K hodnocení důkazních prostředků
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 4. ledna 2006
sp. zn. II. ÚS 402/05
ve věci ústavní stížnosti R. S.-M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003 č. j. 3 Cmo 203/2003-101 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 č. j. 11 Cm 4/97-81, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, aby mu byl žalovaný v dané právní věci povinen zaplatit částku 118 700,80 Kč spolu s úrokem z prodlení podle platně uzavřené smlouvy o dílo.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2003 č. j. 3 Cmo 203/2003-101 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 č. j. 11 Cm 4/97-81 se zrušují.
Odůvodnění
Již ve svých dřívějších nálezech (např.
sp. zn. III. ÚS 765/02
,
sp. zn. III. ÚS 4/97
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 65, svazek 20, nález č. 164) Ústavní soud s odkazem na funkci a smysl Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil nezbytnou povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal především porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Pochybení se měly dopustit obecné soudy, tedy jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, tím, že stěžovateli neumožnily provést navrhované dokazování při řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud si proto pro posouzení věci vyžádal od Městského soudu v Praze příslušný spis (sp. zn. 11 Cm 4/97).
Stěžovatel uváděl, že se nemůže ztotožnit s hodnocením odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Na tomto místě je třeba opakovaně zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Na druhou stranu považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 150/93
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
V dané věci stěžovatel v průběhu řízení opakovaně navrhoval provedení důkazů výslechem svědků D., P., V. a V. (např. č. l. 34, č. l. 50, č. l. 92). Provedení výslechu svědků D. a P. bylo v řízení po zrušení věci odvolacím soudem soudem prvního stupně odmítnuto s tím, že měli prokazovat pouze kvalitu, resp. vady díla. Provedení výslechu svědků V. a V., kteří se měli vyjadřovat k otázce předání díla, bylo odmítnuto následně odvolacím soudem s poukazem na koncentraci řízení a nutnost navržení jejich výslechu v řízení před soudem prvního stupně. Jak se podává z vyžádaného spisu, stěžovatel navrhl doplnit dokazování výslechem svědka V. při jednání před Krajským obchodním soudem v Praze dne 19. května 1999 (č. l. 34). K dotazu soudu výslovně uvedl, že navržený svědek má být vyslechnut ke skutečnostem, které se týkají uzavření smlouvy o dílo a plnění žalobce žalovanému. V odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. května 1999 č. j. 11 Cm 4/97-35 pak soud prvního stupně konstatoval, že výslech svědka V. považuje za právně nevýznamný, neboť žalovaný sám popřel skutečnost, že by mezi ním a žalobcem došlo k uzavření tvrzené smlouvy o dílo. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2001 č. j. 3 Cmo 286/2000-62 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen s odchylným právním závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo. V odůvodnění usnesení Vrchní soud v Praze zdůraznil, že je nutné posoudit další okolnosti nároku na zaplacení uplatněné ceny, zejména otázku řádného splnění smlouvy o dílo, s tím, že nebyly důvody pro to, aby nebylo připuštěno provedení důkazu svědeckými výpověďmi navržených svědků. V řízení před soudem prvního stupně po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu pak stěžovatel opakovaně výslech svědka V. nenavrhl. Ohledně otázky převzetí díla jej navrhl naopak žalovaný. Soud prvního stupně neprováděl další dokazování a důkazní řízení uzavřel. Věc vyhodnotil tak, že žalobce neunesl důkazní břemeno v tvrzení, že předal žalovanému sjednané dílo. Odvolací soud následně konstatoval, že důkazy (mj. výslech svědků V. a V.), které předložil stěžovatel, se nemůže zabývat s ohledem na koncentraci řízení a nutnost navrhnout důkazy v řízení před soudem prvního stupně.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny. Soud prvního stupně měl v řízení po zrušení svého prvního rozhodnutí ve věci zohlednit předchozí návrh stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka V. (č. l. 34). Provedení tohoto důkazu bylo nepochybně významné pro posouzení závěru o tom, zda stěžovatel řádně svoji povinnost splnil či nikoliv, zejména za situace, kdy z dosavadního dokazování nevyplýval jednoznačný závěr o tom, že žalobce svoji povinnost předat dílo nesplnil. Soud prvního stupně zároveň nerespektoval pokyn odvolacího soudu, kterým směrem má vést další dokazování (k otázce splnění ze smlouvy o dílo). Stěžovatel důvodně vycházel ze závěrů odvolacího soudu, že důkazní řízení bude probíhat naznačeným způsobem. Navíc soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru než ve svém předchozím (prvním) rozhodnutí ve věci, neboť byl vázán názorem odvolacího soudu o tom, že byla uzavřena smlouva o dílo. Jestliže v předchozím řízení před soudem prvního stupně důkazy směřovaly právě k posouzení otázek, které vyplývaly ze závěru Vrchního soudu v Praze o tom, že byla uzavřena smlouva o dílo, neměl je soud prvního stupně v následném řízení opomíjet. Pochybení se dopustil následně i odvolací soud, který tuto skutečnost přehlédl. Ústavní soud tím nikterak nezpochybňuje zásadu koncentrace řízení uvedenou v o. s. ř., kterou je třeba beze zbytku respektovat. V dané věci ovšem nebyly podmínky pro její aplikaci splněny, neboť bylo třeba vycházet z toho, že důkazy byly stěžovatelem navrženy v rámci řízení před soudem prvního stupně, byť se jednalo o první řízení před soudem prvního stupně, po němž následovalo další po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že je věcí obecných soudů, jak s důkazním materiálem získaným provedením potřebných výslechů naloží a jaké z něj vyvodí závěry. V této souvislosti podotýká, že stěžovatelem předložené nové důkazy (kopie dodacích listů) v řízení o ústavní stížnosti nejsou pro rozhodování Ústavního soudu relevantní. Mohly by mít případně význam pouze v dalším řízení před obecnými soudy.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.