3 Tdo 791/2016-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 6. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném
obviněným M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp.
zn. 9 To 105/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
V rámci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 9
T 5/2015, v trestní věci obviněných M. B. a Z. C., byl obviněný M. B. uznán
vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a)
trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen
„tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že spolu se Z. C. „v přesně nezjištěné
době, předcházející 30. 5. 2010, společně s polskými státními příslušníky W.
Ch., R. A. H., a D. L., kteří jsou pro tento skutek stíháni v Polské republice,
se v úmyslu přisvojit si převáženou finanční částku dohodli na společném
postupu a rozdělení úkolů a dne 30. 5. 2010 kolem 19.50 hod. na území okresu H.
B. v kraji Vysočina, na benzínové čerpací stanici ÖMV na kilometru dálnice D1,
směr Praha–Brno, za použití předem odcizených klíčků, realizovali podle tohoto
předem dohodnutého plánu odcizení osobního motorového vozidla zn. BMW 530D,
přičemž s tímto vozidlem odcizili také v zavazadlovém prostoru vozidla uloženou
tašku s finanční částkou 194.000 Euro a v prostorách vozidla uložené dioptrické
brýle, látkový batoh, svazek klíčů, 15 kg zvěřiny, peněženku s osobními doklady
a peněžní částkou 250 Kč a pistoli zn. Kevin ZP 98 se dvěma zásobníky a 6 kusy
příslušných nábojů, a tím způsobili A. B., odcizením vozidla škodu ve výši
367.200 Kč, P. B., odcizením tašky se 194.000 Euro škodu ve výši 4.948.100 Kč a
odcizením pistole další škodu ve výši 4.900 Kč, a P. G., odcizením peněženky,
batohu, klíčů, brýlí a masa škodu ve výši 7.250 Kč a způsobili tak celkovou
škodu ve výši 5.327.450 Kč, přičemž obžalovaný M. B. tento skutek zorganizoval,
když využil své známosti s poškozeným P. B., u kterého v minulosti působil jako
řidič předmětného vozidla při jízdách mezi P. a bydlištěm poškozeného, který
jako směnárník převážel vysoké finanční částky, a podle své znalosti B. chování
na těchto cestách obžalovaný naplánoval místo a způsob odcizení vozidla, když
předtím sám získal jedny klíče od vozidla, a provedení tohoto záměru dohodl s
obžalovaným Z. C., který pro samotné odcizení vozidla získal W. Ch., kterému
předal klíče od vozidla a potřebné informace o jeho pohybu, a ten pak společně
s R. A. H. a D. L. akci podle připraveného plánu uskutečnil“. Za to byl
obviněný podle § 205 odst. 5 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 81
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož
výkon mu byl podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání čtyř let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost
zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněným Z. C. poškozenému P. B. na
náhradě škody částku 4.948.100 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl
poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém
stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 9 To 105/2015,
jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně
tak ve vztahu k osobě obviněného nabyl právní moci dne 10. 2. 2016 (§ 139 odst.
1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně
napadl obviněný M. B. následně dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v
ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
namítl, že soudy obou stupňů založily závěr o jeho vině trestným činem krádeže
především na výpovědích spoluobviněného Z. C., jenž je opakovaně trestaným
recidivistou, a poškozeného P. B., který bez řádné koncese či jiného
příslušného oprávnění prováděl směnu značných peněžních částek za cizí měnu a
jednal tak v rozporu s právními předpisy upravujícími směnárenskou činnost. Již
tyto skutečnosti podle dovolatele významně zeslabují obecnou i specifickou
věrohodnost obou jmenovaných. Soudům vytkl, že k posouzení dané otázky žádné
bližší dokazování (např. znaleckými posudky) neprováděly. Namísto toho se bez
dalšího spokojily s tvrzením poškozeného, že nikdo jiný mu v domě klíče od jeho
vozu odcizit nemohl, ačkoli na druhé straně nebylo vůbec zjišťováno, jaké osoby
měly do domu přístup. Nebylo tedy prokázáno bez důvodných pochybností, že to
byl pouze dovolatel, kdo se zde jako jediný v době ztráty klíčů pohyboval. Ze
spisového materiálu podle něj zároveň nevyplývá, že by byl automobil odcizen za
pomoci právě těchto klíčů. Ostatně R. H., D. L. a W. Ch. jsou v Polské
republice stíháni za to, že vůz ukradli pomocí padělaného klíče. K výpovědím
spoluobviněného Z. C. dovolatel uvedl, že vykazovaly v průběhu řízení značné
změny a vzájemné rozpory, zejména pokud jde o to, jak dalece se před spácháním
činu vzájemně znali a jakým způsobem určili místo (benzínovou stanici), kde
bude realizována celá, údajně předem domluvená akce. Spoluobviněný podle
dovolatele vypovídal zcela nelogicky a především jinak než přímí aktéři krádeže
W. Ch. a R. H., kteří v rámci trestního řízení v Polsku po řádném poučení
uvedli, že účelem krádeže automobilu mělo být vylákání peněz od pojišťovny.
Dovolatel považuje za nepřijatelný postup soudů i v tom směru, jestliže
skutkový závěr o výši způsobené škody, významný jak z hlediska užité právní
kvalifikace, tak i pro adhezní výrok, učinily pouze na základě výpovědi
poškozeného B., bez jakéhokoli dalšího relevantního důkazu. Trvá na tom, že ve
věci učiněná skutková zjištění nemají v provedených důkazech dostatečnou oporu
a jsou s nimi v tzv. extrémním rozporu, který dovolací přezkum plně odůvodňuje.
Další zásadní vadu řízení pak spatřuje v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhům
na doplnění dokazování o výslechy R. H., D. L. a W. Ch., dále dosud
nezjištěného polského směnárníka a vietnamského občana, s nimiž měl být
poškozený B. před činem obchodně v osobním kontaktu, výslechy jeho
spolucestujících P. B. a L. S., jimiž mohlo být verifikováno tvrzení svědka G.
o telefonátech, které měl vést s dovolatelem, a konečně o znalecký posudek k
zhodnocení věrohodnosti poškozeného P. B. a spoluobviněného Z. C. Takový postup
označil dovolatel za tzv. opomenutí důkazů, tedy pochybení, které má ústavně
právní rozměr a které spolu s jednostranným hodnocením důkazů oběma soudy mělo
vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp.
zn. 9 To 105/2015, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 9 T 5/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud
navrhované rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž
byl doručen dne 26. 5. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud
neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný
přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva
vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto
místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího
státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného
prostředku, přičemž zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného
uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné
věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal,
že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání)
proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska
splnění podmínek pro provedení a vymezení rozsahu přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě
byla naplněna toliko za předpokladu, že by rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i
řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který rovněž opřel svůj mimořádný
opravný prostředek.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování
je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Nejvyšší soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že při
dovolacím přezkumu nevystupuje v roli obecné třetí instance, zaměřující se na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, a že samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního
posouzení stíhaného skutku jako zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel
výlučně o výhrady vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči skutkovým
zjištěním soudů, jež měla být založena na nesprávném hodnocení důkazů. Teprve
v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní
kvalifikaci skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně
domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci,
tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v
judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho
interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní
práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným
vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito
vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního
rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými
důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04
nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS
3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem
toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní
procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně
měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení
stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i
skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Nejvyšší soud však neshledal, že v posuzovaném případě napadené usnesení
odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení
trpí některou z výše uvedených vad.
K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění
jeho návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5
tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru
důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování
doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik
jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které
mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§
2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí obou soudů v
předmětné trestní věci splňují. Soud prvního stupně ani soud odvolací shora
zmíněné důkazní návrhy obviněného (dovolatele) neopomenuly. Důvody, pro které
je neakceptovaly, ve svých rozhodnutích rozvedly v potřebné míře a ústavně
konformním způsobem (viz příslušné pasáže na str. 8 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně a na str. 5/6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria
požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by
dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním,
tendenčním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Způsobu,
jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o
nevěrohodnosti výpovědí poškozeného P. B. a spoluobviněného Z. C., nelze z
hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z
jakých důvodů považoval tuto obhajobu za vyvrácenou a proč o věrohodnosti
rozporovaných výpovědí neměl pochybnosti (k tomu viz část na str. 7 dole a 8
písemného vyhotovení rozsudku). S prakticky totožnou procesní argumentací,
jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého
přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Vůči
skutkovému stavu věci v podobě zjištěné soudem prvního stupně a na ně
navazujícímu právnímu posouzení skutku (jehož správnost dovolatel konečně ani
nezpochybňuje prostřednictvím žádných hmotněprávních argumentů) neměl žádných
výhrad. Své stanovisko v tomto směru na str. 3 - 7 napadeného usnesení v
potřebné míře odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru
skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně,
nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů potud byla důsledkem nepřípustné
libovůle.
Použitý dovolací důvod obviněný neuplatnil právně relevantně ani námitkou
směřující do adhezního výroku rozsudku soudu prvního stupně. Opět ji totiž
založil výhradně na zpochybnění skutkových závěrů ohledně výše částky, která
byla poškozenému odcizena; tj. znovu na procesní argumentaci popírající
skutková zjištění, která byla podkladem pro posouzení důvodnosti a pro následné
přiznání uplatněného nároku na náhradu škody.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Protože dovolání obviněného M. B. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z důvodů
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., nebylo mu možno z hlediska
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. přiznat žádné
opodstatnění. Nejvyšší soud je tudíž podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval
souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu