Kč, žalobci d) 7 000 Kč, žalobci e) 5 000 Kč, žalobci f) 15 000 Kč, žalobkyni g) 15 000 Kč, žalobci h) 5 000 Kč, žalobkyni i) 5 000 Kč, žalobkyni j) 5 000 Kč a žalobci k) 2 000 Kč (výrok II). Zamítl žalobu každého ze žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti (výroky IV až X).
5. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, k odvolání žalobců i žalovaného výrokem I změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců a), b), c), d), e), f) a g) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života." Vůči žalobcům h), i), j) a k) a v části, v níž žalobci a), b), c), d), e), f) a g) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 20 000 Kč, žalobkyni b) 10 000 Kč, žalobci c) 8 000 Kč, žalobci f) 10 000 Kč a žalobkyni g) 10 000 Kč; ve vztahu k žalobcům d) a e) rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se zamítá žaloba žalobce a) na zaplacení 80 000 Kč, žalobkyně b) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce c) na zaplacení 92 000 Kč, žalobce f) na zaplacení 90 000 Kč, žalobkyně g) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce h) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně i) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně j) na zaplacení 100 000 Kč a žalobce k) na zaplacení 100 000 Kč, a ve vztahu k žalobcům d) a e) v tomto zamítavém výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky II - VIII).
6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah rozsáhlé výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu podle jednotlivých otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění a 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy.
7. Ohledně přiznání omluvy (ad 1) Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů h) - k) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který se týkal zamítnutí žaloby na přiznání omluvy, neboť dovolání nevymezuje předpoklady přípustnosti (výrok I). Ze stejného důvodu odmítl dovolání všech stěžovatelů proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi omluvit se stěžovatelům za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv stěžovateli navržených (druhá část výroku XI).
8. Jde-li o přiměřenou výši zadostiučinění (ad 2), shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů b), c), d), e), h), i), j) a k) přípustným a zároveň zčásti důvodným. Podle Nejvyššího soudu nerozhodl odvolací soud správně, pokud stěžovatelům h) - k) nepřiznal žádnou peněžitou satisfakci s odůvodněním, že tomu brání současné nepřiznání omluvy. Při úvaze o výši zadostiučinění v penězích pro stěžovatele b) - e) nerespektoval v dostatečné míře kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud tedy stěžovatelům h) - k) peněžitou satisfakci přiznal a stěžovatelům b) - e) ji oproti rozsudku vrchního soudu zvýšil. Ve zbytku jejich dovolání zamítl, neboť neshledal důvod pro stanovení peněžitého zadostiučinění ve vyšších částkách (výroky III-X). Dovolání stěžovatelů a), f) a g) proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto zamítavě o náhradě vyšších částek zadostiučinění, odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť přiznaná výše finanční náhrady pro stěžovatele a), f) a g) byla v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (výrok II).
9. Vzhledem k tomu, že část zadostiučinění byla přiznána krajským soudem, poté byla modifikována (vesměs snížena) vrchním soudem a následně opět zvýšena rozsudkem Nejvyššího soudu, shrnuje pro přehlednost Ústavní soud výslednou výši přiznaného zadostiučinění po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ta činí ve vztahu ke stěžovatelům b), c), d) a e) každému 40 000 Kč, stěžovateli h) 30 000 Kč, stěžovatelce i) 30 000 Kč, stěžovatelce j) 20 000 Kč a stěžovateli k) 10 000 Kč. Výše zadostiučinění u stěžovatele a), f) a g) zůstala ve výši stanoveném rozsudkem vrchního soudu, a to u stěžovatele a) 20 000 Kč a u stěžovatelů f) a g) u každého 10 000 Kč.
10. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních pro subjektivní nepřípustnost (první část výroku XI) a zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok XII).
11. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
12. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují částí závěrů vrchního soudu i Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti pak tvoří rekapitulace výroků J. Č. zveřejněných v průběhu řízení, či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Stěžovatelé uvádějí, že po 16 let trvajícím soudním řízení očekávali spravedlivější rozhodnutí. Mají za to, že omluva je stále nedostatečná a náhrada nemajetkové újmy je nízká. Podle stěžovatelů se sice věc "posunula dopředu", když soud stěžovatelům b), c), d) a e) zvýšil náhradu nemajetkové újmy, stěžovatelům h), i), j) a k) nově náhradu nemajetkové újmy přiznal, avšak i nadále stěžovatelům nebyla přiznána větší část z navrhované náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatelům h), i), j) a k) nebyla přiznána omluva, ačkoli v době rozhodnutí již neplatí odkaz na jejich nízký věk. Nikomu ze stěžovatelů nebyla přiznána omluva v podobě, v jaké byla požadována, ani nebyla omluva přiznána jejím zveřejněním v médiích a na oficiálních internetových stránkách vedlejšího účastníka.
14. Při rozhodování o výši zadostiučinění soudy dostatečně nezohlednily "zlý úmysl" vedlejšího účastníka, zatímco u stěžovatelů byla zohledněna existence nepříznivých okolností, které si údajně sami zavinili. Zásah do osobnostních práv je závažnější, než jak jej posoudily obecné soudy. Stěžovatelé mají za to, že přiměřenou výší odškodného je navrhovaných 100 000 Kč pro každého z nich.
15. Proti výrokům dovolacího soudu, jimiž bylo dovolání odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelé namítají, že v čl. I. bodu 2 dovolání poukázali na § 237 o. s. ř. a na s. 3 dovolání pod písmeny a) až g) uvedli, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem. Příslušnou pasáž dovolání opětovně citují v ústavní stížnosti.
16. Stěžovatelé namítají, že jejich žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Navrhují, aby se Ústavní soud touto ústavní stížností zabýval přednostně z důvodu délky trvajícího sporu.
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu není žádný opravný prostředek přípustný (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud se vzhledem k procesní složitosti věci založené množstvím a strukturou výroků napadeného rozhodnutí a větším počtem stěžovatelů níže vypořádává nikoli s jednotlivými výroky, ale s argumentací Nejvyššího soudu týkající se 1) nepřiznání omluvy, resp. rozsahu a formy přiznané omluvy a 2) výší přiznané náhrady za nemajetkovou újmu. IV. 1) nepřiznání omluvy, resp. rozsah a forma přiznané omluvy
20. Jde-li o nepřiznání omluvy stěžovatelům h), i), j) a k), resp. rozsah a formu omluvy přiznané ostatním stěžovatelům, uvádí Ústavní soud následující. Nejvyšší soud v této části (výrok I a část výroku XI) odmítl dovolání pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části. Nejvyšší soud tak učinil i při zohlednění rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá (srov. bod 17 napadeného rozsudku).
21. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili podané dovolání, které Ústavní soud konfrontoval se závěry Nejvyššího soudu. Ústavní soud tak v této části ústavní stížnosti posuzoval, zda nedošlo odmítnutím dovolání k odepření práva stěžovatelů na přístup k soudu, resp. zda je odmítnutí dovolání pro tvrzenou absenci jeho povinných náležitostí souladné s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
22. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecně justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10-11).
23. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
24. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu a plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně. Podstatné je tedy například to, že předestřená právní otázka je konfrontována s rozhodovací činností dovolacího soudu a je tvrzeno odchýlení se od této praxe, nikoli to, zda je ocitována též příslušná pasáž § § 237 o. s. ř. (srov. nález ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 ). Naopak pro vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nikdy nepostačí povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení, vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 42).
25. Dovolání podané stěžovateli však pouze cituje § 237 o. s. ř., přičemž vůbec neuvádí, který z předpokladů přípustnosti je u jednotlivých právních otázek (vymezených navíc taktéž značně nejasně) naplněn. Ani z celkového obsahu dovolání to zřejmé není. Ústavní soud tak neshledal pochybení Nejvyššího soudu, pokud v části týkající se nepřiznání omluvy některým stěžovatelům (část výroku XI), resp. v části týkající se rozsahu a formy přiznané omluvy u ostatních stěžovatelů (výrok I), dovolání odmítl z důvodu nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
26. Ústavní soud v této části uzavírá, že napadenými částmi výroků rozsudku Nejvyššího soudu, kterými Nejvyšší soud odmítl dovolání jednotlivých stěžovatelů týkající se otázky omluv, nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. IV. 2) Výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu
27. U napadených částí rozsudku Nejvyššího soudu, které se týkají výše přiznaného zadostiučinění, musel Ústavní soud posoudit, zda odmítnutí dovolání stěžovatelů a), f) a g) pro nepřípustnost, resp. zamítnutí dovolání stěžovatelů b), c), d), e), h), i), j) a k) v části jejich nároku pro nedůvodnost obstojí z pohledu ochrany jejich ústavně zaručených práv.
28. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžaduje, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)].
29. V nyní posuzované věci však rozsudek Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostál. Nejvyšší soud podrobně zdůvodnil (body 27 až 29 napadeného rozsudku), proč je rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výše přiznaného zadostiučinění pro stěžovatele a), f) a g) souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud neshledal pochybení v individualizaci výše zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým žalobcům. Zohlednil, že u dospělých žalobců a), f) a g) by částka zadostiučinění měla odrážet jejich podíl na vzniku neutěšené situace všech žalobců, včetně jejich dětí. Stejně tak soud zohlednil míru zásahu do osobnostních práv, a tudíž i odlišnou výši zadostiučinění přiznanou odvolacím soudem stěžovateli a) na straně jedné, a stěžovatelům f) a g) na straně druhé. V této části lze uzavřít, že Nejvyšší soud dostatečně a přehledně zdůvodnil, proč dovolání stěžovatelů a), f) a g) odmítl pro nepřípustnost, resp. proč je v této části rozhodnutí vrchního soudu souladné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud závěry napadeného rozhodnutí v této části tudíž nezpochybňuje a ústavní práva stěžovatelů a), f) a g) tak v tomto aspektu nebyla porušena.
30. U stěžovatelů b), c), d), e), h), i), j) a k) bylo dovolání shledáno přípustné v otázce peněžitého zadostiučinění. U stěžovatelů h), i), j) a k) bylo zadostiučinění oproti rozhodnutí vrchního soudu přiznáno, u stěžovatelů b), c), d) a e) bylo zvýšeno. Stěžovatelé napadají zamítavé části výroků III - X s tvrzením, že zadostiučinění mělo být vyšší.
31. Ústavní soud tak přezkoumal meritorní úvahy Nejvyššího soudu týkající se přiznané výše peněžitého zadostiučinění u stěžovatelů b), c), d), e), h), i), j) a k) a v jejich závěrech neshledává pochybení, které by představovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, a do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak oprávněn vstupovat pouze omezeně.
Ve vztahu k přezkumu výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu Ústavní soud uvádí, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, s výjimkou závěrů, které lze označit za "skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy" a dodává, že "pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže" [srov. např. nález ze dne 9.
12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515), část V].
32. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, shrnul dosavadní rozhodovací praxi týkající se odškodňování za nemajetkovou újmu, zmínil argumenty svědčící jak pro zvýšení finanční náhrady (oproti rozsudku vrchního soudu), ke kterému nakonec přistoupil, jakož i argumenty zdůvodňující nepřiznání finanční náhrady v plné požadované výši, a tedy svědčící pro částečné zamítnutí dovolání. Srovnal situaci stěžovatelů s jinými případy (např. případ nezákonných sterilizací) z pohledu výše přiznané částky, popsal a vyhodnotil relevantní odlišnosti v posuzovaných případech a situacích a své závěry o výši přiznaného zadostiučinění dostatečně a podrobně zdůvodnil (zejm. body 19 až 25, resp. 31 až 36). Soud zohlednil, že peněžité zadostiučinění by mělo odrážet skutečnost, že v době neoprávněného zásahu byli stěžovatelé c), d), e), h), i), j) a k) v různém stupni vývoje, podstata jejich sociálních kontaktů se soustředila v užší rodině zejména u těch z nich, kteří byli zcela útlého věku, zatímco ti, kteří se již blížili věku dospělosti, mohli ztrátu vztahů s vrstevníky pociťovat tíživěji. Soud tak výši náhrady odstupňoval s přihlédnutím k věku. U stěžovatelky b), která sice byla dospělá, zohlednil zranitelnost danou omezením ve svéprávnosti, ale i to, že nebyla vystavena stresujícímu jednání souvisejícímu s uzavíráním smluv týkajících se nového bydlení. Nejvyšší soud též vzal v potaz, že podobnému neoprávněnému zásahu bylo vystaveno více rodin z téhož domu, byť za odlišných okolností, a proto výši přiznaných částek odůvodnil též vzájemným srovnáním intenzity zásahu u jednotlivých vystěhovaných rodin, resp. jejich členů. Přiznání nižších částek než např. v případu rodiny Ž. (před Nejvyšším soudem posuzováno pod sp. zn. 25 Cdo 177/2022, před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 394/24 ) zdůvodnil tím, že stěžovatelé v této věci byli (na rozdíl od srovnávaného případu) vystěhováni do domu, který přes některé nedostatky byl obyvatelný a u nezletilých žalobců též zejména tím, že všichni zůstali v péči rodiny a bylo jim zachováno širší rodinné prostředí.
33. Ústavní soud k této části uzavírá, že Nejvyšší soud dostál požadavku individualizace náležitého zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, své závěry přezkoumatelně zdůvodnil a nedopustil se výkladového excesu, který by umožnil zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
34. Pro úplnost pak Ústavní uvádí, že první částí napadeného výroku XI Nejvyšší soud odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nárocích ostatních stěžovatelů (subjektivní nepřípustnost dovolání). Uvedený výrok tak nemohl zasáhnout do ústavních subjektivních práv jednotlivých stěžovatelů, neboť odmítl dovolání vždy jen ve vztahu k nárokům ostatních stěžovatelů.
35. K tvrzení stěžovatelů, že žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě, se v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí být nejprve (v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti) posouzeno obecnými soudy v řízení týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Teprve výsledek uvedeného posouzení může být případně napadán před Ústavním soudem.
36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
37. Ústavní soud se vzhledem k délce sporu před obecnými soudy zabýval ústavní stížností přednostně a rozhodl o ní v nejkratším možném čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu