3 Tdo 14/2024-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovolání,
které podal obviněný J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.
8. 2023, sp. zn. 7 To 203/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 142/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K.
odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 4
T 142/2022, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §
345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu
spočívajícího v tom, že dne 23. 6. 2021 podal k Obvodnímu státnímu
zastupitelství pro Prahu 4, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 1533/29b, trestní
oznámení na poškozenou T. C., v němž s cílem vyhnout se placení dlužné částky
uvedl, že poškozená jako žalobkyně ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod č. j. 12 C 96/2018 proti obžalovanému jako žalovanému v občanskoprávním
sporu o zaplacení částky 571.584 Kč, předložila jako důkaz dodatek k jejich
smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 26. 2. 2014, týkající se výše
vymáhané pohledávky a tím i absolutní výše procentuální odměny za poskytnuté
právní služby, na němž padělala jeho podpis, přestože věděl, že tento dodatek
smlouvy podepsal, což sám uvedl v rámci ústního jednání konaného dne 10. 12.
2019.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 2 (dvou) roků.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp.
zn. 4 T 142/2022, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
Odvolání podal rovněž státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 10, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
4. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8.
2023, sp. zn. 7 To 203/2023, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, o němž poté podle §
259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. K. při nezměněném výroku
o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku
odsoudil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18
(osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst.
1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání
obviněného zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J.
K. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 140-142 spisu), v rámci něhož
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spatřuje
obviněný ve skutečnosti, že v řízení došlo k procesnímu pochybení ze strany
soudů obou stupňů. Soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v rámci
řízení najevo a nedůvodně neprovedly podstatné důkazy, které navrhoval. Již
soud nalézací se žádným způsobem nevypořádal s jeho tvrzením, že s C. podepsal
jen jednu plnou moc a nikoli žádný dodatek ke smlouvě. Naopak jen převzal
tvrzení C., že tento dodatek podepsal, a tím postavil její výpověď nad výpověď
dovolatele. Pokud pak v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 12 C 96/2018 uvedl cokoli o tom, že měl podepsat nějaké dokumenty, nebylo
to jistě ve vztahu k uvedenému dodatku, neboť ten rozhodně nepodepsal. S
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS
2042/08-1, týkajícího se aplikace principu in dubio pro reo v situaci, kdy lze
v trestním řízení dospět k několika skutkovým verzím, má za to, že v
projednávané věci byla uvedená zásada porušena, resp. jeho právo na spravedlivý
proces.
7. Dále obviněný namítl, že soudy neměly k dispozici originál
předmětného dodatku, pouze jeho kopii. Je přesvědčen, že bylo povinností soudu
opatřit si originál předmětného dodatku ke smlouvě a nechat vyhotovit znalecký
posudek z oboru písmoznalectví k určení pravosti podpisu. Uvedený návrh na
doplnění dokazování však byl soudem odmítnut z důvodu nadbytečnosti, když soud
vyloučil možnost manipulace s podpisy na kopiích dodatků, aniž by však
upřesnil, jaké skutečnosti jej k tomuto závěru vedly. Na základě všech těchto
skutečností pak soudy dospěly k chybným skutkovým závěrům, a tedy věc nesprávně
právně posoudily.
8. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 7 To
203/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2023, sp.
zn. 4 T 142/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne
11. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 993/2023.
10. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného,
uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby
prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého
řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak
soud odvolací. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl
existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným
skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v
této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s
názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jim
připisovat z hlediska skutkového děje. Dále uvedla, že je možno plně souhlasit
s odvolacím soudem, že již soud nalézací měl k dispozici dostatek důkazů, které
vinu obviněného bez pochybností prokázaly, a to navzdory skutečnosti, že nebyl
k dispozici originál předmětné listiny, který by bylo možno podrobit znaleckému
zkoumání. Poškozená obviněného úspěšně právně zastupovala a oprávněně očekávala
vyplacení odměny dle řádně uzavřené smlouvy o poskytování služeb ze dne 4. 3.
2013 a dodatku k této smlouvě ze dne 26. 2. 2014, nicméně obviněný zaplatil
pouze část nasmlouvané částky. V rámci žalobního řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018 obviněný nepopíral, že by předmětnou
listinu podepsal, naopak výslovně popsal okolnosti jejího podpisu.
11. Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak
Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
13. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023,
sp. zn. 7 To 203/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání
státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o
trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci,
jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného
zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b
tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h),
m) tr. ř.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze
dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních
alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé
alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až l).
16. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy,
pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného
opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto
zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného a odvolání státního
zástupce projednal, kdy následně z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl
výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu a odkaz obviněného na tuto variantu je
nesprávný.
17. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé
variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr.
ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily
naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených
se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz,
skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace,
kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty
spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS
4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno
vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4.
5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
20. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší.
Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých
důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu znaleckým posudkem
z oboru písmoznalectví k vyhodnocení pravosti podpisů na rovněž navrhovaném
originále dodatku ke smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 26. 2. 2014.
21. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence.
22. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v
řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost,
neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z
čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným
soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy,
jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto
procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených
důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve
svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže
tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č.
57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02,
číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené
důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z
hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1285/08).
23. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na
případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní
je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení
skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé
rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez
adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva
na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K
porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti.
24. Obviněný v rámci hlavního líčení dne 25. 4. 2023 k dotazu soudu
uvedl, že navrhuje, aby byl předložen originál dodatku ke smlouvě o poskytování
právní pomoci, neboť existuje pouze v kopii (ta je založena na č. l. 104 spisu)
a měl by být zkoumán podpis. Nalézací soud následně podle § 216 odst. 1 tr. ř.
vyhlásil usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a dokazování
bylo ukončeno. V odůvodnění rozsudku v bodě 8. se pak vyjádřil v tom smyslu, že
podpisy na Smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 4. 3. 2013 a zmiňovaném
dodatku k této smlouvě ze dne 26. 2. 2014 jsou shodné. Nalézací soud neměl k
dispozici originály těchto listin, které nebyly založeny ani v přílohovém spise
Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 96/2018, „ale o jejich pravosti a
existenci vůbec nepochybuje vzhledem k dalším důkazům, a to výpovědi C. i
obsahu zmiňovaného spisu 12 C 96/2018, zejména protokolu o jednání ze dne 10.
12. 2019 a rozsudku v této věci ze dne 17. 12. 2019“. Nalézací soud se vyjádřil
i k navrhovanému znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, kdy uvedl, že jeho
provedení nezvažoval, „když zcela vyloučil i tvrzení obhajoby o možnosti
manipulace s podpisy na kopiích dodatků“. V rámci odvolání nebyly žádné důkazní
návrhy vzneseny, neboť se jednalo o odvolání blanketní (č. l. 118 spisu), které
bylo krátce odůvodněno až u veřejného zasedání dne 29. 8. 2023, přičemž žádné
návrhy na doplnění dokazování předneseny nebyly, pouze obhájce obviněného v
závěrečné řeči uvedl, že před soudem nebyly doplněny žádné důkazy, nebyl
předložen originál dodatku a je třeba vypracovat znalecký posudek (č. l.
123-125 spisu). Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že
soud prvního stupně provedl v hlavním líčení dokazování v rozsahu potřebném pro
objasnění věci, v odůvodnění se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí a rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým i
právním závěrům dospěl (bod 6. napadeného rozsudku).
25. Je zcela zjevné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se
měl znalecký posudek z oboru písmoznalectví vyjadřovat, žádné pochybnosti,
resp. že stejně jako soud nalézací neměl žádné pochybnosti o pravosti podpisu
na ve spise založených kopiích předmětných listin, tj. Smlouvy o poskytování
právních služeb ze dne 4. 3. 2013 a zmiňovaného dodatku k této smlouvě ze dne
26. 2. 2014. Originál dodatku ke smlouvě sice nebyl k dispozici, resp. stejně
jako smlouva existuje pouze v kopii, a to jak v trestním spise, tak ve spise
týkajícího se občanskoprávní žaloby poškozené (řízení u Obvodního soudu pro
Prahu 4 sp. zn. 12 C 96/2018), nicméně s ohledem na další ve věci provedené
důkazy, zejména pak výpověď poškozené C. a listinné důkazy v podobě protokolů o
jednání před soudem prvního stupně ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
sp. zn. 12 C 96/2018 a rozsudku v této věci, shledal nalézací soud provedené
dokazování dostačujícím pro závěr o existenci a pravosti předmětného dodatku,
přičemž nevyvstaly jakékoli pochybnosti, které by bylo třeba odstranit
prostřednictvím odborného vyjádření. Návrh obviněného na doplnění dokazování
proto shledal nadbytečným, přičemž s uvedeným závěrem se odvolací soud
ztotožnil.
26. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh
obviněného na doplnění dokazování nebyl soudy opomenut, a to ani stran
odůvodnění jeho zamítnutí, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení
by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného
důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu
navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci,
kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již
v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01).
27. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud důkazní situaci
shledal zcela dostačují pro závěr o dovolatelově vině s tím, že „je sice
nešťastné, že není k dispozici originál předmětné listiny, a proto není možno
ho podrobit znaleckému zkoumání, ale i tak byl skutkový děj plně prokázán“ (bod
7. napadeného rozsudku). Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný
předmětný dodatek ke smlouvě podepsal, kdy odkázal zejména na jeho vlastní
výpověď učiněnou ve věci sp. zn. 12 C 96/2018.
28. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, a provedenými důkazy. Obviněný sice výslovně uvedenou variantu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cituje, bližší
argumentace je však poněkud kusá. Je třeba uvést, že dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou
polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s
postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního
řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Takovýto nesoulad
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Na existenci extrémního nesouladu, resp. zjevného
rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje,
jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou, resp. obžalobou. Námitky obviněného přitom nepřekračují meze prosté
polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký
význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné
námitky obviněný uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
29. Obviněný poukazuje na „procesní pochybení“, která podle obsahu
dovolání shledává v tom, že soudy „nepřihlédly ke všem skutečnostem, které v
rámci řízení vyšly najevo“, aniž by však tyto skutečnosti blíže konkretizoval.
Pokud tím má na mysli skutečnost, že podle jeho přesvědčení soudy nepřihlédly k
jeho tvrzení, že žádný dodatek nepodepsal, pak je třeba uvést, že právě tato
okolnost byla předmětem dokazování, přičemž na podkladě provedeného dokazování
– zejména výpovědi poškozené C. a listinných důkazů podávajících se ze
spisového materiálu ve věci sp. zn. 12 C 96/2018 bylo postaveno najisto, že
předmětný dodatek obviněný podepsal. Uvedenou skutečností se tedy soudy zcela
jistě zabývaly.
30. Nejvyšší soud uvádí, že v projednávané věci není stěžejní
skutečnost, zda byl nárok poškozené oprávněný či zda byl správně vypočítán, ale
skutečnost, že obviněný podal na poškozenou trestní oznámení, že se dopustila
falzifikace listiny (podpisu), která byla součástí důkazní materie v civilním
řízení vedeném u Obvodního spodu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 96/2018, kde
poškozená figurovala jako žalobkyně a obviněný jako žalovaný. V rámci uvedeného
civilního řízení obviněný pravost, resp. i samotnou existenci předmětného
dodatku ke smlouvě ze dne 26. 2. 2014 nijak nezpochybňoval. Přestože jakoukoli
vědomost o jeho existence v projednávané věci popírá a zpochybňuje tak i obsah
své výpovědi v civilním řízení, z protokolů o jednání před soudem prvního
stupně ve věci sp. zn. 12 C 96/2018 u Obvodního soudu pro Prahu 4 a z vydaného
rozsudku, tak, jak jsou založeny v trestním spise na č. l. 22 až 45, se jasně
podává, že obviněnému byly uvedené listiny předloženy k nahlédnutí, na
okolnosti uzavření dodatku ke smlouvě byl přímo dotazován a k tomuto se také
zcela jasně vyjádřil. Jeho právní zástupce o uvedeném dodatku na několika
místech dokonce sám hovoří, a to bez jakékoli reakce ze strany obviněného
(např. č. l. 26 spisu, kdy právní zástupce poukazuje na to, že dodatek byl
uzavřen dne 26. 2. 2014, a tedy 7 měsíců před vydáním faktury na částku
6.900.000 Kč). O dodatku se tedy zmiňuje sama obhajoba. Lze např. odkázat na
vyjádření učiněné dne 8. 10. 2019 (č. l. 29 spisu), kde se obhajoba k dotazu
soudu vyjadřuje k částce, která měla vyplývat přímo z předmětného dodatku –
„Pokud tedy poukazuje na to, že právě z částky v dodatku o poskytování právních
služeb má být vypočítávána odměna, zdůrazňuji, že jistina z toho byla pouze
6.900.000 Kč a dodatek byl sjednán pouze za účelem toho, aby smlouva
korespondovala s předmětným řízením …“ Sám obviněný k dotazu, zda si pamatuje
okolnosti uzavření dodatku smlouvy, uvedl, že „Paní doktorka mě volala, abych
se zastavil, tak jsem tam přijel a podepsal jsem to“ (č. l. 36 spisu). K
dalšímu dotazu pak uvádí, že ze strany C. nebyla potřeba uzavřít dodatek ke
smlouvě nijak odůvodněna. I zde je zcela zjevné, že se uvedené otázky vztahují
k dodatku ke smlouvě, nikoli ke smlouvě samotné.
31. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou
návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové
byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s
jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém
tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu
nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný. Uvedeným
námitkám tedy nelze přisvědčit.
32. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak
byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné
skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce
předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03).
34. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
35. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o
hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst.
6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy
obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje
z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak
soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.
36. Obviněný nevznáší žádné konkrétní námitky, které by uvedenému
dovolacímu důvodu odpovídaly. Toliko akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily
důkazy v jeho neprospěch, resp. že „soudy tak výpověď C. bez jakéhokoli důvodu
postavily nad výpověď obžalovaného, namísto toho, aby tyto hodnotily jakožto
důkazy stejné váhy“, … „A pokud soudy dospěly k závěru na základě tvrzení
jednoho svědka, přestože z tvrzení obžalovaného vyplývá něco jiného, porušily
princip rozhodování in dubio pro reo, tj. v pochybnostech ve prospěch
obviněného, a předmětná rozhodnutí jsou nesprávná, resp. v rozporu s Listinou
základních práv a svobod.“
37. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno
spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení
obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato
zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit
pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné
hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými
námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených
důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo
461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze
opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové
není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
38. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které
pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat
na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně
jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud
je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95
Ústavy České republiky).
39. Závěrem lze uvést, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi,
které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v
této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 –
citace viz. Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i
odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením
zákona dovolání obviněného J. K. odmítl.
41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu