Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 4 Tdo 887/2023-371, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2023 č. j. 7 To 38/2023-219, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. října 2022 č. j. 2 T 91/2022-164, opatření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30.
června 2023 sp. zn. 2 T 91/2022 a záznamu o sdělení podezření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, obvodního oddělení Plzeň 4 ze dne 16. srpna 2022 č. j. KRPP-111270-21/TČ-2022-030511, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-město a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, obvodního oddělení Plzeň 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 11 odst. 1, článku 12 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1 Ústavy a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Okresní soud jej odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu 2 měsíců se zkušební dobou podmíněného odkladu na 12 měsíců podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tím, že v době od 27. 7. 2022 do 18. 8. 2022 na adrese X, poškozené M. V., uživatelce ideální poloviny nemovitosti na uvedené adrese, a poškozené společnosti Y, spolumajitelce této nemovitosti, neoprávněně znemožnil užívat nemovitost tím, že vyměnil vložku zámku vchodových dveří, které jsou jediným možným vstupem do nemovitosti, a klíč od nového zámku nedal ani poškozené V., ani poškozené společnosti, byť k tomu byl ze strany poškozené společnosti následně vyzván.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výše uvedeným usnesením tak, že jej podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Trestní soudy dospěly k nesprávnému závěru o vině stěžovatele, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno, že by poškozená V. byla osobou oprávněnou ve smyslu § 208 odst. 2 trestního zákoníku, což potvrzuje i vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Soudy nereflektovaly, že nemovitost je předmětem ideálního podílového spoluvlastnictví otce stěžovatele a poškozené společnosti. Tato nemovitost právně není nijak rozdělena (nejsou vymezeny bytové jednotky). Obydlí stěžovatele začíná ihned za vchodovými dveřmi, nikoliv až za dveřmi do jednotlivých místností v jakémkoliv patře. Užívací právo poškozené V., ani žádná dohoda o užívání dané nemovitosti nebyly prokázány. Když stěžovatel náhodou zjistil, že poškozená V. převedla svůj původní spoluvlastnický podíl na poškozenou společnost, snažil se pouze chránit své vlastnické právo, resp. vlastnické právo svého otce. Aby poškozená společnost mohla zatížit svůj spoluvlastnický podíl užívacím právem na "doživotí", musela by k tomu mít souhlas druhého spolumajitele, což se však nestalo. Uvedené právní stanovisko má podporovat vyjádření Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 7. 11. 2022, které stěžovatel navrhoval jako důkaz, jenž však nebyl soudy proveden.
7. Stěžovatel mohl jednat ve skutkovém omylu, neboť dodatek ke kupní smlouvě, jenž měl založit užívací právo k části nemovitosti poškozené V., nebyl stěžovateli ani jeho otci nikdy předložen. O konkrétním znění dodatku se dozvěděl až od policejního orgánu. Poškozená V. cíleně zamlčela prodej spoluvlastnického podílu, jakož i informaci o tom, že s poškozenou společností uzavřela uvedený dodatek ke smlouvě. Stěžovatel tedy nemohl jednat úmyslně.
8. Soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Při prvotním pokusu o řešení vzniklé situace byl návrh na vydání předběžného opatření směřující proti stěžovateli ze strany poškozené společnosti v celém rozsahu zamítnut.
9. Došlo k porušení práva stěžovatele na právní pomoc. Okresní soud žádost stěžovatele o ustanovení obhájce nejprve nedůvodně zamítl. V rámci dovolacího řízení okresní soud sice žádosti stěžovatele o bezplatnou obhajobu vyhověl, ale ustanovil obhájce jiného, než si stěžovatel zvolil.
10. Do práv stěžovatele bylo zasaženo tím, že bylo konáno zkrácené přípravné řízení, ačkoliv pro něj nebyly dány zákonné podmínky, a ani nebyly dodrženy zákonné lhůty.
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 25. 7. 2024 stěžovatel zdůraznil, že napadená rozhodnutí zasahují do jeho ústavních práv, neboť je přes svoji nepříznivou finanční situaci nucen hradit náklady trestního řízení. Jelikož nemá tzv. čistý trestní rejstřík, je pro něj navíc problematické najít zaměstnání adekvátní jeho zdravotnímu stavu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhuje zrušení výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo završeno projednávané trestní řízení, je z obsahu stěžovatelova podání jasně patrné, že ústavní stížnost materiálně směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud proto mohl i přes uvedený formální nedostatek stěžovatelova podání uzavřít, že ústavní stížnost naplňuje všechny procesní náležitosti, a přistoupit k posouzení jejího obsahu.
14. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
15. Rolí Ústavního soudu zásadně není a nemůže být přezkum provedeného dokazování a hodnocení důkazů, ani přezkum způsobu interpretace podústavního práva obecnými soudy. Jeho zásah by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255)]. K takové situaci však v případě stěžovatele nedošlo.
16. Obecné soudy v dostatečné kvantitě i kvalitě zjistily skutkový stav celé věci. Jakkoli lze vždy uvažovat o provedení dalších důkazů a dalším zpřesňování skutkového stavu, cílem soudů není nikdy popsat se stoprocentní přesností konkrétní běh a detaily skutku, ale posoudit v dostatečné míře právně relevantní okolnosti pro učinění příslušných závěrů. Obecné soudy tak ve věci stěžovatele učinily a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Vypořádaly se zcela dostatečně s námitkami, které stěžovatel v průběhu celého trestního řízení vznášel a které nyní opakuje v řízení před Ústavním soudem. Náležitě také vysvětlily úvahy, které je vedly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu.
17. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o tom, že poškozená V. byla osobou oprávněnou ve smyslu § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Námitky obhajoby směřující proti naplnění tohoto znaku skutkové podstaty byly řádně vypořádány, v podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí okresního soudu (srov. body 7 a 8 rozsudku) a zejména Nejvyššího soudu (body 44 a 50-55 usnesení). Skutkové i právní hodnocení obecných soudů považuje Ústavní soud za logické a přesvědčivé, nemá důvod do jejich úvah jakkoliv zasahovat.
18. Soudy všech stupňů se rovněž dostatečně zabývaly námitkami obhajoby stran tvrzeného skutkového omylu a neexistence úmyslného zavinění. Na základě podrobných úvah Nejvyšší soud uzavřel, že od 26. 7. 2022 stěžovatel věděl o prodeji spoluvlastnického podílu a přinejmenším od 4. 8. 2022 mu byly známy skutečnosti stran existence smlouvy ohledně užívání předmětné nemovitosti uzavřené mezi poškozenými (viz body 54 a 58 usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy jakkoliv vybočily z mezí, které jsou ústavními předpisy stanoveny pro vyvozování skutkových a právních závěrů v trestním řízení, a nemá tedy napadeným rozhodnutím co vytknout.
19. Na právních závěrech týkajících se objektivní, ani subjektivní stránky souzeného trestného činu nemohlo nic změnit ani vyjádření katastrálního úřadu, kterým se stěžovatel snažil podpořit svou obhajobu. Pokud stěžovatel obecným soudům nyní vytýká, že uvedené vyjádření neprovedly jako důkaz v trestním řízení, Ústavní soud má za to, že tento stěžovatelem tvrzený nedostatek nebyl způsobilý zasáhnout do jeho základních práv.
20. Ústavní soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatele co do uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [viz např. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/2009
(N 133/66 SbNU 77)]. V projednávaném případě obecné soudy přihlédly k tomu, že jednání stěžovatele podstatně zasáhlo do práv poškozených, zejména poškozené V., která je osobou výrazně vysokého věku a na kterou omezení vstupu do obydlí mohlo mít závažný dopad. Z povahy stíhaného jednání a intenzity omezení způsobeného poškozeným soudy dovodily nutnost působit na stěžovatele prostředky trestního práva. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že prvotní snaha o řešení vzniklé situace, která byla iniciována ze strany poškozené společnosti, nebyla úspěšná z toho důvodu, že soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření.
21. Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelova práva na právní pomoc. Ačkoliv se okresní soud dopustil určitého pochybení tím, že po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nedostatečně poučil stěžovatele stran možnosti zvolit si sám obhájce, toto pochybení bylo následným postupem obecných soudů zhojeno (viz body 28-32 usnesení Nejvyššího soudu). Okresní soud sice stěžovateli opatřením ustanovil obhájce v rozporu s jeho požadavkem, avšak na základě následného poučení si stěžovatel obhájce řádně zvolil a v dovolacím řízení byl již zastoupen tímto zvoleným obhájcem. Namítá-li stěžovatel, že v odvolacím řízení byla nedůvodně zamítnuta jeho žádost o bezplatnou obhajobu, je třeba tuto námitku odmítnout jako opožděnou. Stěžovatel měl možnost se bránit proti usnesení o zamítnutí nároku na bezplatnou obhajobu v době po jeho vydání, odůvodněnost takového rozhodnutí Ústavní soud nyní přezkoumávat nemůže.
22. Jde-li o stěžovatelovo kusé tvrzení o porušení jeho práv provedením zkráceného přípravného řízení, ani této námitce nelze přisvědčit. Stěžovatel ani nijak nespecifikoval, v čem má spočívat tvrzená nezákonnost či dokonce protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu