Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného doc. JUDr. Lukášem Bohuslavem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024, č. j. 4 Tdo 874/2024-656, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2024, č. j. 7 To 38/2024-599, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 20. prosince 2023, č. j. 24 T 26/2023-537, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, navrhuje, aby Ústavní soud projednal jeho věc přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že mezi lety 2016 a 2020 v přesně nezjištěném počtu případů osahával nezletilou dceru své družky (ve věku 8 až 12 let), přičemž zhruba od 10 let jejího věku s ní vykonával i různé druhy pohlavních styků. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Soud mu dále uložil povinnost zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejíž obecnou i specifickou věrohodnost potvrdila dvě znalecká zkoumání.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud doplnil dokazování výslechem stěžovatelovy matky a spolupracovníka a provedl rovněž doplňující výslech poškozené a znalkyně posuzující její věrohodnost. Po takto doplněném dokazování se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o věrohodnosti poškozené. Všechny dílčí (a zejména zdánlivé) rozpory byly dokazováním vyjasněny. U poškozené nebyla zjištěna jakákoliv motivace vypovídat křivě.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Soudy se rovněž řádně vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Okresní soud měl sám jisté pochybnosti o věrohodnosti poškozené (a jejího znaleckého zkoumání), pročež k jejich odstranění nechal vypracovat ještě revizní znalecký posudek.
5. Stěžovatel namítá, že nejdůležitější důkazy hodnotily znalkyně a nikoliv soudy. Závěry soudů jsou tendenční a výhradně v neprospěch stěžovatele. Znalcům nepřísluší vyjadřovat se k otázce, zda je konkrétní svědecká výpověď věrohodná či nikoliv. Hodnocení specifické věrohodnosti poškozené (jako klíčového údajně usvědčujícího důkazu) nemělo být vůbec předmětem zadání znaleckých posudků. V této části jsou znalecké posudky nepřípustným důkazem. Zároveň však takové pochybení vyvolává pochybnosti o celkové kvalitě znaleckých posudků. Soudy tyto nepřípustné závěry znalkyň bez dalšího přejaly. Stejně nepřípustné je, aby znalci hodnotili motivaci poškozené oznámit trestný čin.
6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. Soudy ve svých závěrech podle stěžovatele rovněž podlehly tzv. konfirmačnímu zkreslení, pokud vycházely z původní (a nepřípustné) informace znalkyň o věrohodnosti poškozené, kterou měly tendenci potvrzovat navzdory dalším zjištěným skutečnostem. Ze dvou co do pravděpodobnosti rovnocenných verzí se soudy přiklonily k té, která byla v neprospěch stěžovatele. Důkazy ve prospěch stěžovatele soudy buď přehlížely, anebo z nich dovodily závěry rozporné s jejich obsahem. V tomto směru stěžovatel poukazuje na sexuologické znalecké zkoumání, které fakticky vyloučilo možnost, že by se stěžovatel daného jednání dopustil. Dalším takovým důkazem je absence poškozenou popisovaných fotografií (jejího přirození) ve stěžovatelově telefonu. Nepravdivé části výpovědi poškozené soudy nevzaly v potaz, stejně jako absenci vážných následků údajného jednání stěžovatele na její psychice. Naproti tomu stěžovatelova obhajoba byla konstantní a ani v dílčích částech nebyla žádným důkazem vyvrácena. Tendenčnost soudů dovozuje stěžovatel i z výběru důkazů, které soudy neprovedly (resp. je po jejich provedení nijak nezohlednily).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, což mimo jiné uznává i stěžovatel ve své stížnosti. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jeho argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. V napadených rozhodnutích Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.
11. U většiny dílčích námitek lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí. To platí u námitky přehlédnutí závěrů sexuologického zkoumání (viz str. 16 rozsudku okresního soudu, bod 25 usnesení krajského soudu nebo bod 51 usnesení Nejvyššího soudu), u námitky absence fotografie poškozené ve stěžovatelově telefonu (viz str. 16 rozsudku okresního soudu, bod 23 usnesení krajského soudu nebo bod 50 usnesení Nejvyššího soudu) a u námitek o rozporech ve výpovědích poškozené (viz bod 13 rozsudku okresního soudu, body 21 až 24 usnesení krajského soudu a bod 53 usnesení Nejvyššího soudu), včetně vlivu znalkyň na její řádné posouzení (viz body 23 a 24 usnesení krajského soudu a bod 61 usnesení Nejvyššího soudu).
Uvedeným závěrům nemůže Ústavní soud nic vytknout. V napadených rozhodnutích jsou řádně popsány důkazy, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině. Nelze přitom hovořit o porušení pravidla in dubio pro reo, neboť soudy žádné pochybnosti o skutkovém stavu (relevantních mezerách ve skutkových zjištěních) neměly. Skutečnost, že stěžovatel považuje jiné skutkové verze za rovnocenné, je z hlediska ústavní konformity napadených rozhodnutí nerozhodná.
12. Oproti předchozí obhajobě jsou více rozvinuté námitky ohledně nepřípustného vlivu znalkyň na napadená rozhodnutí. Ani těmto námitkám však nemohl Ústavní soud vyhovět. Ústavní soud předesílá, že posouzení obecné i specifické věrohodnosti je v kompetenci znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Znalec se nevyjadřuje k pravdivosti, pouze konstatuje, že posuzovaný je schopen podat pravdivou výpověď (viz Kolektiv autorů. Základy soudní psychiatrie psychologie. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s.
87, dále usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 1215/2020). Stěžovatelem zvolené odkazy na judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ) jsou v dané věci neaplikovatelné, neboť soudy v napadených rozhodnutích závěry této rozhodovací činnosti aplikovaly bezvadně. Ke znaleckým posudkům přistupovaly jako k jakémukoliv jinému důkazu a kriticky je hodnotily. Okresní soud nechal po shledání určitých pochybností o správnosti prvního znaleckého posudku vypracovat posudek druhý (viz bod 13 rozsudku okresního soudu a bod 24 usnesení krajského soudu).
Krajský soud následně v rámci odvolacího řízení znalkyni vyslechl a konfrontoval ji s novou výpovědí poškozené. Soudům tedy nelze vytknout pouze formální hodnocení znaleckých posudků bez vlastního hodnocení jejich obsahu a důkazní síly. Skutečnost, že se znalkyně vyjádřily i k otázkám, jejichž řešení jim nepřísluší, neovlivňuje ústavní konformitu napadených rozhodnutí, která nejsou založena na těchto vyjádřeních. Zároveň taková vyjádření nečiní z celého znaleckého posudku nepřípustný důkaz.
13. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že důvod pro zrušení napadených rozhodnutí nemohl shledat ani ve stěžovatelem nově předložené forenzní psychologické analýze PhDr. Slavomila Fischera. Jde-li podle stěžovatele o nový relevantní důkaz, je nutné jej nejprve předložit soudům k návrhu pro řízení o povolení obnovy řízení.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť ji projednal v nejkratším možném termínu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu