Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem v Praze 8, Křižíkova 196/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2011 č. j. 5 Tdo 643/2011-149, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 13. 2. 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to v celém rozsahu. Tímto usnesením Nejvyšší soud rozhodl k jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 3 To 65/2010 tak, že - rozsudek odvolacího soudu zrušil, - zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a - přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného Ing. M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
2. Jak již bylo uvedeno, všechny tři části výroku usnesení Nejvyššího soudu napadá stěžovatel svou ústavní stížností, když tvrdí, že jde o rozhodnutí odporující zásadě reformationis in peius, v části výroku pak jde o rozhodnutí neurčité a postrádající řádné odůvodnění. Napadené rozhodnutí podle stěžovatele porušuje zásadu vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, zásadu rovnosti stran podle čl. 96 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ochranu osobnosti podle čl.
10 odst. 1 Listiny, nedotknutelnosti osoby a práva na osobní svobodu včetně svobody pohybu a pobytu podle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny, doktrínu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na přiměřenou dobu řízení podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny a další jím ovšem blíže neuvedené principy vzešlé z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušit předmětné usnesení Nejvyššího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána poslední den zákonem stanovené lhůty oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
4. Ústavní stížnost však nesplňuje další podmínku řízení, kterou je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jím tvrzených základních práv a svobod poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel byl sice poučen (s. 35 předmětného usnesení), že proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný, to však neznamená, že podmínka § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je splněna. Usnesením Nejvyššího soudu se věc podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikazuje k novému rozhodnutí při respektování právních názorů, které byly v předmětném usnesení Nejvyššího soudu ve vztahu k novému projednání věci vysloveny, jak to konečně výslovně požaduje § 265s odst. 1 trestního řádu. Současně odstavec 2 tohoto ustanovení vylučuje změnu rozhodnutí v neprospěch stěžovatele.
5. Řízení v této věci tak pokračuje a není definitivně ukončeno. Proto je nepřípustné, aby Ústavní soud hodnotil závěry, které Nejvyšší soud učinil, neboť jednak se opírají o výslovné směrnice, které plynou z § 265k odst. 2 trestního řádu, který stanoví, že: "Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně." Tím je též dána, popř. bude dána odpověď na námitky či též otázky stěžovatele, které klade ve své ústavní stížnosti ve vztahu k obsáhlému a vyčerpávajícímu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Podle těchto závěrů bude ve věci rozhodováno Vrchním soudem v Praze, jak se z výroku napadeného usnesení podává.
V takové situaci je vyloučeno, aby mohl Ústavní soud posoudit něco, o čem bude teprve dle výroku předmětného usnesení rozhodováno.
6. Protože projednání takového návrhu je nepřípustné, byla ústavního stížnost odmítnuta mimo ústního jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2013
Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu