U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2014 o
dovolání obviněné I. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4.
2014, sp. zn. 9 To 360/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 18/2012, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 10 T
18/2012, byla obviněná I. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána
vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv
podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku.
Za to byla podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců,
pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do
věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013, rozhodl tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně
zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že
se obviněná odsuzuje za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození
cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1 tr. zák., pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1 tr. zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterými byla
uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp.
zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočka
v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/2013, podle § 209 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočka v Pardubicích ze dne 4. 6. 2013, sp.
zn. 13 To 151/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze ve
spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově
podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, o kterém rozhodl
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 106/2014, tak, že
podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.
10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013, podle § 265k odst. 2 tr. řádu v rozsahu tohoto
zrušení zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 9 To 360/2013, podle § 258 odst. 1 písm.
d/ tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr.
řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustila tím, že
„v úmyslu se neoprávněně obohatit předstírala na základě falzifikátu plné moci
ze dne 29. 4. 2010, že je zmocněna Z. P. k prodeji nemovitosti v k. ú. obce V.
u D. K., sestávající z rodinného domu a pozemku na pozemku o výměře 1062m2,
čímž uvedla v omyl kupujícího T. Š., kterého navíc uvedla v omyl i ohledně
předmětu kupní smlouvy, když za prodávanou nemovitost vydávala nemovitost jinou
stejného evidenčního čísla, a jako zmocněnec Z. P. podepsala dne 28. 7. 2010
smlouvu o budoucí kupní smlouvě a následně dne 16. 12. 2010 podepsala opět jako
zmocněnec prodávající kupní smlouvu na prodej nemovitosti vlastněné poškozenou
P., za níž měl poškozený Š. zaplatit kupní cenu 3.582.000,- Kč, přičemž k
prodeji nemovitosti nedošlo proto, že Katastrálním úřadem, pracoviště B., nebyl
povolen pro nesrovnalosti ve jméně a rodném čísle poškozené Z. P. vklad
vlastnického práva k nemovitosti, v případě vložení smlouvy do katastru by bylo
obžalované vyplaceno 3.582.000,- Kč ke škodě pošk. Š., a pošk. P. by byla vážně
ohrožena na svých vlastnických právech k nemovitosti“.
Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák., pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák. k § 250b odst. 1, 3 tr. zák., trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák. a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterými byla uznána
vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22
T 147/2008, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočka
Pardubice ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 13 To 151/2013, byla obviněná I. B.
odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců nepodmíněně, pro
jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s
dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 22 T 147/2008, ve znění rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ? pobočka Pardubice ze dne 4. 6. 2013, sp. zn.
13 To 151/20l3, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, sp zn. 9 To
360/2013, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž
uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své
dovolací argumentace namítla, že odvolací soud nevyhověl jejím důkazním
návrhům, v nichž poukazovala, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a
napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Nesprávnost právního posouzení spočívá v
ignoranci zásady in dubio pro reo, neboť se soud adekvátně nezabýval ani
nevypořádal s tím, jaká kupní cena byla dohodnuta, jaká škoda mohla vzniknout a
komu, ani se nezabýval tím, že čin je zčásti dokonán a teprve u části lze
hovořit o případném pokusu. Podle zásady in dubio pro reo měl být skutek
kvalifikován nanejvýše jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc je k sobě v poměru rozdílné důkazní síly dokonaný přečin podvodu se
škodou 85.000 Kč jako částky vyplacené na základě smlouvy o smlouvě budoucí a
pokus zločinu podvodu, který je konstruován spekulacemi. Dovoláním napadený
rozsudek se opírá o kupní smlouvu, když tvrdí, že „v případě vložení by jí bylo
vyplaceno 3.582.000 Kč“. Podle obviněné kupní smlouva nebyla vložena do
katastru též proto, že kupní cena byla určena nesrozumitelně až neurčitě. Ve
smyslu zásady in dubio pro reo tak nelze vybrat jen jednu ze dvou uvedených
částek a jistým vodítkem by mohla být objektivně zjištěná cena prodávaných
nemovitostí, která je nižší než 500.000 Kč. Není zjistitelné, jakou částku by
obdržela, kdyby smlouva byla vložena do katastru. Soud se nezabýval otázkou,
jakým způsobem jí měla být kupní cena vyplacena, přičemž je pouhou spekulací,
že by k takovéto výplatě došlo. V této souvislosti obviněná ze svého hlediska
hodnotila výpověď poškozeného T. Š., přičemž dovodila, že ve skutečnosti neměl
na zaplacení a že na jeho straně byla snaha „napálit prodávající“. Dále vytkla,
že pokud se soud nezabýval skutkem jako celkem, ale pouze jeho vytrženou částí,
přehlédl smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč v kupní smlouvě. V této
souvislosti polemizovala o důsledcích sjednání této smluvní pokuty, přičemž
zdůraznila, že návrh na vklad kupní smlouvy do katastru učinil právě poškozený. V další části svého podání obviněná předložila své hodnotící úvahy, z nichž
dovodila, že nebylo nutné, aby vyhotovovala plnou moc, a spekulovala o tom, za
jakou částku by nemovitosti prodával T. Š. Dále vytkla, že nebylo zjištěno, „co
bylo smyslem jednání aktérů tak, jak vyplynulo před okresním soudem“. Za
situace, kdy se poškozený T. Š. nepřipojil s nárokem na náhradu škody částkou
85.000 Kč, zpochybnila, zda škoda jako pojmový znak trestného činu v daném
případě vůbec vznikla či hrozila. Závěr o výši hrozící škody ve výši 3.582.000
Kč tak není jediným možným závěrem o výši škody, a proto jej nelze použít. Obviněná vytkla, že soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že ji
označil jako jedinou možnou pachatelku a částí skutku, kde nepůsobila, se
nezabýval.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 10 T 18/2012, podle §
265k odst. 1 tr. řádu a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento
rozsudek a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Praze, aby
věc znovu projednal a rozhodl. Současně obviněná projevila souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil
státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, „dále jen státní
zástupce“, který poukázal na to, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší
soud, který ve svém kasačním rozhodnutí zpochybnil toliko právní kvalifikaci
pokusu přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 k § 181 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku, kterou již odvolací soud nepoužil. Protože však odvolací soud
při novém projednání věci zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celém rozsahu a
sám nově rozhodoval o vině, je podle státního zástupce dovolání proti novému
výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4
písm. d) tr. zákoníku z formálního hlediska přípustné.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
uvedl, že značná část dovolacích námitek deklarovanému dovolacímu důvodu
neodpovídá. Za primárně skutkového charakteru označil všechny námitky, kterými
obviněná zpochybnila výši zamýšlené škody. V tomto směru státní zástupce
konstatoval, že obviněnou namítaná neurčitost předmětné kupní smlouvy měla
spočívat v tom, že mimo částky 3.582.000 Kč byly v některých článcích kupní
smlouvy uvedeny též částky 3.580.000 Kč a 35.820.000 Kč. Diferenci 2000 Kč
shledal z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní a v případě
částky 35.820.000 Kč uvedl, že jde o zřejmou písařskou chybu. Za námitky ryze
skutkového charakteru deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající
státní zástupce označil též námitky, podle nichž se soudy zabývaly pouze
„vytrženou částí skutku“. Pokud jde o úvahy obviněné „o nekalých úmyslech“
svědka T. Š., ty mají vyloženě spekulativní charakter a svědčí o nekritickém
přístupu obviněné k vlastní trestné činnosti, neboť opětovně předkládá jako
„hotovou věc“ některá skutková tvrzení, která odvolací soud odmítl (str. 8
rozhodnutí odvolacího soudu). Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu
jsou též námitky obviněné týkající se neakceptování jejích důkazních návrhů
odvolacím soudem.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku,
podle které byl skutek zčásti dokonán. Ze skutkových zjištění (str. 6
rozhodnutí nalézacího soudu) totiž vyplývá, že poškozený T. Š. skutečně
vyplatil obviněné na zálohách částku celkem 85.000 Kč. Těmito námitkami se však
obviněná nepřípustně (§ 265p odst. 1 tr. řádu) domáhá změny rozhodnutí ve svůj
neprospěch, neboť kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu
by byla nepochybně přísnější nežli kvalifikace téhož zločinu spáchaného ve
stadiu pokusu. Mimo své nepřípustnosti je tudíž předmětná námitka i po věcné
stránce nedůvodná. Státní zástupce zdůraznil, že jednání obviněné směřovalo ke
způsobení škody 3.582.000 Kč, tj. značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr.
zákoníku, skutečně způsobená škoda 85.000 Kč však hranice značné škody ani
zdaleka nedosáhla. S odkazem na konstantní judikaturu (např. R 1/1980) byl tedy
podle státního zástupce skutek správně kvalifikován „pouze“ jako pokus zločinu
podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Současně
poznamenal, že kvalifikace trestného činu dílem dokonaného a dílem nedokonaného
by v daném případě byla namístě pouze za předpokladu, že škoda skutečně
způsobená by sama o sobě překročila spodní hranici škody značné. Pokud tedy
obviněná uvedla kvalifikaci přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku,
tato část námitek se již nachází mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu,
neboť ignoruje skutkové zjištění, podle kterého její jednání směřovalo ke
způsobení škody ve výši celé sjednané kupní ceny, a dovolává se procesní,
nikoli hmotněprávní zásady „in dubio pro reo“. Je-li pro pokus trestného činu
charakteristická absence následku, jsou úvahy obviněné, že škoda jako pojmový
znak trestného činu vůbec vznikla z hlediska právní kvalifikace skutku naprosto
irelevantní. Za irelevantní z hlediska právní kvalifikace skutku (to platí
obecně v případě jakéhokoli dokonaného či nedokonaného majetkového trestného
činu) státní zástupce označil rovněž otázku, zda poškozený využil svého
procesního práva uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody. Pokusu
zločinu podvodu se obviněná totiž dopustila již sjednáním a podepsáním
předmětné kupní smlouvy a je nerozhodné, zda návrh na vklad učinila sama
obviněná nebo poškozený. Státní zástupce shrnul, že dovolací námitky zčásti
deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani
jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro
případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve shledal, že dovolání
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento
závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění
rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal
za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se
řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z
odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V dané věci se avšak o takovou situaci nejednalo.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích
trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v
podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující
soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto
případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou
stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které
je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov.
rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H.
Beck).
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud v původním řízení zrušil jen
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 9 To 360/2013,
neboť jednání obviněné bylo soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikováno také
jako pokus přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k §
181 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatní dovolací námitky obviněné, které částečně
uplatnila i v nyní projednávaném dovolání, byly Nejvyšším soudem shledány jako
neopodstatněné, případně podány z jiného důvodu, než je stanoven v § 265b
odst.1 tr. řádu.
Obviněná sice v dovolání deklarovala hmotně právní námitku spočívající v
nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou námitek se pouze
domáhá odlišných skutkových závěrů. Výhrady jimiž napadá rozsah provedeného
dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany
(konkrétně když dovolatelka namítla, že nebylo dostatečně prokázáno, že se
uvedené trestné činnosti dopustila, že poškozenému T. Š. nic nezamlčela,
neuvedla jej v omyl, ani jeho omylu nevyužila, a že k předpokládanému následku
nemohlo dojít a jde o tzv. nezpůsobilý pokus, je třeba považovat z hlediska
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně
irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněná nenamítla nesprávnost
právního posouzení skutku, ale pouze napadla skutková zjištění, která soudy ve
věci učinily. Těmito námitkami se obviněná tudíž domáhala jen toho, aby byl
jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhána. Uvedenou skutečnost však
nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
Obviněná de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi
skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustila a domáhá se změny
skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za
další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat
napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání
taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy
nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo.
Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo
proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze
ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,
týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Primárně skutkovou námitkou je též výhrada obviněné ohledně výše způsobené
škody, která údajně nebyla správně vyčíslena a poškozeným doložena, neboť jí
nevytýká nedostatek hmotně právního charakteru (zřejmě že nebylo postupováno v
souladu s ustanovením § 137 tr. zákoníku). Jak již bylo shora uvedeno, taková
námitka se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení
obviněnou navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního
charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu
vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení
před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o
navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení
nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v
rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a
v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska
práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat
zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy
Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05,
atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných
předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného
dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná,
neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i
druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto
směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v
řízení provedenými důkazy a obviněnou navrhované důkazy by neměly na posouzení
skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. V předmětné věci tak příslušné soudy
postupovaly správně, když další návrhy obviněné na doplnění dokazování (zejména
vyhotovení nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní
lékařství, opětovný výslech svědka T. Š., zjištění, kdo vyhotovil předmětnou
plnou moc a další návrhy vyplývající mimo jiné z podání obviněné na č. l. 698,
699 spisu) označily za nadbytečné vzhledem k existenci důkazů již provedených.
Odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že zmíněným návrhům na doplnění
dokazování u odvolacího soudu včetně návrhů podaných při veřejném zasedání
nebylo důvodně vyhověno, neboť s ohledem na dosavadní stav dokazování nelze od
navrhovaného doplnění dokazování očekávat, že by tyto důkazy mohly zvrátit
správnost skutkových zjištění okresního soudu, a proto o návrhu na doplnění
dokazování bylo rozhodnuto zamítavým výrokem. Takové rozhodnutí je zcela a
výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názory
nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně
ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou bylo možno formálně podřadit pod důvod dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka, že jednání obviněné nemělo být
kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ale max. jako přečin podvodu podle §
209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, případně jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1,
4 tr. zákoníku, dílem dokonaného (ohledně částky 85 000 Kč), dílem nedokonaného
ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Pro
úplnost je třeba dodat, že zcela reálně hrozilo způsobení škody přesahující 3
000 000 Kč, proto úvahy o kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu podvodu
podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou zcela bezpředmětné. Na další obviněnou
zmiňované právní kvalifikaci jejího jednání jako zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příléhavě ve svém vyjádření reagoval státní
zástupce, který tuto kvalifikaci označil jako kvalifikaci v neprospěch
dovolatelky, což odporuje § 265p odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům soudu druhého stupně v tom, že obviněná
svým výše popsaným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o její vině byl učiněn na podkladě
důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují její vinu, z odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi
neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání
bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 16. září 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal