3 Tdo 1358/2015-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o
dovolání podaném F. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6.
2015, sp. zn. 7 To 175/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 84/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi
ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Břeclavi
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014
byl F. O. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d)
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr.
zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v
tom, že (včetně překlepů) „postupně od 24.3.2011 do 31.12.2011 jako j.
společnosti LIGA, s.r.o., v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost
postupně odebíral od níže uvedených společností zboží a služby s vědomím, že
přijaté zboží a služby nebudou uhrazeny, a úmyslem za tyto služby a zboží
nezaplatit, a tím uváděl v omyl společnosti:
1. SB PATROL, s.r.o. IČ: 25307771, Cukrovarská 233, Pohořelice, od které nechal
v období od 24.3.2011 do 22.6.2011 poskytovat služby spočívající v zajištění
ostrahy areálu závodu Liga, s.r.o., za což neuhradil faktury:
a) vystavenou dne 30.4.2011 na částku 92.422,-Kč splatnou dne 10.5.2011,
b) vystavenou dne 31.5.2011 na částku 95.376,-Kč splatnou dne 10.6.2011,
c) vystavenou dne 30.6.2011 na částku 43.307,-Kč splatnou dne 10.7.2011,
přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktur neprovedl ani neměl v úmyslu
faktury uhradit, čímž způsobil společnosti SB PATROL, s.r.o. celkovou škodu ve
výši 231.105,-Kč,
11. Obec L. IČ: 00283339, Zámecké náměstí 70, Lednice od které na základě
Smlouvy o poskytování prací a služeb ze dne 23.8.2002 v době od 1.4.2011 do
21.4.2011 využíval služby stočné a vývoz jímky, za což neuhradil fakturu
vystavenou dne 30.4.2011 na částku 47.678,-Kč splatnou dne 13.5.2011, přičemž
žádné úkony směřující k uhrazení faktury neprovedl ani neměl v úmyslu fakturu
uhradit, čímž způsobil Obci L. celkovou škodu ve výši 47.678,-Kč,
19. LEBONA a.s. IČ: 29205093, Pekařská 21, Brno, od které na základě Smlouvy o
nájmu nebytových prostor v budově P. P. v B. využíval prostory k prodeji masa a
uzenin v době od 1.5.2011 do 30.6.2011, za což neuhradil faktury:
a) vystavenou dne 1.4.2011 na částku 205.339,-Kč splatnou dne 15.4.2011,
b) vystavenou dne 1.5.2011 na částku 205.339,-Kč splatnou dne 15.5.2011,
přičemž žádné úkony směřující k uhrazení faktur neprovedl ani neměl v úmyslu
faktury uhradit, čímž způsobil společnosti LEBONA a.s. celkovou škodu ve výši
410.678,-Kč,
20. TEDOS M. s.r.o. IČ:26949962, Pavlovská 12, Mikulov, které neuhradil nájemné
za období od 1.7.2011 do 17.10.2011 ve výši celkem 32.993,-Kč sjednané na
základě Smlouvy o nájmu nebytových prostor v objektu v ulici K. n. v M.,
přičemž žádné úkony směřující k uhrazení nájemného neprovedl ani neměl v úmyslu
nájemné za uvedené období uhradit, čímž způsobil společnosti TEDOS M. s.r.o.
škodu ve výši 32.993,-Kč,
21. SUPRO-Z, a.s. IČ:64509460, Jateční 169, Zlín, od které odebral v době od
1.12.2011 do 31.12.2011 elektrickou energii a vodu, za což neuhradil fakturu
vystavenou dne 31.12.2011 na částku 134.030,-Kč splatnou dne 6.1.2012, přičemž
žádné úkony směřující k uhrazení faktury neprovedl ani neměl v úmyslu fakturu
uhradit, čímž způsobil společnosti SUPRO-Z, a.s. škodu ve výši 134.030,-Kč,
22. Telefonica O2 Czech Republic, a.s. IČ: 60193336, za Brumlovkou 266/2, Praha
4, od které odebral v době od 24.3.2011 do 31.12.2011 telekomunikační služby s
vědomím, že tyto nebudou uhrazeny, čímž uváděl tuto společnost v omyl, kdy
neuhradil faktury:
a) vystavenou dne 23.5.2011 na částku 53.244,83-Kč a splatnou dne
9.6.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 36
účastnických čísel mobilních telefonů,
b) vystavenou dne 23.6.2011 na částku 42.107,38,-Kč a splatnou dne
8.7.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 36
účastnických čísel mobilních telefonů,
c) vystavenou dne 23.7.2011 na částku 11.311,21,-Kč a splatnou dne
9.8.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 33
účastnických čísel mobilních telefonů,
d) s referenčním č. plátce:
- vystavenou dne 6.6.2011 na částku 15.941,33,-Kč a splatnou dne
29.6.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 4.7.2011 na částku 11.519,74,-Kč a splatnou dne
28.7.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 5.8.2011 na částku 9.806,46,-Kč a splatnou dne
30.8.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 5.9.2011 na částku 8.640,64,-Kč a splatnou dne
29.9.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 5.10.2011 na částku 7.691,86,-Kč a splatnou dne
27.10.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 4.11.2011 na částku 3.297,90,-Kč a splatnou dne
29.11.2011, za poskytnutí telekomunikačních služeb prostřednictvím 7 pevných
telefonních stanic,
- vystavenou dne 5.12.2011 na částku 342,85,-Kč a splatnou dne
23.12.2011, za poskytnutí internetových služeb,
- vystavenou dne 4.5.2011 na částku 342,85,-Kč a splatnou dne 30.5.2012,
za poskytnutí internetových služeb,
e) s referenčním č. plátce:
- vystavenou dne 3.6.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 17.6.2011,
za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 4.7.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne 18.7.2011,
za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 3.8.2011 na částku 4.776,-Kč a splatnou dne 17.8.2011,
za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 5.9.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne 19.9.2011,
za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 5.10.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne
19.10.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 3.11.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne
17.11.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 5.12.2011 na částku 4.728,-Kč a splatnou dne
19.12.2011, za poskytnutí pevného připojení k internetu,
- vystavenou dne 5.1.2011 na částku 4.680,-Kč a splatnou dne 19.1.2012,
za poskytnutí pevného připojení k internetu,
kdy tímto svým úmyslným jednáním způsobil obv. O. výše uvedeným společnostem
celkovou škodu ve výši 3.413.256,-Kč, přičemž takto jednal, přestože věděl, že
společnost LIGA s.r.o. je v úpadku z důvodu předlužení, ke kterému mělo dojít
již v květnu 2010, a že na společnost LIGA s.r.o. byl podán dne 22.3.2011 ke
Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh, kdy následně bylo vyhláškou ze dne
23.3.2011 č.j. KSBR 31 INS 4781/2011-A-2 zahájeno insolvenční řízení, jelikož v
této době měla společnost LIGA s.r.o. neuhrazené závazky vůči věřitelům v
objemu cca 20 milionů Kč, přičemž byla již k datu 31.12.2010 prokazatelně v
úpadku z titulu předlužení, neboť splňovala k tomuto datu všechny podmínky
insolvenčního zákona“, přičemž příslušný skutkový děj v dalších bodech je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou
činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu
byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech a družstev na dobu pěti let. Rovněž mu byla uložena
přiměřená povinnost, a to aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným
činem způsobil. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a
§ 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl podle §
226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (přesně označený v citovaném
rozsudku), kterým měl spáchat zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d)
tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
V předmětné věci podali F. O. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých
rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015
tak, že je jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal F. O. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný F. O. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává
z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že soudy
jeho jednání nesprávně posoudily jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4
písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru nesouhlasí s tím, že by soudy vůbec měly
postupovat podle institutů trestního práva namísto institutů civilních a
správních. Věřitelům přitom vytkl, že se měli pokusit příslušné závazky řešit
způsoby, které občanské či správní právo nabízí. Až v případě neúspěchu měly
být vzaty v potaz normy trestního práva. Rovněž uvedl, že rozsudek soudu
prvního stupně vychází ze skutečnosti, že obviněný věděl, že společnost LIGA,
s. r. o., je v úpadku z důvodu předlužení. Přitom po celou dobu, kdy měl jednat
s vědomím úpadku, má obhajoba za prokázané, že úpadek dlužníka LIGA, s. r. o.,
nenastal. Rovněž není možné dovodit úmysl obviněného uvést poškozené v omyl,
jakožto předpoklad pro subjektivní stránku zločinu podvodu. Nadto opětovně
poukázal, že mezi společností LIGA, s. r. o., a poškozenými došlo k uzavření
platných obchodních smluv a tedy případné spory mají být řešeny v civilním
procesu, nikoli trestním. Měla by být vzata v potaz i otázka možné podjatosti
poškozených, kteří mají zájem svědčit v neprospěch obviněného s cílem vyhnout
se složitým soukromoprávním sporům. S přihlédnutím k dlouhodobému pracovnímu
působení v potravinářských oborech je u obviněného takřka vyloučeno, aby kromě
stovek řádných obchodních případů ročně záměrně usiloval o uzavření dalších,
při nichž by počítal s alternativou úmyslného nezaplacení zboží. Kromě
nesprávného právního posouzení skutku obviněný namítl rovněž extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením
skutku, což spatřuje zejména v tom, že se soudy nedostatečně vypořádaly s
okolnostmi, které spáchání předmětného zločinu vylučují. K tomuto dále namítl
účelové a selektivní hodnocení provedených důkazů. V další části svého dovolání
poté podrobně rozvedl, v čem tyto skutečnosti spatřuje, a to zejména s ohledem
na některé svědecké výpovědi. Rovněž soudům vytkl, že se s podstatnými
skutečnostmi nezvládly dostatečně vypořádat a skutková zjištění jsou tak
nesprávná. Nadto namítl, že došlo k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, a
to bez patřičného odůvodnění. Nalézací soud měl pochybit i při stanovení výše
škody, když vycházel z výše pohledávek, které věřitelům nebyly uhrazeny. Takový
postup pak označil za nesprávný. Za nesprávné zjištění označil i skutečnost
týkající se části věřitelů s tím že by vůči nim měl vystupovat způsobem, z nějž
by mělo vyplývat, že závazky nebudou uhrazeny. V tomto se jedná o věřitele ASA,
společnost Berencen textil servis, společnost Messer technogas, společnost SB
PATROL, s. r. o., obec L., společnost LEBONA, a. s., společnost TEDOS M., s. r. o., SUPRO Z, a. s., a společnost Telefonica O2, Czech republic, a. s. Jde
jednak o pronajímatele nemovitostí, pronajímatele movitých věcí a poskytovatele
služeb.
Jedná se o poškozené, se kterými byly uzavřeny dlouhodobé smlouvy, na
základě kterých nedocházelo k žádným faktickým objednávkám zboží, ale tyto
smlouvy prostě plynuly. Obviněný v rámci těchto závazků neinicioval uzavření
nových smluv či nový odběr zboží a nijak neujišťoval poškozené o schopnosti
hradit své závazky. Tito poškození by podle obviněného měly být z obžaloby
vypuštěni. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že všichni poškození měli
být přesvědčeni o tom, že společnost Liga, s. r. o., je v dobré situaci a že
tak závazky budou zaplaceny. Podle obviněného by dále mělo být doplněno
dokazování stran nového znaleckého posudku z oboru ekonomika, kterým by byl
stanoven termín úpadku společnosti Liga, s. r. o., ve formě předlužení. Rovněž
navrhl doplnění dokazování ve vztahu ke společnosti KEDVENC Kft., dále stran
stanovení skutečné výše škody způsobené poškozeným, skutečností týkajících se
hospodářského výsledku společnosti Liga, s. r. o., za roky 2012 až 2014,
provedení důkazu smlouvami s poškozenými, s nimiž v předmětné době vůbec
nejednal a uzavřené smlouvy po celou dobu pouze plynuly, a rovněž daňovými
doklady společností Messer technogas, s. r. o., PEL-MA, s. r. o., a SUPRO-Z, a. s. Obviněný shrnul, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy,
skutkovým zjištěním a právní kvalifikací jeho jednání. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, stejně jako rozsudek Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014. Dále navrhl, aby
Nejvyšší soud postupem podle § 265m tr. ř. rozhodl podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného viny v plném rozsahu, neboť v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu § 265r tr. ř. vyslovil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně
uvedl, že obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou jak před soudem nalézacím,
tak zejména v předchozím odvolání. Rovněž uvedl, že obviněný v některých bodech
mohl odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo
556/2013, s tím, že se jednalo pouze o „déletrvající závazkové vztahy, které se
vyznačovaly platební nekázní“, a to aniž by v době uzavření smlouvy byli
dodavatelé uvedeni v omyl. Nejvyšší soud v tomto již dříve zdůraznil, že
pachatel musí mít úmysl závazek nesplnit již v době jeho vzniku. Soudy ve svých
odůvodněních navíc neuvádějí, proč u některých poškozených (jak je popisuje
obviněný na str. 15 svého dovolání) shledaly znak „uvedení v omyl“. Nelze tudíž
dovodit, že by obviněný uvedl poškozené v omyl v době vzniku závazku. V této
části tak státní zástupce považuje dovolání za důvodné. Pokud však obviněný
odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (v
ostatních bodech, než kterých se týkají již zmíněné dlouhodobé smlouvy), tak
tyto námitky důvodné nejsou. V tomto odkázal na judikaturu Ústavního i
Nejvyššího soudu a jejich postoj k zásadě subsidiarity trestní represe, a to se
závěrem, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe by v dané věci nebyla
přiléhavá. Pokud dále obviněný namítá, že nesmí být zbaven osobní svobody pro
neschopnost dostát svým smluvním závazkům, tak z odsuzujícího rozsudku je
zřejmé, že byl odsouzen jen za to, že dodavatelům vědomě dával najevo, že svým
smluvním závazkům dostojí. Rovněž podotkl, že obviněný byl odsouzen nikoli
proto, že „byl v úpadku“, nýbrž proto, že služby a zboží odebíral „s vědomím,
že … nebudou uhrazeny“. Pro projednávanou věc však není podstatné, zda byl či
nebyl v úpadku. Ať již byl v úpadku či ne, jeho finanční situace nebyla taková,
aby mohl platit všem, čehož si byl vědom. V této části je tak dovolání
neopodstatněné. V další části dovolání obviněný nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, avšak podle státního zástupce tzv. extrémní rozpor přítomen není a
(vyjma již uvedených skutků) soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Ke
způsobu výpočtu výše škody státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu uvedl, že taková námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Státní zástupce shrnul, že dovolání je důvodné stran výroku o
vině v bodech 1, 11, 19, 20, 21 a 22 rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně
ostatních bodů je dovolání dílem zjevně neopodstatněné a dílem je podáno z
jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu a rovněž zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby podle § 265k
odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v
Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný
prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které
věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného
rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení
§ 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k
nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k
revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí
instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z části směřují
do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě
nesprávné hodnocení některých důkazů (např. svědeckých výpovědí, znaleckého
posudku, případně hodnocení dalších důkazů), přitom současně prosazuje vlastní
hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud v této
souvislosti zdůrazňuje, že obviněným uplatněná námitka existence extrémního
rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není sama o sobě
dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že
z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se
soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou
a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily
potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich
výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a
jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro
zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně
relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný
vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Stran námitky chybného výpočtu výše způsobené škody Nejvyšší soud připomíná, že
dovolací námitky, které zpochybňují způsob vyčíslení výše škody, nenaplňují
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1100/2014).
Obviněný dále u některých skutků nerozporuje jejich existenci, nicméně
nepovažuje je za trestný čin. A to zejména s odkazem na občanskoprávní normy,
které podle něj měly být aplikovány namísto norem trestních. Odpovědností podle
jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne
8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke
spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech
znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných
zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů
občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního
práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.
Rovněž lze uvést, že pokud se obviněný s odkazem na princip trestního
práva jako ultima ratio de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní
represe, tak je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní
represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat,
avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v
případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná
existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného
pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s
odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace
trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011,
sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro
stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá
např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011,
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním
zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné
rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr
stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit
jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není
vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z
hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím
trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve
svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné
konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr.
zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího
principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných
zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být
tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním
posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ
trestní odpovědnosti. Při naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat
nad „menší závažností“ takového jednání. Princip ultima ratio tedy nelze
uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků
trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či právě majetku.
Relevantně však byly uplatněny námitky směřující proti správnosti právního
posouzení přinejmenším u skutků popsaných pod body 1, 11, 19, 20, 21 a 22
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a výhrady směřující k absenci
subjektivní stránky trestného činu podvodu, když ve vztahu k některým
poškozeným se jednalo o dlouhodobé smlouvy stran nájmů, poskytování služeb
apod. Pokud se tedy v některých bodech jednalo o déletrvající závazkové vztahy,
které se od jistého okamžiku vyznačovaly platební nekázní, tak nelze bez
dalšího učinit závěr o podvodném jednání obviněného. Soudy pak ve svých
odůvodněních dostatečně nerozvedly, proč u některých poškozených shledaly znak
„uvedení v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností“.
Nelze tak z dosud učiněných skutkových zjištění dovodit, že obviněný uvedl
poškozené v omyl v době vzniku svého závazku. K tomuto nutno podotknout, že o
trestném činu podvodu lze uvažovat zejména tehdy, když pachatel již v době
vzniku závazku jedná v úmyslu jej nesplnit. Anebo jedná alespoň s vědomím, že
ho nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami. Jak uvedl
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo
556/2013, podvodný úmysl lze dovodit jen tehdy, když v době vzniku závazku
pachatel nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici další zdroje ke
splnění takového závazku. Lze připomenout i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, podle kterého na podvodný úmysl pachatele
nelze usuzovat jen z okolnosti, že protiplnění za odebrané zboží nebo služby
nebylo poskytnuto ve sjednané lhůtě, jelikož takový závěr jednoznačně
nenaplňuje volní složku zavinění ve formě úmyslu.
Je nezbytné, aby Okresní soud v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Pokud s ohledem na provedené dokazování dospěje k závěru,
že se obviněný F. O. dopustil zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d)
tr. zákoníku, tedy ve vztahu ke všem bodům obžaloby, tak při novém projednání a
rozhodnutí věci především náležitě vymezí všechny okolnosti stran subjektivní
stránky skutkové podstaty označeného trestného činu. Případně provede další
důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nezbylo než
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.
6. 2015, sp. zn. 7 To 175/2015, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne
29. 1. 2015, sp. zn. 21 T 84/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr.
ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc
obviněného, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Břeclavi vázán
právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1
tr. ř.) a vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v
důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, je Okresní soud v Břeclavi
povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace
in peius).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu