Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. G., zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, sídlem Pionýrská 495, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 2770/2022-677, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, č. j. 16 Co 5/2022-634, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 9. 2021, č. j. 19 C 89/2017-560, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a Základní školy X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka byla u žalovaného vedlejšího účastníka zaměstnána od roku 1995 jako učitelka 2. stupně základní školy. Dne 20. 2. 2017 však dostala výpověď, odůvodněnou pozbytím její dlouhodobé zdravotní způsobilosti podle § 52 písm. e) zákoníku práce.
2. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že výpověď je neplatná. K odvolání stěžovatelky tento rozsudek okresního soudu potvrdil Krajský soud v Ostravě a její následné dovolání odmítl Nejvyšší soud. Tato rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka nyní posuzovanou ústavní stížností.
3. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podstata jí uplatněné argumentace spočívá v tom, že soudy nerespektovaly navržené důkazy vztahující se k prokázání toho, že znalecký posudek vycházel z neúplných podkladů a rozpory v něm obsažené odporují "selskému rozumu". Krajský soud údajně porušil svůj závazný právní názor, když požadoval vypracovat konzultantský znalecký posudek, nicméně spokojil se s konzultantem, který již nebyl znalcem. Přitom jiná osoba než zapsaný znalec není oprávněna vypracovat znalecký posudek. Stěžovatelka poukazuje rovněž na změnu obsazení senátu krajského soudu v období mezi jeho dvěma rozhodnutími v této věci. Stěžovatelka se domnívá, že znalecký posudek trpí podstatnými logickými vadami, pro které měl být odmítnut. Zásadní pochybení spatřuje zejména v tom, že se konzultantka odmítla zabývat konfliktními situacemi na pracovišti a akceptovala tvrzení ředitelky základní školy, byť je stěžovatelka vykládá odlišně. Stěžovatelka navíc předložila několik znaleckých posudků, jež dokládají její zdravotní způsobilost. Tyto důkazy však soudy odmítly provést. Stěžovatelka vysvětluje nastalou situaci tím, že si na ni ředitelka "zasedla" a nedává proto smysl, aby byla podle znaleckého posudku způsobilá k výkonu práce učitelky 2. stupně základní školy na jiném pracovišti, avšak nikoliv u vedlejšího účastníka. Stěžovatelka uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by pozbyla zdravotní způsobilost k uvedené práci a tvrdí, že se jednalo pouze o jednorázovou reakci na stres, který může postihnout kohokoliv. Tento stres prý byl navíc vyvolán jednáním ředitelky základní školy, které stěžovatelka označila za nepoctivé, protiprávní, diskriminační a dosahující bossingu. Proto navrhuje napadená soudní rozhodnutí zrušit.
4. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Proto přistoupil k posouzení jejího obsahu.
5. Jak se podává ze shora uvedeného, podstata argumentace stěžovatelky se vztahuje k procesu dokazování a vyhodnocení jeho výsledků. K tomu však je třeba uvést, že Ústavnímu soudu s ohledem na jeho roli orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojícího mimo soustavu soudů, zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů a do výsledku dokazování zasahuje výjimečně tehdy, shledá-li extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. K ničemu takovému však v nyní posuzované věci nedošlo.
6. Z obsahu rozhodnutí vydaných v této věci totiž plyne, že okresní soud založil svůj závěr o dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti stěžovatelky vykonávat předmětnou práci na posudku o zdravotní způsobilosti vydaného praktickým lékařem MUDr. J. Čechem ze dne 17. 1. 2017, ze kterého se podává, že stěžovatelka pozbyla dlouhodobě způsobilost k výkonu sjednané práce z důvodu obecného onemocnění. Tento posudek k návrhu stěžovatelky přezkoumal znalec z oboru zdravotnictví Doc. MUDr. J. Chaloupka, CSc., který psychickou poruchu u stěžovatelky potvrdil s tím, že posudkový závěr o obecném onemocnění je správný, přičemž se nejedná o následek pracovního úrazu, o nemoc z povolání a ani o ohrožení nemocí z povolání. Rovněž znalecký ústav (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) dospěl k závěru, že posudkový závěr o pozbytí dlouhodobé zdravotní způsobilosti k výkonu práce učitelky 2. stupně základní školy stěžovatelkou je z pracovně lékařského hlediska správný.
7. Z důvodu pokynu krajského soudu (první rozhodnutí okresního soudu totiž krajský soud zrušil, neboť znalec z oboru zdravotnictví - posudkové lékařství měl posudek vypracovat na základě konzultantského znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - psychiatrie) nechal okresní soud zpracovat další znalecký posudek, který vypracoval znalec MUDr. J. Boháč na základě konzultantského posudku MUDr. Z. Vyhnánkové a jehož závěrem je, že stěžovatelka nepozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce učitelky 2. stupně základní školy obecně, nýbrž pouze ohledně konkrétní pracovní pozice u vedlejšího účastníka. Protože stěžovatelka se závěry znaleckého posudku nesouhlasila, vyslechl okresní soud MUDr. J. Boháče i MUDr. Z. Vyhnánkovou a z tohoto dokazování vyplynulo, že stěžovatelka trpí poruchou osobnosti trvalého charakteru a byť šlo z její strany skutečně o jednorázovou reakci na stres, její projevy neodezněly za pár dní, došlo k dekompenzaci její osobnosti a v současnosti není ze zdravotního hlediska možné, aby dále pracovala u vedlejšího účastníka. Okresní soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka v pracovním prostředí u vedlejšího účastníka pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost a daná výpověď byla proto oprávněná.
8. Na základě shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování, z jehož průběhu není zjevný žádný ústavní deficit. Nedošlo ani k situaci označované jako opomenuté důkazy, protože obecné soudy sice neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy, avšak vysvětlily, proč tak neučinily (srov. např. bod 37 rozsudku okresního soudu). Podstata argumentace stěžovatelky proto ve skutečnosti nebrojí proti průběhu dokazování, nýbrž proti jeho výsledku, což je sice lidsky zcela pochopitelné, jelikož výsledek řízení není v zájmu stěžovatelky, nicméně úkolem Ústavního soudu (s ohledem na jeho shora naznačené postavení orgánu ochrany ústavnosti) není a ani být nemůže toto dokazování přehodnocovat. Mohl by tak podle vlastní setrvalé judikatury učinit pouze tehdy, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými závěry a jejich právním posouzením, což se však nestalo.
9. K námitkám stěžovatelky, poukazujícím na konkrétní vztahy na pracovišti vedlejšího účastníka, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy na základě vyjádření znalců konstatovaly poruchu osobnosti a nikoliv psychické onemocnění a protože tato porucha reaguje na konkrétní podněty (pracovní prostředí, kolektiv) a závisí na vzniku konkrétní zátěžové situace, není možné, aby i nadále pracovala u vedlejšího účastníka. Jinak řečeno, obecné soudy nezpochybnily existenci stěžovatelkou tvrzených napjatých vztahů a jí pociťovaného nekomfortního prostředí. Podstata věci, kterou musely rozhodnout, však spočívala v tom, zda je stěžovatelka zdravotně způsobilá v tomto prostředí nadále dlouhodobě působit a pokud na základě výsledku provedeného dokazování dospěly k závěru, že nikoliv, nespatřuje zdejší soud žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr jakkoliv zpochybňovat.
10. O pečlivosti zjišťování všech podstatných skutkových okolností věci svědčí ostatně i shora zmíněná okolnost, že první zamítavý rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky zrušil krajský soud a přikázal doplnit prováděné dokazování, což také okresní soud následně učinil. Pokud i toto doplněné dokazování potvrdilo dříve učiněné závěry, nelze z toho dovozovat, že trpělo ústavněprávními vadami.
11. Krajský soud a následně i Nejvyšší soud se dostatečně vypořádaly i s námitkou stěžovatelky, že konzultantka MUDr. Z. Vyhnánková v době zpracování znaleckého posudku již nebyla zapsána v seznamu znalců (byla zde zapsána od 7. 3. 1997 do 3. 12. 2020). Zpracováním znaleckého posudku byl totiž pověřen zapsaný znalec MUDr. J. Boháč a podstatné je, že MUDr. Z. Vyhnánková mohla být jeho konzultantkou z titulu své odbornosti lékařky psychiatričky. Jak přitom uvedl s odkazem na vlastní ustálenou judikaturu Nejvyšší soud, osoba odborně způsobilá k posouzení zvláštních dílčích otázek důležitých pro podání znaleckého posudku může být jako znalec přibrána, i když není zapsána do seznamu znalců. Rovněž tento závěr považuje Ústavní soud za ústavněprávně přijatelný.
12. Konečně k námitce stěžovatelky, že krajský soud vydal napadený rozsudek v jiném složení senátu, než tomu bylo při vydání rozsudku předchozího (bod 15 ústavní stížnosti), Ústavní soud uvádí, že tato otázka by mohla mít relevanci jen tehdy, tvrdila-li by stěžovatelka kupř. porušení pravidel obsažených v rozvrhu práce, případně by vysvětlila, že byla-li by řádně obeznámena se složením rozhodujícího senátu krajského soudu, namítla by jeho podjatost, což by také odpovídajícím způsobem podložila. Nic takového však stěžovatelka nečiní a není úkolem Ústavního soudu, aby její (chybějící) argumentaci nahrazoval argumentací vlastní. Platí totiž, že i v řízení o ústavní stížnosti je povinností navrhovatele předložit soudu relevantní a plausibilní argumentaci, kterou poté soud prověřuje a testuje z hlediska konkrétních okolností rozhodovaného případu. Není však možné připustit, aby na toto svoje břemeno tvrzení (podložené odpovídající argumentací) stěžovatelka v podstatě rezignovala a tuto její povinnost nahrazoval Ústavní soud.
13. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k ústavně souladným závěrům o skutkovém stavu a na jeho základě formulovaly odpovídající závěry právní, které logicky a racionálně odůvodnily. K dotčení či dokonce porušení tvrzených základních práv stěžovatelky proto nedošlo.
14. S ohledem na podstatu předestřené argumentace je totiž zřejmé, že stěžovatelka ve skutečnosti nebrojí proti ústavním vadám, nýbrž proti samotnému pro ni nepříznivému výsledku řízení, což však nepodléhá a z povahy věci ani podléhat nemůže ochraně, poskytované Ústavním soudem.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu