USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného R. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2024, č. j. 7 To 38/2024-599, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 26/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 T 26/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„v přesně neustanovené době v období přibližně od poloviny roku 2016 do června 2020 nejméně v obci XY, okres Plzeň-XY, v domě XY, dále v obci XY, okres XY, v domě č.p. XY a dále na přesně nezjištěných místech v zahraničí, během služebních cest obžalovaného nákladním vozidlem do SRN a během rodinné dovolené v Itálii,
opakovaně a v přesně nezjištěném počtu případů jako druh J. F., matky nezletilé AAAAA (pseudonym), nejprve pod záminkou uspávání nezletilé tuto nezletilou nejprve osahával na těle – břiše a stehně, následně pod oblečením na přirození, posléze ji svým jazykem lízal její obnažené přirození, a dále přibližně od deseti let věku nezletilé s ní vykonával anální sexuální styky a strkal prsty do jejího přirození, přičemž zároveň v uvedené době požadoval po nezletilé manuální stimulaci jeho penisu, což nezletilá dobrovolně, opakovaně činila,
kdy uvedených jednání za účelem svého sexuálního uspokojení se z části dopouštěl v době, kdy byla nezletilá svou matkou, tehdy družkou obžalovaného, v důsledku pracovního vytížení matky nezletilé svěřena jeho dozoru a přestože věděl, že jmenované nezletilé ještě není 15 let“.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené nezletilé AAAAA, na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200 000 Kč (dvě stě tisíc korun českých). Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. F., s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Krajský soud v Plzni (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 7 To 38/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2024 (v dovolání nesprávně uvedeno 11. 7. 2024 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 7 To 38/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Obviněný nejprve konstatuje, že od počátku trestního řízení vinu popírá a tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil. Jediným důkazem v jeho neprospěch je výpověď poškozené nezletilé AAAAA (dále také jen „poškozená“). Ostatní důkazy je naopak podle něj nutno hodnotit v jeho prospěch, tedy že potvrzují jeho výpověď. Dovolatel se cítí být obětí trestního procesu, kdy byl poškozenou křivě obviněn.
7. Dovolatel se tak neztotožňuje s argumentací soudů nižších stupňů stran provedeného dokazování, když soudy provedené důkazy hodnotí tak, že nevylučují, že by k jednání došlo. Akcentuje, že naopak důkazy k prokázání viny by měly jednání prokazovat, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přesvědčen, že v jeho věci nastala situace, kdy se mělo uplatnit pravidlo in dubio pro reo.
8. Ve vztahu k tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu uvádí, že pro jeho odsouzení nebyl proveden žádný důkaz, vyjma výpovědi poškozené. Nejprve se tedy vyjadřuje k otázce věrohodnosti poškozené a její výpovědi, kterou označuje za nepravdivou. K možnému motivu poškozené křivě jej obvinit připouští, že k tomu nevidí žádný racionální důvod, když jí ani nikomu z rodiny neublížil. Má za to, že se poškozená nikdy nesmířila s rozchodem své matky a něj, čímž přišla o člověka, ke kterému měla až nezdravě blízko a jehož pozornost si nevědomky vynucovala. Poukazuje na to, že poškozená žárlila na svou matku, kdy zároveň uvádí, že i matka poškozené na svou dceru žárlila, což považuje za „nenormální“. Odkazuje také na výchovné problémy s bratrem poškozené, který užíval pervitin, kvůli nimž si podle něj poškozená vynucovala jeho pozornost (obviněného) a rodiny. Obviněný následně rozvádí mnohé další možné důvody tvrzeného křivého obvinění ze strany poškozené, které už uváděl i v předchozích stadiích trestního řízení a především pak ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Ze všech uvedených důvodů nelze považovat poškozenou za věrohodnou a pokud ji soudy nižších stupňů věrohodnou shledaly, je tento závěr podle něj v rozporu s provedeným dokazováním.
9. Stran věrohodnosti poškozené dovolatel poukazuje také na závěry znaleckého posudku PhDr. Bc. Rezkové, podle níž poškozená mluví jako „kniha“ a jako „přes kopírák“, z čehož podle něj vyplývá, že se jedná o vyprávění striktně naučené. V jejích jednotlivých výpovědích se pak podle něj objevují jisté rozpory, s nimiž se soudy nižších stupňů nevypořádaly, takže nepostupovaly v souladu s § 125 tr. ř. Dále vyslovuje údiv nad tím, že poškozená líčí zneužívání bez jakýchkoliv emocí a popisuje útoky za využití slovníku neadekvátního jejímu věku, načež uvádí, že tyto pojmy má zjevně „naposlouchané“ ze sledování pornografie. Taktéž namítá, že poškozená tvrdí, že si ji fotil nahou, fotil si její přirození a panenskou blánu, avšak že žádná taková ani charakterem obdobná fotografie se v jeho mobilním telefonu nenašla.
10. Obviněný následně shrnuje důvody, které měly vést poškozenou k oznámení údajného závadového jednání právě v únoru 2021, mezi něž zařadila to, že měl pomlouvat jejího otce v lednu 2021, že matka poškozené citovala článek v médiích o zneužívání dětí den před oznámením jednání, dále že si poškozená s ohledem na dospívání uvědomila, že jeho jednání vůči ní nebylo v pořádku. Poukazuje také na to, že před odvolacím soudem poškozená nově zmínila jako nový a hlavní motiv oznámení údajné sáhnutí na její stehno v autě, kde byli s obviněným sami, a to v době po rozchodu obviněného a její matky. Vysvětlení poškozené považuje za nepravdivé, když poukazuje na to, že otce poškozené kritizoval již dříve, matka poškozené o citování článku nehovořila, poškozená si musela uvědomovat, že jeho údajné jednání není v pořádku, když ji měl sdělovat, že je to tajemství a neměl možnost po rozchodu s matkou poškozené být sám, takže ji nemohl sáhnout na stehno v autě.
11. Dále dovolatel konstatuje, že pokud by k pohlavnímu zneužívání docházelo, nejeví se mu jako logické, že by mu poškozená připravovala milá a láskyplná přání, jejichž přípravu popírala před nalézacím soudem a přiznala ji až před odvolacím soudem, když byla s existencí přání konfrontována. Jako věrohodné se mu nejeví vysvětlení, že si na přání nevzpomněla, když nebyly jiné osoby, kterým by přáním připravovala.
12. Taktéž dovolatel uvádí, že poškozená ve výpovědi opakovaně zmiňovala, že s ním sledovala v televizi snímek Pach krve, v němž se mělo souložit. K tomu však zdůrazňuje, že tento snímek je horor či thriller, který sice nejspíš není vhodný pro děti, avšak že se nejedná o filmografii pornografickou nebo s erotickou tématikou.
13. Dále poukazuje na to, že před odvolacím soudem poškozená tvrdila, že k posledním sexuálním aktivitám mělo docházet v jejím věku 10 let. Poukazuje na to, že je poškozená narozena 8. 10. 2008, a tudíž uvedené období spadá do období podzim 2018 až podzim 2019. V přípravném řízení však poškozená uvedla, že sexuální aktivity přestaly od léta 2020. Obviněný tudíž akcentuje, že v uvedeném je rozdíl minimálně jednoho roku. Současně konstatuje také to, že poškozená před odvolacím soudem tvrdila, že jí obviněný měl od počátku sexuálních aktivit, tj. od jejího věku 7 let, sdělovat, že takové jednání je mezi dospělými normální a že ona vypadá na 15 let. K tomu dovolatel uvádí, že sice poškozená vždy vypadala o trochu starší, avšak že v 7 letech skutečně nevypadala na 15 let.
14. V další části dovolání obviněný vznáší četné výhrady ke zpracovaným znaleckým posudkům a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Předně připomíná, že k posouzení věrohodnosti poškozené byla přibrána již v přípravném řízení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Bc. Rezková, která vypracovala znalecký posudek a poté byla vyslechnuta v hlavním líčení. Namítá, že tato znalkyně zaznamenala rizikový faktor sexuálního zájmu poškozené, její sníženou specifickou věrohodnost a mj. tendenci na sebe upozorňovat. V hlavním líčení však nebyla schopna vysvětlit, v čem konkrétně se snížená specifická věrohodnost poškozené projevuje a nebyla schopna spolehlivě zodpovědět dotazy soudu a obhajoby. Proto byla ve věci přibrána nová znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Mgr. Tylová, která poškozenou popsala se zcela opačnými charakterovými a povahovými vlastnostmi. Není proto podle obviněného postaveno najisto, jaké jsou základní vlastnosti poškozené a to, jak je hodnotit z hlediska její věrohodnosti.
15. Obviněný taktéž zpochybňuje tvrzený pevný vztah mezi poškozenou a její matkou, který zmínila i znalkyně PhDr. Mgr. Tylová ve svém posudku. Zdůrazňuje, že se poškozená své matce s ničím nesvěřila až do února 2021 a současně matka coby podle znalkyně empatická osoba a napojená na potřeby svého dítěte si nikdy ničeho nevšimla. Vysvětlení znalkyň, že poškozená brala jeho jednání jako normální, protože ji o tom ujišťoval, když jí říkal, že to dělá i s její matkou a jelikož je vyspělá, tak to může dělat i s ní, podle něj neobstojí. Namítá, že si poškozená musela být již ve svých sedmi či osmi letech, tedy od počátku jejího údajného zneužívání, vědoma toho, že obviněný dělá zakázané věci, a dodává, že sexuální dospívání poškozené muselo taktéž probíhat s ohledem na návštěvy gynekologie dříve než u jejích vrstevnic.
16. Stejně tak obviněný považuje za nepřesvědčivé vysvětlení znalkyně PhDr. Mgr. Tylové ohledně sledování pornografie poškozenou v dětském věku (věk 8 let), kdy znalkyně toto označila za výsledek dětské zvídavosti a aktuální dostupnosti pornografie. Současně namítá to, že uvedená znalkyně nebyla schopna vyjádřit se k určitým metodám užitým v posudku znalkyně PhDr. Bc. Rezkové, neboť je neznala, přestože podávala ve věci revizní znalecký posudek. Zároveň obviněný nesouhlasí s tím, že znalkyně bagatelizuje roli toho, že nezletilý bratr poškozené užíval pervitin. Dále vyjadřuje své podivení nad tím, že znalkyně PhDr. Mgr. Tylová nebyla schopna vyjádřit se k nahrávce rozhovoru na CD na č. l. 270 spisového materiálu, byť ji údajně slyšela a přepis četla. Za zvláštní považuje také to, že poškozená podle znalkyně (viz str. 18 znaleckého posudku) uvedla, že se jí na vyšetření u psycholožky ve věci pohlavního zneužívání docela chtělo.
17. Ve vztahu k uvedenému znaleckému posudku PhDr. Mgr. Tylové obviněný uvádí také to, že s ohledem na odůvodnění jejího závěru o specifické věrohodnosti poškozené – zjednodušeně vyjádřeno „události popisovala shodně, proto je věrohodná“ – lze dovozovat, že pokud osoba stále dokola bude uvádět nějakou nepravdivou událost, bude shledána věrohodnou. Nadto je přesvědčen, že znalkyně hodnotila jednotlivé výpovědi, což je hodnocení důkazů, které přísluší toliko soudu. Soudy nižších stupňů však její závěry podle něj nekriticky převzaly. K oběma znaleckým posudkům tedy shrnuje, že oba vychází toliko z vylíčení události poškozenou, případně její matkou, která pochopitelně stojí na straně své dcery. S jeho verzí však vůbec nepracovaly a nezletilou s ní nekonfrontovaly. Obviněný opětovně popírá, že by se dopouštěl na poškozené jakéhokoliv nedovoleného jednání, že by ji obdarovával drahými dárky, že by se dožadoval toho, aby mu každý den volala, že by na ni žárlil atd.
18. S ohledem na uvedené dovolatel uzavírá, že v rámci výslechu znalkyň se podle něj nepodařilo obhájit závěr, že výpověď poškozené je věrohodná a pravdivá, a to i s ohledem na další provedené důkazy. K těm potom obviněný uvádí, že podporují jeho verzi, a dodává, že pokud je soudy hodnotily v jeho neprospěch, je tento závěr v rozporu s provedeným dokazováním.
19. Dále dovolatel uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, znalce Ing. Janky vyplývá, že v jeho telefonu nebyl nalezen žádný materiál, který by dokazoval podezření z pohlavního zneužití, zejména nebyla nalezena žádná dětská pornografie, žádné nahé fotky poškozené. Ani z písemné komunikace mezi ním a poškozenou nevyplývá, že by mezi nimi mělo docházet k nějakým intimnostem. Obviněný uvádí, že emoji srdíček či jiné, které mu zasílala poškozená, nikterak neopětoval. Akcentuje potom především to, že tvrzená fotografie přirození poškozené se v jeho mobilním telefonu nenašla, a to ani ve formě tzv. metadat, pročež tvrdí, že si poškozená i v tomto ohledu vymýšlí. Pokud odvolací soud uvádí, že fotka mohla být pořízena jiným telefonem, považuje dovolatel tento přístup za alibistický a v podstatě inkviziční. Tento postup soudu také považuje za rozporný s § 2 odst. 6 tr. ř.
20. Dále se obviněný vyjadřuje ke gynekologickým zprávám poškozené, z nichž nebylo ani náznakem potvrzeno, že by mělo docházet k jejímu zneužívání, zejména pak k tvrzenému análnímu styku, které by podle něj u desetileté dívky muselo zanechat stopy v podobě různých poranění. Zdůrazňuje pak, že u poškozené docházelo v minulosti k vyšetření konečníku, protože navštěvovala gynekologii již od útlého věku z důvodu její předčasné puberty.
21. Dovolatel také odkazuje na sexuologický posudek doc. MUDr. Fialy, který neprokázal, že by sexuálně preferoval nezletilé dívky. Naopak byly zjištěny nulové reakce na dětské podněty a nebyla prokázána dětská parafilie. Zdůrazňuje, že vedl běžný sexuální život s matkou poškozené a tedy ani tzv. náhražkové jednání, o němž se znalec vyjadřoval, nepřicházelo v úvahu. Nalézací soud však tento znalecký posudek nehodnotí v jeho prospěch, čímž se podle něj dopouští hrubých rozporů skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Argument nalézacích soudů, že není vyloučeno, že k závadovému jednání mohlo dojít, považuje za nesprávný a nepřijatelný.
22. Za „nenormální“ považuje dovolatel také to, že poškozená nemá z údajného pohlavního zneužívání žádné duševní potíže a trauma, respektive že u ní nebyly pozorovány ani žádné změny v chování a prožívání (nikdo si jich nevšiml), a to i za situace, kdy měla být pohlavně zneužívána nepřetržitě čtyři roky a následně pak tři roky se záležitost řešila v rámci trestního řízení, přičemž poškozená byla v této věci celkem sedm krát vyslýchána. Namítá, že se uvedené zážitky nedají jen tak vytěsnit a zapomenout. Vysvětlení znalkyně k této věci potom považuje za nepřesvědčivé a postrádající logiku.
23. Podrobněji se vyjadřuje také k výpovědi jeho matky, svědkyně S., podle kterého byla poškozená při společném setkání týden po oznámení klidná a posadila se dobrovolně vedle něho, dožadovala se, aby se doznal a v opačném případě mu hrozila trestním postihem. Z uvedeného podle něj vyplývá spíše snaha poškozené o pozornost mezi dospělými a snaha dosáhnout předem vytyčeného cíle. Nadto není poškozená schopna říct, k čemu všemu docházelo a od kdy přesně, když počátky směřovala bud’ k 9 roku, nebo 11 roku svého věku a své verze měnila. Obecně tedy obviněný uzavírá, že bylo nutno výpověď jeho matky hodnotit v jeho prospěch a že svědčí o nevěrohodnosti poškozené. Pokud tak odvolací soud neučinil, opět své rozhodnutí podle něj vystavil na rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Obdobně se pak obviněný vyjadřuje k výpovědi jeho kolegy z práce, svědka Š.
24. V neposlední řadě obviněný zmiňuje, že jeho přístup a chování v trestním řízení se vymyká obecnému chování pachatelů této trestné činnosti, neboť se aktivně brání, vše zcela logicky vysvětluje a uvádí na pravou míru. Tvrdí, že jeho verze je konzistentní, neměnná, logická a má oporu v podstatě ve všech ostatních důkazech – výslechu svědků S., Š., částečně i F., znaleckého posudku z odvětví sexuologie, znaleckého posudku z odvětví výpočetní technika, z gynekologických zpráv poškozené i neexistenci jejího traumatu, jakož i nulových změn v jejím chování či prožívání v jakékoliv oblasti jejího života.
25. Nakonec se obviněný vyjadřuje i k tvrzeným neprovedeným podstatným důkazům, k čemuž předně uvádí, že se v právu negativní skutečnosti prokazují výjimečně, a to obzvláště v trestním procesu. S ohledem na složitost takového postupu navrhl znalecké zkoumání své osoby k otázce vlastní věrohodnosti. Za situace, kdy se jedná v podstatě toliko o tzv. tvrzení proti tvrzení, bylo podle něj zapotřebí zkoumat znalecky nejen věrohodnost poškozené, ale právě i jeho obecnou i specifickou věrohodnost. Jelikož k tomuto postupu nedošlo, vnímá neprovedení tohoto důkazu s ohledem na veškeré okolnosti případu jako nedůvodné a zásadně zkracující jeho právo na obhajobu.
26. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2024, jakož i rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2023, stejně jako rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Zároveň obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozhodl o odkladu vykonatelnosti odsuzujícího rozsudku a přerušení trestu odnětí svobody podle § 256h tr. ř. a § 265o tr. ř., neboť podle něj pochybnosti o jeho vině existovaly během celého trestního řízení, poškozená byla opakovaně vyslýchána, ve věci byl zpracován revizní znalecký posudek na věrohodnost poškozené, kdy i právě tento má podle něj mezery a trhliny.
27. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 29. 8. 2024, sp. zn. 1 NZO 623/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného, kdy zdůraznil, že dovolací argumentace obviněného je shodná s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení. Nadto poznamenal, že obviněný měl ve svém dovolání s ohledem na jeho obsahovou stránku formálně správně uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
28. Státní zástupce pak s ohledem na to, že podle něj je dovolací argumentace obviněného doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se již oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly, připomíná závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle nějž se za této situace zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto považuje za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty rozhodnutí soudů nižších stupňů, s jejichž nosnými body se ztotožňuje, takže se omezil v rámci svého vyjádření jen na prostý odkaz na ty pasáže odsuzujícího rozsudku a usnesení o zamítnutí odvolání obviněného, jimiž soudy na opakující se námitky dovolatele reagovaly.
29. Uvádí, že dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno na první a třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech pak sumarizuje, že obviněný především s akcentem na vlastní popěrnou obhajobu a některé v jeho prospěch vyznívající důkazy (zejména výslech svědků S. a Š. a závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Fialou) jakékoliv závadové jednání vůči poškozené popírá, rozporuje skutková zjištění soudů popisující sexuálně motivované aktivity, jichž se měl vůči nezletilé poškozené dopouštět, kdy současně tato skutková zjištění označuje za nesouladná s částí provedených důkazů, dále zpochybňuje věrohodnost poškozené.
Současně poukazuje na tvrzené vady znaleckých posudků hodnotících její osobu. Závěrem podaného dovolání pak soudům dovolatel vytýká vadu tzv. opomenutých důkazů, tj. že podle něj bezdůvodně nevyhověly jeho dalším návrhům na doplnění dokazování, mj. o zkoumání jeho osoby znalcem, psychologem, který by se z odborného hlediska vyjádřil k jeho obecné a specifické věrohodnosti. Státní zástupce shrnuje, že uvedené námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě podřadit lze, avšak že jsou zjevně neopodstatněné.
30. Následně státní zástupce předestírá obecná teoretická východiska k problematice úplnosti dokazování a zdůrazňuje, že není povinností obecných soudů akceptovat jakýkoliv důkazní návrh. Akcentuje, že pokud soudy navržený důkaz odmítnou provést, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V aktuálně řešené trestní věci je podle něj zjevné, že pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly a podrobily ho řádnému hodnocení z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci.
Části důkazních návrhů přitom vyhověly. Ohledně zbylých požadavků dovolatele na doplnění dokazování svůj postup řádně zdůvodnily, když další důkazy neprováděly s ohledem na jejich zjevnou nadbytečnost s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou již spolehlivě a nade vši pochybnost prokázány důkazy jinými. V tomto směru pak státní zástupce odkazuje zejména na body 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 usnesení odvolacího soudu. Uvedené závěry lze vztáhnout i na požadavek obviněného na vyhotovení znaleckého posudku, který by hodnotil jeho osobu z hlediska kritérií obecné a specifické věrohodnosti.
Soudy provedly podle něj dostatek důkazů k vyhodnocení věrohodnosti poškozené, kterou stejně jako znalkyni PhDr. Mgr. Tylovou opakovaně vyslechly. Pokud přitom dospěly k jednoznačnému závěru o věrohodnosti poškozené, z logicky věci nevyvstala potřeba ověřování věrohodnosti dovolatele prostřednictvím znaleckého posudku v situaci, kdy tento v rámci svých výpovědí a opravných prostředků uváděl skutečnosti naprosto odlišné a trestnou činnost popíral. Stejně tak byl podle státního zástupce důvodně shledán nadbytečným i výslech bratra obviněného, neboť jeho vyjádření mělo směřovat k popisu vztahů obviněného s poškozenou a dalšími rodinnými příslušníky, kterážto problematika byla spolehlivě osvětlena již výslechem svědkyně S.
(matky obviněného) a svědka Š. (jeho spolupracovníka). Státní zástupce je proto přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů nemohlo být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01), tzn. neprovedení nadbytečného důkazu nemohlo založit vadu opomenutého důkazu.
31. Podle státního zástupce pak opodstatnění postrádá i námitka, v jejímž rámci obviněný vytkl zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. K tomu státní zástupce připomíná, že tento nedostatek by bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování, k čemuž připomíná i další teoretická východiska. Takovou vadou ovšem odsuzující rozsudek zatížen není, neboť skutková zjištění soudů z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky nepochybně dovodit lze. To platí podle něj i pro bazální a dovolatelem rozporovaná skutková zjištění nalézacího soudu potvrzená následně odvolacím soudem, podle nichž se vůči nezletilé poškozené dopouštěl sexuálně motivovaného jednání popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
32. V této souvislosti státní zástupce podotýká, že si soudy byly velmi dobře vědomy diametrálně odlišných výpovědí poškozené a obviněného. V reakci na danou situaci, která je však v trestním řízení spíše pravidlem než výjimkou, zejména v případě sexuálně motivované trestné činnosti probíhající v „uzavřeném“ prostředí rodiny, oba soudy nižších stupňů poškozenou opakovaně a pečlivě vyslechly a mohly se tak bezprostředně obeznámit nejen s obsahem její výpovědi, ale i s jejím vystupováním, reakcemi a formou, jakou vysvětlila některé zdánlivé nejasnosti či rozpory. Oba soudy také rozvedly podrobné důvody, pro něž shledaly pravdivým právě popis událostí tak, jak je prezentovala nezletilá poškozená, a nikoliv účelová a lživá vyjádření dovolatele živená očividnou snahou vyloučit trestní odpovědnost za vlastní protiprávní jednání, jehož se dopustil. Ve vazbě na uvedené státní zástupce odkazuje na body 12 a 13 rozsudku nalézacího soudu a body 21 až 25 usnesení odvolacího soudu, v nichž se oba soudy právě problematikou věrohodnosti poškozené zevrubně zabývaly a tuto přesvědčivě vyřešily. Obviněný pak podle státního zástupce předkládá ve svůj prospěch opačný výklad důkazů a zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, avšak přehlíží, že provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoliv obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.
33. Závěrem tedy státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Tato forma rozhodnutí pak činí bezpředmětným rovněž požadavek dovolatele na přerušení výkonu trestu, neboť pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonné podmínky. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
34. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
36. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
37. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
38. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
39. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje výlučně dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
40. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
42. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
43. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a dále vadu tzv. opomenutých důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
44. Na úvod je třeba uvést, že převážnou část v dovolání deklarovaných námitek dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména pak v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 535, č. l. 562 až 565 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje přinejmenším v její podstatné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 12 až 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a body 2 až 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)], jak ostatně konstatoval i státní zástupce v podaném vyjádření k dovolání obviněného. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
45. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil výlučně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutých důkazů. Ve vztahu k první variantě zvoleného dovolacího důvodu je třeba uvést, že obviněný však nepředkládá, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zjevný rozpor, tj. mezi jakým skutkovým zjištěním a jakým provedeným důkazem má být tento rozpor dán. Pouze v obecnější rovině, a to i přes obsáhlost jeho dovolací argumentace, konstatuje, že soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch a přiklonily se k těm, které podle něj prokazují jeho vinu, přičemž veskrze negativně hodnotily důkazy, které naopak hovořily v jeho prospěch. Fakticky obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval způsob, jakým obviněný hodnotí provedené důkazy, a změnil tak hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v jeho prospěch, aniž by tyto důkazy sám provedl. Takový požadavek nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě.
46. Přes shora prezentovaný závěr, pokud se stručně shrnou stěžejní námitky dovolatele, lze uvést, že ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá, že jediným důkazem, který prokazuje jeho vinu, je výpověď poškozené, zatímco ostatní důkazy svědčí v jeho prospěch a měly tak být podle něj hodnoceny. Dále zpochybňuje soudy zjištěné motivy poškozené pro oznámení trestné činnosti své matce a následně orgánům činným v trestním řízení. Povšechně však obviněný především polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a jejich hodnocením důkazů a přednáší argumentaci, jejímž prostřednictvím popírá svou vinu. Obviněný obsáhle zpochybňuje věrohodnost poškozené, a to především kvůli neexistující fotografii jejího přirození, jejíž existenci tvrdila, dále kvůli popírání tvorby přáníček pro něho, jejichž tvorbu potvrdila až u odvolacího soudu, jakož i kvůli rozporům z hlediska časového zasazení událostí ze strany poškozené. Rovněž obsáhle zpochybňuje závěry znaleckých posudků PhDr. Bc. Rezkové a PhDr. Mgr. Tylové, s nimiž vyjadřuje svůj nesouhlas.
47. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, lze uvést následující. Předně je nutno připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
48. Nadto je také vhodné připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
49. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že drtivou většinu z nich nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný, jak již bylo zmíněno, primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
50. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud, byť stručně, k námitkám obviněného vyjádří. Především je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se řádně a dostatečným, ale zejména přesvědčivým způsobem vypořádaly se všemi námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které fakticky opakuje v rámci podaného dovolání (viz body 9–14 rozsudku soudu prvního stupně, body 13–25 usnesení odvolacího soudu), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Pokud se týká tvrzeného rozporu mezi neexistující fotografií obnaženého přirození poškozené v mobilním telefonu obviněného a výpovědi poškozené, lze uvést následující.
Z výpovědi svědků není pochyb o tom, že obviněný disponoval zcela zjevně v předmětné době vícero mobilními telefony, tedy přinejmenším dvěma, když používal jak svůj osobní telefon, tak služební. Nelze tedy vyloučit, že předmětná fotografie mohla být pořízena na jiný mobilní telefon, než který byl podroben znaleckému zkoumání, jak ostatně naznačuje i odvolací soud ve svém usnesení (bod 23), popř. že byla již vymazána, když obviněný telefon vydal za několik let poté, co měla být předmětná fotografie pořízena.
Z pohledu dovolací argumentace je třeba uvést, že se ze strany soudů nižších stupňů tedy nejednalo o nějakou spekulaci, nýbrž o závěry, které mají oporu ve výpovědi svědků ohledně toho, že obviněný v minulosti měl k dispozici několik mobilních telefonů. Klíčové však podle Nejvyššího soudu je, že tato dílčí okolnost nebyla učiněna součástí popisu skutku, v čemž lze mj. spatřovat právě postup souladný s principem in dubio pro reo, a tudíž toto zjištění ani závěry znaleckého posudku z odvětví výpočetní technika (viz č. l.
79 až 101 spisového materiálu) nebrání závěru o vině obviněného, jak ostatně uvedl již nalézací soud ve svém rozsudku (bod 13 na str. 16). Tato námitka obviněného by sice při značné míře benevolence mohla být podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, avšak je s ohledem na uvedené podle Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
51. Rovněž obviněným tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry sexuologického posudku vypracovaného MUDr. Fialou by bylo možno při velké dávce tolerance Nejvyššího soudu podřadit pod první alternativu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i přesto je nutno poznamenat, že obviněný v podaném dovolání ani neuvedl, se kterým konkrétním skutkovým zjištěním má být tento důkaz v rozporu. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud uvádí, že ani závěry vyplývající z tohoto znaleckého posudku (viz č. l. 114 až 125 spisového materiálu) – tj. to, že nebyla u obviněného zjištěna porucha v podobě dětské parafilie (pedofilie) či jiná porucha obdobného charakteru, nebrání závěru o vině obviněného, neboť jak uvedl i sám znalec v rámci svého výslechu u nalézacího soudu při hlavním líčení konaném dne 12. 4. 2023, v případě mnoha pachatelů této trestné činnosti se nejedná o osoby, u nichž by byla přítomna nějaká forma sexuální poruchy či parafilie (pedofilie), ale že se jedná pouze o osoby, které si chtějí vyzkoušet něco jiného (viz výpověď na č. l. 392 a 393 spisového materiálu). Ostatně k obdobnému závěru dospěl jak nalézací soud (viz bod 13 jeho rozsudku na str. 16), tak odvolací soud, který závěry nalézacího soudu potvrdil (viz bod 25 jeho usnesení). Uvedená námitka obviněného je proto podle Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
52. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, jak již bylo naznačeno, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckou výpovědí poškozené, její věrohodností, ve věci provedenými znaleckými posudky, jakož i dalšími důkazy (k tomu srov. zejména body 12 až 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 20 až 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
53. Ve vztahu k obviněným tvrzené nevěrohodnosti poškozené je vhodné podrobněji odkázat na obsáhlý bod 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 21 a 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých se věrohodností poškozené podrobně zabývaly. Zdůraznit je potom potřeba především to, že nalézací soud měl skutečně o věrohodnosti nezletilé určité pochybnosti, a to mimo jiné právě s ohledem na jisté rozpory ve výpovědích poškozené, zejména stran časového upřesnění předmětného jednání. Právě z toho důvodu se nespokojil ze závěry znaleckého zkoumání ze strany PhDr. Bc. Rezkové stran věrohodnosti poškozené a vyjádřením této znalkyně u hlavního líčení, nýbrž nechal ve věci vypracovat revizní znalecký posudek PhDr. Mgr. Tylové, kterou rovněž osobně vyslechnul v rámci hlavního líčení, čímž také dal možnost stranám na závěry znalkyně reagovat. Lze mít za to, že znalkyně pak své závěry podrobně vysvětlila a náležitě odůvodnila, kdy se podrobně věnovala právě i rozboru jistých změn a úprav ve výpovědí poškozené, včetně důvodů, pro které jednání obviněného poškozeného akcentovala. Nalézací soud nakonec neshledal rizikové chování poškozené ani ze zpráv školského zařízení, které v té době navštěvovala, ani ze zpráv OSPOD ani z obsahu výpovědi matky poškozené, J. F. Proto nalézací soud hodnotil výpověď poškozené jakožto obsahově konzistentní, logickou a bez výrazných skutkových rozporů, s obsahovou komplexností a přesností popisu, odpovídající věku nezletilé a časovému odstupu od projednávaného jednání obviněného. Soud prvního stupně také akcentoval, že právě pro delší dobu trvání protiprávního jednání obviněného zahrnujícího více způsobů a aktivit mohlo být pro poškozenou zvlášť obtížné jednoznačně a přesně popsat, kdy k jednotlivým útokům docházelo a co bylo jejich obsahem (chronologicky). K obdobným závěrům dospěl i odvolací soud ve svém usnesení (viz body 21 a 23 odůvodnění usnesení), který navíc sám poškozenou slyšel u veřejného zasedání za přítomnosti znalkyně PhDr. Mgr. Tylové. Lze tedy uzavřít, že oba soudy se věrohodností poškozené řádně a dostatečným způsobem zabývaly. Navíc je třeba uvést, že jisté rozpory ve výpovědi poškozené jsou i logické, když nelze pominout věk poškozené, když k závadnému jednání mělo dojít od 8 do 12 let poškozené, ale i vlastní odstup času od spáchání trestné činnosti.
54. Zároveň je nutno v této souvislosti uvést, že obviněný především nesouhlasí s některými závěry znalkyně PhDr. Bc. Rezkové, neboť tato podle jeho názoru nebyla schopna některé rozpory z jejího znaleckého posudku vysvětlit v rámci svého výslechu při hlavním líčení. K tomu je zapotřebí konstatovat, že právě kvůli těmto jistým rozporům přistoupil soud prvního stupně k tomu, že přibral ve věci znalkyni PhDr. Mgr. Tylovou, jejíž závěry z revizního znaleckého posudku, především pak po jejich doplnění v rámci jejího výslechu u hlavního líčení, ale i ve veřejném zasedání u odvolacího soudu, seznal Nejvyšší soud spolehlivým zdrojem informací [viz výpověď na č. l. 392 až 394 spisového materiálu (viz bod 24 usnesení odvolacího soudu)].
55. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že si je vědom toho, že závěr znalkyň stran věrohodnosti poškozené nelze interpretovat tak, že poškozená není schopna lhát, ovšem z pohledu obhajoby obviněného je nutno uvést, že tento pomíjí, že její výpověď podporují další provedené důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů a které jsou s její výpovědí v souladu (zejména výpověď její matky, hodnocení poškozené ze školy). Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný vyjadřuje i nesouhlas s hodnocením těchto dalších důkazů. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že ze strany obviněného se fakticky jedná jen o požadavek, aby Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů. Takový požadavek ovšem nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Obviněný vesměs pomíjí, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, si mohly v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti učinit dojem o věrohodnosti poškozené, a že tudíž nevycházely pouze ze znaleckých posudků, jejichž závěry by nekriticky převzaly, jak namítá právě obviněný. Nakonec o věrohodnosti poškozené si v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti učinil závěr i odvolací soud, který poškozenou rovněž osobně slyšel u veřejného zasedání, když také slyšel znalkyni PhDr. Mgr. Tylovou, která se i zúčastnila výslechu poškozené v rámci odvolacího řízení.
56. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že obviněný zpochybňuje věrohodnost poškozené i z toho pohledu, že tato si musela být vědoma toho, že jeho údajné jednání je nesprávné, a přesto ho po dlouhou dobu akceptovala. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný fakticky požaduje, aby poškozená měla ve věku 8–12 let rozumovou vyspělost dospělé osoby, a to v tak specifické oblasti, jako je oblast sexuálních vztahů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že i k tomuto tvrzenému rozporu se znalkyně PhDr. Mgr. Tylová vyjádřila a přesvědčivě objasnila, proč poškozená zpočátku jednání obviněného akceptovala. Navíc také nelze pominout, že právě v průběhu času, jak začala poškozená dospívat, si začala uvědomovat, že jednání obviněného je závadné, což vedlo ke změně postoje poškozené k obviněnému, kterého nepochybně měla ráda, jak vyplývá z výpovědi všech svědků, ale i výpovědi samotné poškozené.
57. Pokud pak obviněný namítá porušení zásady in dubio pro reo, lze k tomu uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují, obdobně jako většina jeho dovolací argumentace, výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je namístě připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. násl. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora vypořádána, když Nejvyšší soud seznal, že je nedůvodná. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti.
58. Obviněný v podaném dovolání namítá také to, že navrhoval znalecké zkoumání své osoby z hlediska jeho věrohodnosti, když tento jeho důkazní návrh byl zamítnut, což považuje za tzv. opomenutý důkaz ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
59. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, když ovšem musí neprovedení důkazu řádně zdůvodnit. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
60. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je třeba tedy mít za to, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, jak již bylo naznačeno, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
61. Z hlediska aplikace uvedených východisek na posuzovanou věc je zapotřebí předně uvést, že obviněný zjednodušeně řečeno tvrdí, že na rozdíl od poškozené je na něho od počátku trestního řízení nahlíženo jako na lháře. V tomto směru je třeba uvést, že závěry o věrohodnosti poškozené nejsou založeny na prostém konstatování, že tato je věrohodná, protože k tomu dospěly znalkyně PhDr. Bc. Rezková a především PhDr. Mgr. Tylová. Předmětný závěr je založen na tom, že soudy otázku její věrohodnosti posuzovaly v kontextu dalších provedených důkazů, tedy nejen znaleckého zkoumání poškozené. Při posuzování její věrohodnosti tak postupovaly podle § 2 odst. 5 tr. ř. Nadto pokud obviněný trval na svém znaleckém zkoumání, aby veskrze bylo vyloučeno, že lže, k tomu je zapotřebí uvést, že tímto důkazním návrhem se soudy nižších stupňů zabývaly. Zejména odvolací soud tento jeho důkazní návrh zamítl jakožto nadbytečný (blíže viz bod 13 jeho usnesení). Právě tzv. faktická nadbytečnost důkazního návrhu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Neprovedení nadbytečného důkazu tudíž nemohlo založit vadu opomenutého důkazu a nemohlo tak dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedená námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná. Obecně lze uvést, že skutečnost, že někdo je znaleckým zkoumáním označen jako věrohodný, nelze interpretovat tak, že není schopen v žádném případě lhát.
62. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
63. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. K návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí
64. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, popř. přerušila výkon usnesení odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
65. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu