U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
září 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. V., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T
5/2000, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc obviněného Ing. M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000, byl
obviněný Ing. M. V. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. l, 4 trestního zákona (zák.
č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen „tr. zák.“) dílem
dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. l k § 148 odst.
l, 4 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. l tr. zák., obviněný J. K. byl uznán vinným pokračujícím trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. l, 4
tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. l
k § 148 odst. l, 4 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 odst. l tr. zák., obviněný K. S. byl uznán vinným
pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 148 odst. l, 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu
pokusu podle § 8 odst. l k § 148 odst. l, 4 tr. zák., obviněný P. Š. byl uznán
vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k
§ 148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., obviněný V.
B. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c)
tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a
obviněný J. F. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokračujícímu
trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestným činem
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. c) tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že
obvinění Ing. M. V., J. K. a K. S.
poté, co obviněný Ing. M. V. v průběhu měsíce prosince 1997 sjednal
přepravu s firmou U. N., na základě objednávky od fiktivní společnosti BAWAG,
s. r. o., se sídlem Chrenova 31/2, Nitra, Slovenská republika, v době od 17.
12. 1997 do 6. 2. 1998 nakoupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., Via
Braia 21/23/25, Ronco Scrivia, Italská republika, celkem ve 14-ti případech
kosmetický líh - podpoložka celního sazebníku 22072000 a ve dvou případech
ethylalkohol získaný destilací - podpoložka celního sazebníku 22071000 pro
fiktivního příjemce polskou firmu BAWAG Ltd., Mierzyn 135, Szcecin, když
obviněný J. K. zajišťoval některé platby, na které dostával finanční prostředky
od obviněného Ing. M. V., za dodávky zboží z účtů vedených na jeho jméno u
Československé obchodní banky, a. s., hlavní pobočky Teplice, a z účtu vedeného
na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., pobočka Ústí nad Labem,
které na pokyn obviněného Ing. M. V. za tím účelem zřídil v měsíci prosinci
1997 a v měsíci lednu 1998, obviněný K. S. pak objednával jednotlivé dodávky
zboží a některé platby za něj uskutečňoval v hotovosti přímo v sídle
společnosti DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., byl přítomen nakládce objednaného
zboží na jednotlivé kamionové soupravy v sídle jmenované firmy, dále pak
koordinoval přepravu zboží na Celní úřad Rozvadov, kam bylo zboží dodáno a kde
zajišťoval jeho odbavení u spediční společnosti CARGO TRANSPORT, s. r. o., se
sídlem Legerova 60, Praha 2, pobočka Rozvadov, a dále dohlížel na území České
republiky na přepřahání návěsů s dovezeným zbožím na jiné tahače, ačkoliv bylo
zboží propuštěno do celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu Rozvadov do
Celního úřadu Cínovec, kde mělo opět opustit území České republiky, do celního
úřadu určení však nebylo fyzicky dodáno, jeho výjezd z území České republiky do
Spolkové republiky Německo však byl administrativně potvrzen dalšími
obviněnými, čímž byla umožněna jeho realizace na území České republiky; takto
jednali v následujících případech:
1) dne 17. 12. 1997 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku
22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 18. 12. 1997 u Celního
úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou
soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do
Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být
zaplaceno clo ve výši 604.156,- Kč, spotřební daň ve výši 5.054.400,- Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 1.403.303,- Kč, tedy celkem 7.061.859,- Kč,
2) dne 7. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 8. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
3) dne 12. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
24.600 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 34.440,- DEM, který deklarovali dne 13. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 427.002,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 243.053,- Kč, tedy celkem
670.055,- Kč,
4) dne 15. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 16. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
5) dne 20. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 21. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
6) dne 21. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 22. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
7) dne 23. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku
22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 24. 1. 1998 u Celního
úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou
soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do
Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být
zaplaceno clo ve výši 607.026,- Kč, spotřební daň ve výši 6.065.280,- Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 1.631.567,- Kč, tedy celkem 8.303.873,- Kč,
8) dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
9) dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
10) dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
11) dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
12) dne 30. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 31. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
13) dne 4. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 5. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
14) dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
15) dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
16) dne 6. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který měli v úmyslu deklarovat u Celního úřadu Rozvadov,
kam bylo dopravováno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zde však
7. 2.
1998 byla zásilka zadržena a vrácena zpět do Spolkové republiky Německo a
nebyla propuštěna do režimu přímý tranzit, v důsledku čehož škoda na cle ve
výši 502.391,- Kč a dani z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč, nevznikla,
II. obviněný P. Š.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se
podílel na realizaci 9 fiktivních tranzitů ethylalkoholu získaného destilací,
podpoložka celního sazebníku 22071000 a kosmetického lihu, podpoložka celního
sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že svým
osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke shora
uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České republiky do
Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti zůstalo na
území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani
kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 9. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/2 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
2) dne 14. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/3 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
670.055,- Kč,
3) dne 24. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/5 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
4) dne 24. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/6 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
5) dne 26. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/7 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané
hodnoty v celkové výši 8.303.873,- Kč,
6) dne 30. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/8 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
7) dne 30. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/9 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
8) dne 31. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/10 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
9) dne 31. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/11 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
III. obviněný V. B.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se
podílel na realizaci 2 fiktivních tranzitů ethylalkoholu získaného destilací,
podpoložka celního sazebníku 22071000 a kosmetického lihu, podpoložka celního
sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že svým
osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke shora
uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České republiky do
Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti zůstalo na
území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky přítomno ani
kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 19. 12. 1997 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/1 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané
hodnoty v celkové výši 7.061.859,- Kč,
2) dne 20. 1. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/4 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
IV. obviněný J. F.
jako celní inspektor zaměstnaný na Celním úřadu Cínovec, okr. Teplice, se
podílel na realizaci 4 fiktivních tranzitů kosmetického lihu, podpoložka
celního sazebníku 22072000, popsaných v bodě I. výrokové části rozsudku tím, že
svým osobním razítkem a podpisy stvrzoval tranzitní celní prohlášení (TCP) ke
shora uvedeným zásilkám, čímž potvrzoval výjezdy nákladu z území České
republiky do Spolkové republiky Německo, ačkoliv věděl, že zboží ve skutečnosti
zůstalo na území České republiky a u Celního úřadu Cínovec nebylo fyzicky
přítomno ani kontrolováno; takto jednal v následujících případech:
1) dne 3. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/12 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
735.425,- Kč,
2) dne 8. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/13 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
788.355,- Kč,
3) dne 9. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/14 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
788.355,- Kč,
4) dne 9. 2. 1998 potvrdil tranzitní celní prohlášení (bod I/l5 výroku
rozsudku), čímž umožnil nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši
788.355,- Kč,
V. obviněný J. K.
v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 1997 si nezjištěným způsobem obstaral
padělaný občanský průkaz, který měl být vydán dne 30. 8. 1993 Okresním
ředitelstvím Policie České republiky v Brně a v průběhu doby od prosince 1997
do února 1998 se jím prokazoval při jednáních v Československé obchodní bance,
a. s., pobočka Teplice a pobočka Ústí nad Labem, a dále se jím prokázal při
svém výslechu obviněného dne 12. 5. 1998 u tehdejšího Krajského úřadu
vyšetřování Policie České republiky Plzeň,
VI. obviněný Ing. M. V.
dne 19. 2. 2000 v 15.20 hodin jako řidič osobního vozidla Volvo 960, při
kontrole na hraničním přechodu Dolní Dvořiště, okr. Český Krumlov, kterým
vycestovával z České republiky do Rakouska, předložil celním orgánům cestovní
pas Slovenské republiky znějící na jméno O. P., vydaný orgány pasové služby v
Rožňavě, Slovenská republika, dne 3. 4. 1998 s platností do 3. 4. 2008 a dále
řidičský průkaz na jméno O. P., vydaný dne 8. 7. 1998 Dopravním inspektorátem
Rožňava, Slovenská republika, přičemž v obou těchto dokladech byly změněny
fotografie majitele dokladu za fotografie obviněného.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. V. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
sedmi a půl roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z
přidané hodnoty a spotřební daně v trvání sedmi roků. Obviněný J. K. byl
odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle § 39a odst. 3
tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49
odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v trvání
sedmi roků. Obviněný K. S. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků.
Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a
spotřební daně v trvání sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně
tohoto obviněného z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 23 T 17/2003-90, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný P. Š. byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §
39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu povolání ve státní správě v trvání sedmi roků. Obviněný V. B. byl
odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák.
byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1
tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání ve
státní správě v trvání sedmi roků. Obviněný J. F. byl odsouzen podle § 158
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu
byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a
nad obviněným byl vysloven dohled. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání ve státní správě v trvání
sedmi roků. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl dále uložen trest
propadnutí věci, a to částky 77.000,- Kč, uložené pod položkou č. 5/38 Knihy
trestních depozit Krajského státního zastupitelství v Plzni. Podle § 229 odst.
1 tr. ř. byl poškozený Celní ředitelství Plzeň, Antonína Uxy 11, Plzeň, odkázán
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Ing. M. V., J. K., K. S.,
P. Š. a V. B. odvoláními. Vrchní soud poté usnesením ze dne 13. 12. 2005, sp.
zn. 3 To 68/2005, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obviněného
Ing. M. V. ze společného řízení, a usnesením ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 3 To
68/2005, odvolání zbývajících obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Poté Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005, rozhodl, že
podle § 302 tr. ř. se ve věci obviněného Ing. M. V. nadále povede řízení proti
uprchlému. Vrchní soud v Praze poté, co rozhodl o řízení proti uprchlému,
projednal odvolání obviněného Ing. M. V. a rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2006,
č. j. 3 To 115/2005-5130, tak, že se podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá.
Po zatčení obviněného Ing. V. dne 27. 9. 2010 a řádném poučení tento využil
ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. a na jeho návrh Krajský soud v Plzni dne 27.
10. 2010 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To
115/2005, zrušil. Z podnětu nového odvolání Vrchní soud v Praze rozhodl
rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, tak, že podle § 258 odst.
l písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného Ing. M. V. ve
výroku o vině v bodě I. a v celém výroku o uloženém trestu zrušil a podle § 259
odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným pokračujícím zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále
jen „tr. zákoník“) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §
21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
I. poté, co v průběhu měsíce prosince 1997 sjednal přepravu s firmou U. N., na
základě objednávky od fiktivní společnosti BAWAG, s. r. o., se sídlem Chrenova
31/2, Nitra, Slovenská republika, v době od 17. 12. 1997 do 6. 2. 1998 nakoupil
s dnes již odsouzenými J. K. a K. S. od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A.,
Via Braia 21/23/25, Ronco Scrivia, Italská republika, celkem ve čtrnácti
případech kosmetický líh - podpoložka celního sazebníku 22072000 a ve dvou
případech ethylalkohol získaný destilací - podpoložka celního sazebníku
22071000 pro fiktivního příjemce polskou firmu BAWAG Ltd., Mierzyn 135,
Szcecin, když dnes již odsouzený J. K. zajišťoval některé platby, na které
dostával finanční prostředky od obviněného, za dodávky zboží z účtů, vedených
na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., hlavní pobočky Teplice, a
z účtu, vedeného na jeho jméno u Československé obchodní banky, a. s., pobočka
Ústí nad Labem, které na pokyn obviněného za tím účelem zřídil v měsíci
prosinci 1997 a v měsíci lednu 1998, dnes již odsouzený K. S. pak objednával
jednotlivé dodávky zboží a některé platby za něj uskutečňoval v hotovosti přímo
v sídle společnosti DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A., byl přítomen nakládce
objednaného zboží na jednotlivé kamionové soupravy v sídle jmenované firmy,
dále pak koordinoval přepravu zboží na Celní úřad Rozvadov, kam bylo zboží
dodáno a kde zajišťoval jeho odbavení u spediční společnosti CARGO TRANSPORT,
s. r. o., se sídlem Legerova 60, Praha 2, pobočka Rozvadov, a dále dohlížel na
území České republiky na přepřahání návěsů s dovezeným zbožím na jiné tahače,
ačkoliv bylo zboží propuštěno do celního režimu přímý tranzit od Celního úřadu
Rozvadov do Celního úřadu Cínovec, kde mělo opět opustit území České republiky,
do celního úřadu určení však nebylo fyzicky dodáno, jeho výjezd z území České
republiky do Spolkové republiky Německo však byl administrativně potvrzen
dalšími dnes již odsouzenými osobami z řad celníků, čímž byla umožněna jeho
realizace na území České republiky; takto jednali v následujících případech:
1)
dne 17. 12. 1997 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku
22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 18. 12. 1997 u Celního
úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou
soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do
Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být
zaplaceno clo ve výši 604.156,- Kč, spotřební daň ve výši 5.054.400,- Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 1.403.303,- Kč, tedy celkem 7.061.859,- Kč,
2)
dne 7. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 8. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U.
N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
3)
dne 12. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
24.600 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 34.440,- DEM, který deklarovali dne 13. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 427.002,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 243.053,- Kč, tedy celkem
670.055,- Kč,
4)
dne 15. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 16. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
5)
dne 20. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 21. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
6)
dne 21. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 22. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
7)
dne 23. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů ethylalkoholu získaného destilací, podpoložka celního sazebníku
22071000, v hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 24. 1. 1998 u Celního
úřadu Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou
soupravou, zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do
Celního úřadu Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být
zaplaceno clo ve výši 607.026,- Kč, spotřební daň ve výši 6.065.280,- Kč a daň
z přidané hodnoty ve výši 1.631.567,- Kč, tedy celkem 8.303.873,- Kč,
8)
dne 27. 1.
1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
9)
dne 27. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 28. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
10)
dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
11)
dne 28. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 29. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
12)
dne 30. 1. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 37.800,- DEM, který deklarovali dne 31. 1. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 468.660,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 266.765,- Kč, tedy celkem
735.425,- Kč,
13)
dne 4. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 5. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno P. J., řidičem firmy U.
N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
14)
dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno R. M., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
15)
dne 5. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který deklarovali dne 6. 2. 1998 u Celního úřadu
Rozvadov, kam bylo dopraveno L. Č., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou,
zboží bylo propuštěno do celního režimu přímý tranzit, ale do Celního úřadu
Cínovec nebylo dodáno, přičemž za uvedené množství mělo být zaplaceno clo ve
výši 502.391,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč,
16)
dne 6. 2. 1998 koupili od firmy DISTILLERIA CRISTIANI S. p. A. na fakturu
27.000 litrů kosmetického lihu, podpoložka celního sazebníku 22072000, v
hodnotě 40.500,- DEM, který měli v úmyslu deklarovat u Celního úřadu Rozvadov,
kam bylo dopravováno L. K., řidičem firmy U. N., kamionovou soupravou, zde však
7. 2. 1998 byla zásilka zadržena a vrácena zpět do Spolkové republiky Německo a
nebyla propuštěna do režimu přímý tranzit, v důsledku čehož škoda na cle ve
výši 502.391,- Kč a dani z přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč, tedy celkem
788.355,- Kč, nevznikla,
tímto jednáním celkem zkrátil clo ve výši 7.363.297,- Kč, spotřební daň ve výši
11.119.680,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 6.536.700,- Kč a způsobil tak
škodu českému státu zastoupenému Celním ředitelstvím v Plzni ve výši
25.019.677,- Kč, dále se pokusil zkrátit clo ve výši 502.391,- Kč, daň z
přidané hodnoty ve výši 285.964,- Kč a způsobit českému státu zastoupenému
Celním ředitelstvím v Plzni škodu ve výši 788.355,- Kč.
Za tento zločin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. 1 tr. zák., který zůstal zrušením nedotčen, uložil odvolací soud
obviněnému podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §
73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně v
trvání pěti let.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3
To 65/2010, podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájců JUDr. Martina Macha,
LL. M., Ph. D. a JUDr. Tomáše Rydvala, dovolání z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 písm. a), b), d), g), h), k) a l) tr. ř., a to proti všem výrokům shora
uvedeného rozsudku v plném rozsahu. V podrobnostech dovolatel k dovolacím
důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř., podle nichž ve věci rozhodl
věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, a vyloučený
orgán, uvedl, že o jeho odvolání neměl rozhodovat předseda senátu odvolacího
soudu JUDr. Jiří Hnilica. Jmenovaný soudce nemůže přistupovat k záležitosti
dovolatele a úkonům v ní činěných objektivně z důvodu jeho zájmu krýt vlastní
chybu v odvolacím řízení v minulosti (v roce 2006), neboť se v rámci tohoto
prvního odvolacího řízení, jakož i rozhodnutí o zamítnutí odvolání, vůbec
nezabýval a nevypořádal s námitkou dovolatele, že byla porušena ustanovení o
jeho přítomnosti v hlavním líčení, kdy následně konkrétně napadal postup JUDr.
Hnilici při rozhodování a odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání a
rozhodnutí o vzetí do vazby. Také chování JUDr. Hnilici směrem k soudnímu
znalci Ing. Kokišovi vzbuzuje pochybnosti o jeho nezájmu na výsledku trestního
řízení dovolatele, neboť tento znalec při nahlížení do spisu dne 6. 12. 2010
strávil čas přesahující jednu hodinu v rozmluvě s JUDr. Hnilicou, kdy se mělo
jednat o soudcovu iniciativu. Následně dovolatel napadal faktický stav listiny
obsahující jeho souhlas (padělek souhlasu ze dne 2. 3. 2005 s konáním hlavního
líčení dne 11. 3. 2005). Následná snaha JUDr. Hnilici v rámci odvolacího řízení
v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu formou úředního
záznamu o rozhovoru s rozhodujícím soudcem Krajského soudu v Plzni, jenom
dokresluje podjatost tohoto soudce.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který
spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním
líčení nebo ve veřejném zasedání, dovolatel poznamenal, že ve stádiu řízení
před soudem prvního stupně došlo k porušení ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. o
přítomnosti dovolatele u hlavního líčení, a to v případě hlavních líčení
konaných dne 11. 3. 2005, 25. 10. 2004 až 27. 10. 2004 a 10. až 11. 1. 2005.
Pokus odvolacího soudu v rámci odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit
roztržení a následné slepení souhlasu dovolatele (ze dne 2. 3. 2005) stářím a
manipulací se spisem od roku 2006 formou úředního záznamu, je přinejmenším
nedostatečným. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že
soud polemizuje s dílčími výsledky zkoumání znalce, což mu nepřísluší, kdy se
dále snaží zpochybnit znalecký posudek tím, že jej nepovažoval za důkaz, přitom
mohl být v průběhu veřejného zasedání o odvolání proveden postupem podle § 211
odst. 5 tr. ř. Obhajoba nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti znaleckého
posudku. Poučení podle § 106 tr. ř. plyne bez dalšího z profese soudního
znalce. Odvolací soud již v průběhu veřejného zasedání jasně vyjádřil své
pochybnosti o znaleckém posudku a bylo proto jeho povinností dotčeného znalce
poučit a vyslechnout. Ze znaleckého posudku plyne další podezření dovolatele,
že souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti v celém soudním
řízení učinil pouze jednou, a to směrem k hlavnímu líčení dne 10. 1. až 11. 1.
2005, jinak řečeno souhlas ze dne 22. 10. 2004 je taktéž padělkem. Soud prvního
stupně pochybil, pokud dovolatele písemně nevyrozuměl o konání hlavních líčení
10. až 11. 1. 2005 a 11. 3. 2005, když naposledy se dovolatel účastnil hlavního
líčení dne 25. 8. 2004, v mezidobí se konala hlavní líčení 25. až 27. 10. 2004
bez přítomnosti dovolatele, a tak na jejich konci nemohl vzít na vědomí, kdy se
koná další hlavní líčení.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je
naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolatel spatřuje v tom, že
odvolací soud chybně právně kvalifikoval skutek ad 16, který na straně 6 v
právní větě výroku o vině pojmenoval za pokračující zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu, jelikož jej subsumoval pod
neexistující zákonné ustanovení tr. zákoníku, a sice cit. „§ 21 odst. 1 k § 240
odst. 1, 4 tr. zákoníku“. Pokud jde o skutky pod body ad 1 - 15, jedná se
nanejvýš o přípravu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby. Důvodem je neexistence důkazu o tom, že dovezený líh opustil území
České republiky. V celém spise o neopuštění lihu území České republiky svědčí
pouze zpráva z německé celnice Pirna ze dne 24. 4. 1998, úřední záznam
Generálního ředitelství Cel ze dne 13. 2. 1998 a odpověď samotného
vyšetřovatele ze dne 20. 4. 1998. Naproti tomu z dopisu celé řady celníku z
celnice Cínovec plyne, že po projednání a fyzické kontrole zboží není nikde
zaznamenáno, že zkontrolovaný kamion opustí území České republiky. Protože k
projednání odvolání došlo za účinnosti nového trestního zákoníku, kdy příprava
tohoto trestného činu již nebyla trestná, tak zanikla trestnost činu a
dovolateli měl být uložen nanejvýše trest ukládaný za spáchání takového činu ve
značném rozsahu (ve skutku ad 16 vznikla škoda 788.355,- Kč). Dovolatel se také
zabýval výpovědí K. ze dne 8. 12. 2010, kdy tento důkaz byl odvolacímu soudu
znám, a dovolatel je přesvědčen, že tento důkaz svědčí o jeho nevině. Odvolací
soud tak měl na základě tohoto důkazu, dříve v hlavním líčení neprovedeným, buď
korigovat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a sám zprostit
dovolatele obžaloby, anebo, jak navrhovalo státní zastupitelství, věc vrátit
soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Za stavu, kdy jediným usvědčujícím
důkazem jsou rozporuplné a zřejmě i lživé výpovědi K., není možné soudy v
souladu se zásadou „in dubio pro reo“ uzavírat, že se dovolatel dopustil
souzeného zločinu. Přestože K. doposud měnil své výpovědi a uváděl ztrátu
paměti, žádný ze soudů nižších instancí si nevyžádal znalecký posudek z oboru
psychologie na zjištění jeho psychických vlastností, ale namísto toho soudy
jeho výpovědi označují za usvědčující.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl uznán vinným, dovolatel namítal, že doba uplynulá od
údajného spáchání trestného činu dovolatelem vyžaduje aplikaci ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák., čímž by došlo k podstatnému snížení trestu, tj. přesunutí do
základní skutkové podstaty. Aplikace nového trestního zákona by tedy nebyla
příznivější. Pokud by došel Nejvyšší soud k témuž závěru (ke spáchání trestného
činu podle § 148 tr. zák.), odvolací soud uložil trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou ve starém trestním zákoně. Přesvědčení odvolacího soudu, že se
dovolatel vyhýbal uloženému trestu je chybné, neboť dovolatel o pravomocném
skončení řízení nevěděl, naopak po podání prvního odvolání včetně námitky
padělku jeho souhlasu, očekával nařízení nového hlavního líčení. Napadeným
rozhodnutím, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně, mělo dojít i ke zrušení
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, č. j. 1 T
65/2000-4990, a uložení souhrnného trestu. Takový postup pak byl na místě i pro
následné problematické započítání vazeb dovolatele vykonaných v trestním řízení
1 T 65/2000 do trestu uloženého napadeným rozhodnutím.
Jako poslední dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k)
a l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V
napadeném rozhodnutí podle dovolatele chybí zamítnutí odvolání do výroku o vině
v bodě VI. rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodného, jelikož dovolatel se v
průběhu veřejného zasedání o odvolání k tomuto trestnému činu přiznal. Dovolací
důvod podle písm. l) je dán tím, že odvolání mělo být do výroku o vině v bodě
VI. rozsudku nalézacího soudu jako nedůvodné zamítnuto, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody shora uvedenými.
Dovolatel v části VI. svého mimořádného opravného prostředku zkonstatoval další
závažné důvody, které jej vedly k podání dovolání. Podle dovolatele soudy
vynesly odsuzující rozsudek, ač vina nebyla nepochybně prokázána, přičemž v
podrobnostech dovolatel ocitoval několik pasáží z odůvodnění rozhodnutí
nalézacího soudu, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazoval. Dovolatel
nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, podle nějž musí respektovat zásadu
obžalovací. Dovolatel je přesvědčen, že soudy chybují, pokud na jedné straně
vyjadřují pochybnosti o okruhu pachatelů postavených před soud a na straně
druhé uznávají vinným jeho jako hlavního pachatele. Pochybnosti soudů o okruhu
všech pachatelů mu nijak neprospívají, resp. nejsou zohledněny v rozhodnutí o
jeho vině a trestu. Soudy tak porušily další zásady vyjádřené v ustanovení § 2
tr. ř., a to zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací včetně zásady
bezprostřednosti, jakož i zásadu rychlosti řízení. Další zásadní vada řízení
spočívá v postupu soudu při provádění dokazování v hlavním líčení konaném dne
27. 10. 2004. Až v tomto hlavním líčení byla čtena většina výpovědí z
přípravného řízení, ovšem v nepřítomnosti dovolatele, který k tomu nedal
souhlas, a tak tyto přečtené protokoly včetně všech provedených důkazů u
hlavních líčení v termínu 25. 10. – 27. 10. 2004 proto nemohou být podkladem
výroku o vině dovolatele. Kromě toho dovolatel nikdy nedal v rámci hlavního
líčení v termínu 5. 5. 2003 a 25. – 27. 10. 2004 souhlas se čtením protokolů
svědků namísto jejich výslechu v rámci hlavního líčení.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný Ing. V. navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené
rozhodnutí a zprostil jej obžaloby ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal. Za přečin padělání a
pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku navrhl, aby byl
odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v přiměřené době trvání, zejména s
přihlédnutím k délce trestního řízení a okolnostem na něm nezávislých, pod
jejichž vlivem spáchal tento trestný čin. Eventuálně, pokud by se Nejvyšší soud
ztotožnil s argumentací dovolatele, že nebylo možno učinit napadené rozhodnutí,
jakožto odsuzující rozsudek, na základě skutkového stavu zjištěného k 13. 12.
2010, tak se dovolatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání této
záležitosti k novému projednání a rozhodnutí jinému odvolacímu soudu, a to
Vrchnímu soudu v Olomouci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného Ing. M. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřila v tom smyslu, že pokud jde o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. a) a b) tr. ř., je evidentní, že se v případě JUDr. Hnilici nejedná o
případ předvídaný v ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř., kdy je nestrannost soudce
chráněna absolutně. Pokud však obviněný namítá jeho podjatost ve smyslu § 30
odst. 1 tr. ř., nepředložil jedinou relevantní námitku, která by bez dalšího
zakládala pochybnosti o jeho nestranném a nezávislém rozhodování. Je třeba
uvést, že okolnost spočívající ve vyloučení orgánu činného v trestním řízení
byla dovolateli již v původním řízení známa a také před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Pokud obviněný dovozoval důvody podjatosti ze způsobu
hodnocení důkazů a rozhodnutí ve věci, pak tyto skutečnosti neodůvodňují
naplnění okolností požadovaných § 30 tr. ř. Soudce nemá žádný vztah k osobám
ani k projednávané věci. Pokud obviněný dovozuje tento vztah ze způsobu
rozhodnutí, jež učinil, nebylo zjištěno nic, co by vzbuzovalo pochybnost o
nestranném projednání a rozhodnutí. Taktéž nelze přisvědčit námitce o
nezapočtení vazby a konečně pokud je namítáno falzum na souhlasu obviněného s
konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, pak ani tato námitka nemůže vést
k závěru o podjatosti soudce.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně
uvedla, že totožnou námitkou dovolatele se již zabýval i odvolací soud a s
názorem tam prezentovaným se plně ztotožňuje. Texty a úprava listin s omluvou
na dny 10. - 11. 1. 2005, kdy sepsání listiny dovolatel nepopírá, jsou shodné
i s ostatními listinami, kde měl udělit souhlas s konáním hlavního líčení v
jeho nepřítomnosti. Znaleckým posudkem se nepotvrdilo ani to, že by listina ze
dne 2. 3. 2005, označená jako falzum, byla složena ze dvou částí. Soud závěrům
znalce, jež označil podpis na listině z 2. 3. 2005 tak, že velmi pravděpodobně
není pravým podpisem obviněného, nepřisvědčil. S konáním hlavních líčení ve
dnech 25. - 27. 10. 2004 byl obviněný seznámen při skončení předešlého
hlavního líčení dne 25. 8. 2004. Na začátku hlavního líčení byly přečteny
žádosti obviněných, tedy i obviněného Ing. V., a poté vyhlášeno usnesení o
konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných. Pokud je tedy v trestním
spise založen výslovný souhlas obviněného s jednáním v jeho nepřítomnosti, je
jeho námitka nedůvodná.
Dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však ve vztahu k tomuto skutku dovolatel namítá
toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná
skutková zjištění. Taktéž námitka týkající se právní kvalifikace ve výroku
rozsudku na straně 6, kdy je nesprávně uvedeno ...dílem ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 k § 240 odst. 1
odst. 4 tr. zákoníku, když trestní zákoník odstavec 4 neobsahuje a správně mělo
být uvedeno odst. 3, nenaplňuje jím uváděný dovolací důvod.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k
odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich
neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, není určeno dovolání, ale jen
postup podle § 131 tr. ř., resp. za použití § 138 tr. ř. Je tedy třeba
rozlišovat mezi rozhodnutím, v tomto případě rozsudkem, a jeho písemným
vyhotovením. Obsah rozhodnutí, tak jak bylo vyhlášeno, je zachycen v protokolu
o veřejném zasedání soudu a ve stejném znění v protokolu o hlasování. Pouze z
jejich obsahu lze zjistit, zda skutečně některý výrok chybí nebo je neúplný
nebo došlo k vadě pouze při vyhotovování rozsudku a jeho opisů.
V případě ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se jedná o dovolací důvod,
kterým lze napadnout toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný
čin trestním zákonem. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani žádného jiného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu a výměře uloženého trestu. Jestliže soud druhého
stupně využil příznivější právní kvalifikaci nového tr. zákoníku, nelze s
ohledem na shora uvedené namítat neužití § 88 odst. 1 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně
poznamenala, že odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného rozsudkem podle
§ 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. a ve výroku rozsudku je odsouzen za
zločin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a
za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák., který zůstal zrušením nedotčen, k úhrnnému trestu odnětí svobody. V tomto
výroku je tedy obsaženo i stanovisko odvolacího soudu k tomuto trestnému činu.
Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., by mohl být
relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému
rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k
předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a na tento závěr lze tedy vztáhnout i
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného Ing. V.
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že
by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasila ve smyslu § 265
odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. d), g) tr. ř. a ve spojení s nimi i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami, a
proto se jimi bude dovolací soud zabývat podrobněji níže. Následně se Nejvyšší
soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro
odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani
jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného Ing. M. V. podle § 265i odst. 1
tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo
podáno dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom,
že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně.Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Již z toho vyplývá, že
tento důvod nebyl uplatněn v souladu se zákonem, neboť námitky obviněného Ing.
M. V. v podaném dovolání se zaměřují pouze na podjatost předsedy senátu JUDr.
Jiřího Hnilici, což však spadá pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá
splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v
původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené
dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl
ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho
vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen,
ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soudce vydal rozhodnutí, jež
je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže
okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání,
již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především uvést, že okolnost
spočívající ve vyloučení orgánu činného v trestním řízení byla dovolateli v
původním řízení známa a také před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel v průběhu trestního řízení opakovaně
namítal podjatost předsedy senátu odvolacího soudu JUDr. Jiřího Hnilici. Tu
dovozuje z těch okolností, že jmenovaný soudce nemůže přistupovat k záležitosti
dovolatele a úkonům v ní činěných objektivně z důvodu jeho zájmu krýt vlastní
chybu v odvolacím řízení v minulosti (v roce 2006), neboť se v rámci tohoto
prvního odvolacího řízení, jakož i rozhodnutí o zamítnutí odvolání, vůbec
nezabýval a nevypořádal s námitkou dovolatele, že byla porušena ustanovení o
jeho přítomnosti v hlavním líčení, kdy následně konkrétně napadal postup JUDr.
Hnilici při rozhodování a odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí odvolání a
rozhodnutí o vzetí do vazby. Také chování JUDr. Hnilici směrem k soudnímu
znalci Ing. Kokišovi vzbuzuje pochybnosti o jeho nezájmu na výsledku trestního
řízení dovolatele, neboť tento znalec při nahlížení do spisu dne 6. 12. 2010
strávil čas přesahující jednu hodinu v rozmluvě s JUDr. Hnilicou, kdy se mělo
jednat o soudcovu iniciativu. Dále dovolatel napadal faktický stav listiny
obsahující jeho souhlas („padělek souhlasu“ ze dne 2. 3. 2005 s konáním
hlavního líčení dne 11. 3. 2005). Následná snaha JUDr. Hnilici v rámci
odvolacího řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu,
formou úředního záznamu o rozhovoru s rozhodujícím soudcem Krajského soudu v
Plzni, jenom dokresluje podjatost tohoto soudce.
Odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, tak,
že podle § 31 odst. 1 tr. ř. a § 30 tr. ř. není předseda senátu JUDr. Jiří
Hnilica vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti obviněnému
Ing. M. V. Proti tomuto rozhodnutí si podal obviněný Ing. M. V. stížnost, o
které Nejvyšší soud již rozhodl usnesením ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 11 Tvo
3/2011. Přitom své rozhodnutí zdůvodnil tím, že pokud jsou obviněným v této
věci dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu odvolacího soudu ze způsobu
jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí
ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro
konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř.,
která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného soudce. Předně je třeba
uvést, že dotčený soudce nemá žádný vztah k osobám a rovněž tak nemá žádný
osobní poměr k posuzované věci. Pokud stěžovatel uvádí, že takovýto vztah
dovozuje z obsahu výše již citovaných rozhodnutí, které dříve v této věci
učinil odvolací senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví JUDr. Jiřího
Hnilici, tak nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že tento senát, resp.
jeho předseda postupoval v této věci takovým způsobem, že by to mohlo
opodstatněně vzbuzovat pochybnosti o jeho způsobilosti tuto věc nezávisle a
nestranně projednat a rozhodnout (srov. str. 3 uvedeného usnesení). Nejvyšší
soud setrvává na svém stanovisku o nepodjatosti předsedy senátu odvolacího
soudu. Námitky dovolatele o tom, že JUDr. Hnilica měl rozmlouvat se znalcem dne
6. 12. 2010, když nahlížel do spisu, nejsou z tohoto hlediska relevantní,
zvláště, když z této námitky pouhého rozhovoru nevyplývá nic, co by podjatost
ve smyslu § 30 tr. ř. mohlo zakládat. K námitkám dovolatele o faktickém stavu
listiny Nejvyšší soud poznamenává, že znalecký posudek, který byl vypracován na
žádost obhajoby, ve svých závěrech uvádí, že improvizovaným technickým
zkoumáním v prostorách soudu byly zjištěny poznatky výrazným způsobem
nasvědčující ve prospěch možnosti, že obě slepené části sporné listiny
„Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. března 2005“ ze dne 2. března
2005 spolu dříve tvořily jeden celek (srov. č. l. 6099). Z tohoto hlediska je
také třeba hodnotit využití úředního záznamu ze dne 23. 11. 2010 (č. l. 5911
spisu), kde by sice bylo vhodnější vyžádání písemného vyjádření předsedy senátu
Krajského soudu v Plzni JUDr. Jana Špety, avšak s ohledem na obsah uvedeného
znaleckého posudku, který jeho vyjádření v zásadě v žádném směru z hlediska
toho, že obě části předmětné listiny spolu původně tvořily jeden celek,
nezpochybňuje, nelze ani v tomto postupu JUDr. Jiřího Hnilici shledávat důvod
pro založení jeho podjatosti. Z těchto důvodů nebyl shledán oprávněným ani
návrh obviněného, aby věc byla dále projednávána Vrchním soudem v Olomouci
jako odvolacím soudem.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být
naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy,
v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i
případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle
sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena
uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době,
kdy se rozhoduje o trestném činu (§ 3 tr. zákoníku), nebo uložením určitého
trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci
více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem
stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které
mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného
jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení
příslušné trestní sazby. Z toho vyplývá, že podmínky tohoto dovolacího důvodu
nebyly dány, když obviněný Ing. M. V., pokud jde o dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém dovolání namítal, že doba
uplynulá od údajného spáchání trestného činu dovolatelem vyžaduje aplikaci
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., čímž by došlo k podstatnému snížení trestu,
tj. přesunutí do základní skutkové podstaty. Aplikace nového trestního zákona
by tedy nebyla příznivější. Pokud by došel Nejvyšší soud k témuž závěru (ke
spáchání trestného činu podle § 148 tr. zák.), odvolací soud uložil trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou ve starém trestním zákoně. Přesvědčení
odvolacího soudu, že se dovolatel vyhýbal uloženému trestu je chybné, neboť
dovolatel o pravomocném skončení řízení nevěděl, naopak po podání prvního
odvolání včetně námitky padělku jeho souhlasu, očekával nařízení nového
hlavního líčení. Napadeným rozhodnutím, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně
mělo dojít i ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6.
2005, č. j. 1 T 65/2000-4990 a uložení souhrnného trestu. Takový postup pak byl
na místě i pro následné problematické započítání vazeb dovolatele vykonaných v
trestním řízení 1 T 65/2000 do trestu uloženého napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud k těmto námitkám obviněného považuje za nutné ještě uvést, že
odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí týkající se druhu a výše trestu mimo
jiné konstatováním, že s ohledem na to, že dovolatel byl pro orgány činné v
trestním řízení dlouhodobě od roku 2005 nedosažitelný a byl zadržen až 27. 9. 2010, nelze spolehlivě hodnotit jeho činnost po pravomocném odsouzení v roce
2006. Odvolací soud s přihlédnutím k § 2 odst. 1 tr. zákoníku, kdy musel
zohlednit příznivější sazbu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (účinném od 1. 1. 2010), dospěl k
závěru, že při zvážení všech hledisek uvedených v ustanovení § 39 tr. zákoníku
se zohledněním trestní sazby v rozmezí 5 až 10 let je nutno uložit trest odnětí
svobody mírně nad dolní hranicí této zákonné trestní sazby, kdy soud nepřihlíží
k délce řízení, kterou zavinil dovolatel tím, že se vyhýbal výkonu uloženého
trestu, ale přihlédl k trestu původně uloženému, změně rozmezí zákonné trestní
sazby a celkové délce od spáchání trestného jednání. Současně přihlédl k jeho
zdravotnímu stavu. Proto podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. l tr. zákoníku za tento zločin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 odst. l tr. zák., který zůstal zrušením nedotčen, uložil
úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Jeho výkon shodně uložil podle
§ 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Následně v rámci důvodů
uvedených v napadeném rozsudku uložil podle § 73 odst. l tr. zákoníku opětovně,
jak již učinil soud I. stupně, trest zákazu činnosti podrobně specifikovaný ve
výroku tohoto rozsudku, kdy však z hlediska celkové doby od spáchání trestné
činnosti a též s ohledem na uložený trest odnětí svobody stanovil dobu pěti let
(srov. str. 27 až 28 rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho se oba soudy
nižších stupňů již vyjadřovaly k období, kdy byl obviněný pro orgány činné v
trestním řízení nezvěstný. Obviněný Ing. M. V. se stal pro orgány činné v
trestním řízení od 31. 5. 2005 nedostupným, a to po dobu téměř 4 a půl roku až
do svého dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Účinkem se míjely všechny
zákonné instituty, jakými byl příkaz k dodání do výkonu trestu, mezinárodní
zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz. Skutečnosti uváděné obviněným Ing. M. V. při jeho výslechu ohledně vědomosti o stavu řízení a ohledně jeho pobytu
v cizině, nemohou obstát. Obviněný vzhledem k délce trestního řízení věděl, že
toto probíhá, znal i jeho nepravomocný výsledek, dokonce i věděl, že v jeho
prospěch je podané odvolání (srov. str. 9 usnesení nalézacího soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 T 5/2000-5846). Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal
soud druhého stupně, když uvedl, že nemůže přehlédnout nekritičnost postoje
obviněného Ing. V. k celé věci, pokud tvrdí, že by se k jednání odvolacího
soudu dostavil, pokud by o něm byl vyrozuměn. Vrchní soud v Praze učinil celou
řadu pokusů k zajištění jeho účasti u veřejného zasedání včetně vydání
zatýkacího rozkazu, když o jeho pobytu ani obhájce ani rodinní příslušníci
neměli žádné zprávy.
Bylo na obviněném, aby se zajímal prostřednictvím svého
obhájce o průběh a výsledky řízení. Jeho tvrzení spočívající na předjímání
rozhodnutí odvolacího soudu a délce odvolacího řízení považuje Vrchní soud v
Praze za účelové (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 11. 2010,
č. j. 3 To 64/2010-5906). Oba soudy nižších stupňů se již dostatečně vyjádřily
k období, kdy byl dovolatel pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný a
Nejvyšší soud nemá, co by těmto závěrům dodal.
Obecně, pokud jde o délku trestního řízení, ze spisového materiálu bylo
zjištěno, že dovolateli bylo doručeno sdělení obvinění pro trestný čin zkrácení
daně poplatku a povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr. zák. dne
10. 3. 1998 (č. l. 4 až 5 spisu) a pro trestný čin podle § 176 odst. 1 tr. zák. dne 20. 2. 2000 (č. l. 15 až 16 spisu). Obžaloba byla podána k soudu dne 22. 5. 2000 (č. l. 3580 až 3597 spisu). Nalézací soud po rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o propuštění z vazby obviněného Ing. M. V. a provedení dalších úkonů
konal hlavní líčení od 5. 9. 2000 (č. l. 3856 spisu) do 20. 9. 2000 (č. l. 3956
spisu). Další hlavní líčení proběhlo až ve dnech 3. až 5. 6. 2002 (č. l. 4268
až 4287 spisu), a to z toho důvodu, že v mezidobí probíhalo celostátní pátrání
po spoluobviněném K., jehož účast z hlediska nutnosti jeho výslechu a vedení
společného řízení s obviněným Ing. M. V. v hlavním líčení byla nezbytná. Navíc
byl obviněný J. K. bezprostředně po zatčení dne 29. 10. 2001 hospitalizován. Následně 26. 2. 2002 soud nařídil již v novém složení senátu další hlavní
líčení na 3. až 6. 6. 2002 (srov. č. l. 4182 až 4184 spisu). Další hlavní
líčení proběhla ve dnech 24. až 27. 6. 2002 a 9. až 11. 9. 2002. Další hlavní
líčení se mělo konat ve dnech 2. až 5. 12. 2002, ale bylo odvoláno k žádosti
obviněného Ing. M. V., který byl po operaci kolena v pracovní neschopnosti (č. l. 4447 a 4448 spisu). Následující hlavní líčení se konaly ve dnech 3. 3. 2003, 5. 5. 2003, 1. 9. 2003, 24. 11. 2003, 25. 1. 2004, 7. 6. 2004, 24. a 25. 8. 2004, 25. až 27. 10. 2004, 10. a 11. 1. 2005 a konečně 11. 3. 2005, kdy byl
vyhlášen shora uvedený rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5
T 5/2000 (č. l. 4474 až 4987 spisu). Neodůvodněné průtahy v řízení u nalézacího
soudu tak nebyly shledány. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem (srov. čl. 5069 až 5142 spisu) nebyly neodůvodněné prodlevy shledány ani u odvolacího
soudu, kterému byla věc předložena dne 27. 8. 2005, poté tento soud dne 4. 10. 2005 nařídil veřejné zasedání na den 13. 12. 2005, ke kterému se obviněný Ing. M. V. nedostavil, neboť se mu přes veškerou snahu odvolacího soudu nepodařilo
doručit předvolání k tomuto veřejnému zasedání (srov. č. l. 5075 až 5077
spisu), dále provedl po vydání příkazu k zatčení (č. l. 5107 až 5109 spisu)
shora uvedené úkony a o odvolání obviněného Ing. M. V. rozhodl v řízení proti
uprchlému usnesením ze dne 7. 2. 2006, č. j. 3 To 115/2005-5130, tak, že se
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá (viz č. l. 5119 až 5141 spisu). K
období, kdy byl dovolatel pro orgány činné v trestním řízení nezvěstný, se v
návaznosti na závěry obou soudů Nejvyšší soud již vyjádřil shora. Ve světle
těchto skutečností nemá dalšího opodstatnění námitka dovolatele o tom, že doba
uplynulá od spáchání trestného činu vyžaduje aplikaci ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák., čímž by mělo podle něj dojít k podstatnému snížení hrozícího trestu,
tj. přesunutí do základní skutkové podstaty, nehledě k tomu, že při zkoumání,
zda je splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák.
se před
účinností trestního zákoníku vycházelo z hodnocení stupně nebezpečnosti činu
pro společnost z hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., tedy
zejména z významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení
činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele,
míry jeho zavinění a jeho pohnutky, tedy z okolností vztahujících se k
spáchanému trestnému činu a nikoli k průběhu trestního řízení, a proto pod ně
nelze zařadit délku trestního řízení (srov. č. 4/1965 a č. 48/1998 Sb. rozh. tr.).
K započtení vazby z trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad
Labem do výše trestu uloženému dovolateli v projednávané věci, odvolací soud
poznamenal, že mezi projednávaným trestním stíháním a trestním stíháním vedeným
u Krajského soudu v Ústí nad Labem existují podmínky souhrnnosti. To je též
vyjádřeno v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (srov. č. l.
6129 spisu), kdy soud mimo jiné konstatuje, že v případě odsuzujícího rozsudku
by musel dovolateli uložit souhrnný trest odnětí svobody k již uloženému trestu
z rozsudku Krajského soudu v Plzni, když současně zdůvodňuje, proč takovýto
postup nepovažuje za účelný (srov. str. 4 usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 22. 3. 2011, č. j. 3 To 20/2011-6247). Usnesením ze dne 20. 4. 2011, č. j.
5 T 5/2000-6274 byla dovolateli do uloženého trestu započítána vazba vykonaná v
trestní věci vedené před Krajským soudem v Ústí nad Labem (č. l. 6274 až 6275
spisu). Nejvyšší soud tak považuje námitku dovolatele týkající se uložení
souhrnného trestu a započtení vazby z jiného trestního řízení za bezpředmětnou,
neboť jednak k započtení vazby z trestního řízení vedeného u Krajského soudu v
Ústí nad Labem do uloženého trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let
došlo, navíc základním předpokladem k uložení souhrnného trestu podle
ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku je odsuzující rozsudek soudu o jiném
trestném činu téhož pachatele, přičemž odsuzujícím je rozsudek, kterým se
pachatel uznává vinným trestným činem a za tento trestný čin je mu uložen
trest, ve vztahu k němuž se poté ukládá souhrnný trest. V případě usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 1 T 65/2000, však
došlo k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. M. V., v jehož
důsledku mu nebyl uložen žádný trest, a proto k němu nelze ve smyslu § 43 odst.
2 tr. zákoníku ukládat souhrnný trest (srov. č. l. 6124 až 6130 spisu).
Obviněným dále namítaný chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí
jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve
dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý
výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část
neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to
popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Druhá
alternativa spočívá v tom, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí
učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který
neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Pokud soud
druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku
ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části
opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí
soudu druhého stupně.
K odůvodnění tohoto použitého dovolacího důvodu obviněný Ing. M. V. namítl, že
ve výroku napadeného rozsudku chybí zamítnutí odvolání do výroku o vině v bodě
VI. rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, jelikož dovolatel se v
průběhu veřejného zasedání o odvolání k tomuto trestnému činu přiznal. Tato
námitka je zcela nedůvodná, neboť podle ustálené judikatury je odvolání z
hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo
vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k
jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému
odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle
§ 256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 388/2002 uveřejněné pod č. T 417-3. Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 225 a násl.).
Obviněný Ing. M. V. ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo
hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného),
ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen
na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak
vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod). Pokud soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obžalovaného na to,
že hlavní líčení lze provést i v jeho nepřítomnosti, a obžalovaný se bez omluvy
nedostaví k hlavnímu líčení ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění
dalších zákonných podmínek uvedených v § 202 odst. 2 a 4 tr. ř. není konáním
hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného naplněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a to ani tehdy, byl-li k němu
obžalovaný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná. Rovněž konání
hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného),
třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o
sobě nezakládá tento dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
dovolatel namítal, že ve stádiu řízení před soudem prvního stupně došlo k
porušení ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. o přítomnosti dovolatele u hlavního
líčení, a to v případě hlavních líčení konaných dne 11. 3. 2005, 25. 10. 2004
až 27. 10. 2004 a 10 až 11. 1. 2005. Pokus odvolacího soudu v rámci odvolacího
řízení v roce 2010 vysvětlit roztržení a následné slepení souhlasu dovolatele
(ze dne 2. 3. 2005) stářím a manipulací se spisem od roku 2006 formou úředního
záznamu, je přinejmenším nedostatečným. Další pochybení odvolacího soudu
spatřuje dovolatel v tom, že soud polemizuje s dílčími výsledky zkoumání
znalce, což mu nepřísluší, kdy se dále snaží zpochybnit znalecký posudek tím,
že jej nepovažoval za důkaz, přitom mohl být v průběhu veřejného zasedání o
odvolání proveden postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř. Obhajoba nemá pochybnosti
o správnosti a úplnosti znaleckého posudku. Poučení podle § 106 tr. ř. plyne
bez dalšího z profese soudního znalce. Odvolací soud již v průběhu veřejného
zasedání jasně vyjádřil své pochybnosti o znaleckém posudku, a proto bylo jeho
povinností dotčeného znalce poučit a vyslechnout. Ze znaleckého posudku plyne
další podezření dovolatele, že souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho
přítomnosti v celém soudním řízení učinil pouze jednou, a to směrem k hlavnímu
líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005, jinak řečeno souhlas ze dne 22. 10. 2004 je
taktéž padělkem. Soud prvního stupně pochybil, pokud dovolatele písemně
nevyrozuměl o konání hlavních líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005 a 11. 3. 2005,
když naposledy se dovolatel účastnil hlavního líčení dne 25. 8. 2004, v
mezidobí se konalo hlavní líčení ve dnech 25. až 27. 10. 2004 bez přítomnosti
dovolatele, a tak na jeho konci nemohl vzít na vědomí, kdy se koná další
hlavní líčení.
Odvolací soud se v napadeném usnesení nově vyjadřoval ke znaleckému posudku z
oboru kriminalistika, technické zkoumání listin a písmoznalectví – ruční a
strojové písmo, který zpracoval Ing. Pavel Kokiš dne 8. 12. 2010 (č. l. 6067 až
6099 spisu), přičemž uvedl, že znalecký posudek nesplňuje všechny náležitosti,
přičemž se odvolací soud současně dopustil písařské chyby, pokud zapsal, že se
týká „posuzovaného sporného podpisu na listině ze dne 2. 3. 1998“, zatímco
správně se jednalo o datum 2. 3. 2005. Odvolací soud dále v odůvodnění svého
rozsudku uvedl, že při posuzování správnosti a důvodnosti závěru o
pravděpodobné nepravosti podpisu obviněného na tomto či dokonce i dalším
dokumentu, musel současně zvažovat i důvody a okolnosti, za kterých by mělo
dojít k jejich podvržení soudu prvního stupně jako pravých. Předně je třeba
zdůraznit, že obviněný do doby, než znal udávané výsledky zkoumání nepravosti
podpisu dokonce i na dokumentu, kterým se omlouval z neúčasti ve dnech 25. až
27. 10. 2004, nic takového pro tento případ nenamítal a jeho námitka směřovala
pouze do pravosti podpisu na listině ze dne 2. 3. 2005. Vrchní soud v Praze
nemůže přijmout tvrzení obviněného Ing. V., že dal obhájci pokyny, aby bez jeho
přítomnosti jednání neprobíhala. Nelze pominout, že obviněný byl seznámen s
konáním hlavních líčení ve dnech 25. až 27. 10. 2004 při skončení předešlého
hlavního líčení dne 25. 8. 2004. Je s podivem, že obviněný, ačkoliv o konání
jednání v uvedených dnech 25. až 27. 10. 2004 věděl, se přesto těchto jednání
nezúčastnil, a to podle něho údajně bez omluvy, když toto v minulosti
nepraktikoval a dále se ani nezajímal, zda jednání proběhla a v jakém rozsahu,
v jakém rozsahu tedy bylo prováděno i dokazování, při kterém mohl v případě
osobní účasti sám uplatňovat své právo na obhajobu. To zvláště za situace, že v
případě hlavního líčení ve dnech 10. až 11. 1. 2005 je naopak závada v
doručení, přičemž se podle jeho vyjádření informoval o jejich konání a proto
též dal souhlas s konáním v nepřítomnosti. Musel tedy současně vědět o
předešlých jednáních, kterých se nezúčastnil a již tehdy musel být seznámen i s
tím, že pokud bylo přesto jednáno v jeho nepřítomnosti v souladu s ustanovením
§ 202 odst. 2, odst. 3 tr. ř., samozřejmě svá práva při provádění dokazování,
kterých se nyní domáhá, mohl uplatňovat pouze prostřednictvím svého obhájce. Nemůže se za této situace spravedlivě domáhat práva na závěrečnou řeč právě dne
11. 3. 1998 (odvolací soud opět uvedl chybné datum, neboť se správně jednalo o
11. 3. 2005), když on sám se vyloučil z možnosti ovlivnit průběh řízení před
soudem I. stupně a nemohl tedy s jistotou předpokládat, kdy budou přednášeny. Pokud jde o zmíněné hlavní líčení dne 11. 3. 1998 (správně 11. 3. 2005 - znovu
chybně uvedené datum), kdy údajně nedal souhlas s konáním v jeho nepřítomnosti,
toto bylo nařízeno výhradně k vyhlášení rozhodnutí. Toho dne tedy došlo sice k
podstatnému úkonu, nicméně v této fázi svá práva mohl obviněný uplatnit pouze
omezeně, zejména vyjádřit se k podání opravného prostředku.
Ten byl skutečně v
zákonné lhůtě podán jak jeho obhájcem, tak i samotným obviněným. Nemohl
přehlédnout, že s trestním spisem v této době nemohl manipulovat nikdo jiný než
soud a osoby oprávněné do něho nahlížet. Přičemž nelze pominout shodnost textu
a úpravu listin s omluvou na dny 10. až 11. 1. 2005, tedy kdy sepsání listiny
obviněný nepopírá. Nepotvrdilo se ani to, že by tato listina byla složena ze
dvou odlišných částí (srov. str. 16 až 17 rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dále uvedl, že „… pod tíhou této argumentace musel … kriticky
přehodnotit závěry poskytnuté soudním znalcem, když je nutno připomenout jistou
rozpornost spočívající na jedné straně ve vyjmenování velkého počtu společných
znaků (12) ve sporném podpisu a na druhé straně 7 znaků rozdílných, přičemž
závěr těmto zjištěním je až překvapivě kategorický, když je konstatováno, že
podpis na sporné listině velmi pravděpodobně není pravým podpisem obviněného.“
Výslech znalce obviněný nepožadoval a ani Vrchní soud v Praze při zohlednění
všech výše uvedených okolností nedospěl k závěru o jeho nutnosti (srov. str. 17
rozsudku odvolacího soudu).
Na podkladě spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že pokud se
jedná o hlavní líčení dne 25. 8. 2004, kterému byl dovolatel osobně přítomen,
bylo vyhlášeno usnesení o jeho odročení na 25. až 27. 10. 2004, což přítomní,
tedy i dovolatel, vzali na vědomí s tím, že již nebudou obesláni (srov. č. l.
4683 až 4684). Souhlas dovolatele ze dne 22. 10. 2004 s konáním hlavních líčení
ve dnech 25. až 27. 10. 2004 bez jeho osobní účasti je zažurnalizován na č. l.
4708 a opatřen poznámkou, že byl předložen při hlavním líčení dne 25. 10. 2004,
kde byl čten za přítomnosti obhájce obviněného JUDr. Štěpána Bednáře, který k
němu nevznesl žádných námitek. Ze znaleckého posudku Ing. Kokiše bylo zjištěno,
že největší míra shod a podobností se sporným podpisem (myšleno podpisem na
„souhlasu“ ze dne 2. 3. 2005) byla zjištěna u srovnávacího podpisu na souhlasu
s konáním hlavního líčení ze dne 22. 10. 2004. Znalcem vyjmenované pochybnosti
podle jeho závěru vzbuzují pochybnosti i ohledně pravosti tohoto podpisu (tj.
podpisu ze dne 22. 10. 2004) – k tomu srov. č. l. 6096 spisu, str. 30
znaleckého posudku. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2004
vyplývá, že po přečtení žádosti mj. obviněného Ing. V., bylo podle § 202 odst.
2, 5 tr. ř. toto hlavní líčení konáno v nepřítomnosti dovolatele (srov. č. l.
4698).
Dovolatel byl předvolán k hlavnímu líčení konanému ve dnech 10. až 12. 1. 2005,
avšak předvolání se mu nepodařilo doručit (srov. č. l. 4757, 4763, 4791 a
4836). Přesto se na č. l. 4794 a 4827 nachází omluva dovolatele z hlavního
líčení konaného ve dnech 10. až 12. 1. 2005, v němž dovolatel současně žádá,
aby hlavní líčení proběhlo bez jeho osobní účasti. Dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku namítal, že nebyl o konání těchto hlavních líčení
vyrozuměn, přesto, i když se mu opakovaně nedařilo předvolání doručit, zaslal
soudu omluvu a souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti, které
jak sám v dovolání uvedl, falešné není. Na počátku hlavního líčení dne 10. 1.
2005 (č. l. 4797) bylo konstatováno, že u obviněného Ing. V. nastala závada v
doručení a byla za přítomnosti jeho obhájce JUDr. Štěpána Bednáře přečtena jeho
omluva. Podle ustanovení § 202 odst. 2, 5 tr. ř. bylo hlavní líčení konáno v
jeho nepřítomnosti.
Pokud se týká předvolání dovolatele k hlavnímu líčení konanému dne 11. 3. 2005,
tomuto se opět nepodařilo doručit (srov. č. l. 4844, 4846, 4875 a 4876). Podle
protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 3. 2005 (č. l. 4857) byla u obviněného
Ing. M. V. konstatována závada v doručení, přičemž následně obhájce obviněného
JUDr. Štěpán Bednář uvedl, že včerejšího dne mu byla doručovací službou
doručena písemnost, která byla adresována k rukám předsedy senátu, a proto mu
obsah písemnosti z 2. 3. 2005 předložil. V protokolu je dále zachyceno, že
JUDr. Bednář předsedovi senátu předložil dopis obviněného Ing. V. ze dne 2. 3.
2005, který předseda senátu přečetl. Následně bylo podle § 202 odst. 2, 5 tr.
ř. hlavní líčení konáno v nepřítomnosti dovolatele (srov. č. l. 4858). Omluvení
se z hlavního líčení, které dovolatel označuje jako falzum, se nachází na č.
l. 4873 a na jeho horní části je opatřené poznámkou, že bylo předloženo při
hlavním líčení dne 11. 3. 2005.
Nejvyšší soud se následně zabýval znaleckým posudkem z oboru kriminalistika,
technické zkoumání listin a z oboru písmoznalectví, specializace ruční a
strojové písmo, který zpracoval znalec Ing. Pavel Kokiš dne 8. 12. 2010 (č. l.
6067 až 6099 spisu), z jehož závěrečné části vyplývá, že sporný podpis na
„Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005“ ze dne 2. 3. 2005,
které je založeno v trestním spise na č. l. 4873, velmi pravděpodobně není
pravým podpisem Ing. M. V., jehož vzorky podpisu byly předloženy k expertize.
Improvizovaným technickým zkoumáním v prostorách soudu byly zjištěny poznatky
výrazným způsobem nasvědčující ve prospěch možnosti, že obě slepené části
sporné listiny „Omluvení se z hlavního líčení konaného dne 11. 3. 2005“ spolu
dříve tvořily jeden celek (srov. č. l. 6099). Z těchto závěrů i z celého obsahu
znaleckého posudku vyplývá, že jeho závěry mají podstatný význam pro posouzení
námitek obviněného Ing. M. V. vznesených v rámci dovolání. Podle § 110a tr. ř.,
jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované
náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě
nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu
stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v
trestním řízení. Je sice pravdou, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem
Kokišem neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě
nepravdivého znaleckého posudku, avšak vzhledem k tomu, že byl zpracován
soudním znalcem zapsaným v seznamu znalců, měl k němu Vrchní soud v Praze
přistupovat tak, že jde o znalecký posudek, který z hlediska § 110a tr. ř.
obsahuje vady odstranitelné postupem podle § 109 tr. ř., podle něhož, je-li
pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je
nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se
znalec jiný. Jiný přístup nezachovává rovnost stran a je v rozporu se zásadou
kontradiktornosti řízení. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení § 110a tr. ř.
bylo do zákona o trestním řízení soudním vloženo novelou provedenou zákonem č.
265/2001 Sb. v zájmu posílení principu, aby plnohodnotný znalecký posudek
(nikoli jen listinný důkaz) mohla předložit i strana.
Pochybnost o správnosti znaleckého posudku se může opírat např. o neúplnost
nebo nevěrohodnost materiálu nebo vnitřní rozpornost, nedostatky v odůvodnění,
zejména když závěr nevyplývá logicky z předpokladů, popř. o skutečnost, že
vyžádaný znalecký posudek je v diametrálním rozporu s posudkem, který o téže
otázce byl podán v jiném řízení (kterýžto posudek má v daném řízení ovšem pouze
povahu listinného důkazu podle § 112 odst. 2 tr. ř.) – srov. č. 27/1977-II. Sb.
rozh. tr. Pochybnosti pak mohou být odůvodněny i např. tím, že znalec vyřešil
jednoznačně otázku, ač úroveň rozvoje příslušného vědeckého oboru takové řešení
zatím neumožňuje, nebo znalec použil takové metody, která je na základě
současných vědeckých poznatků odmítána, či způsob a podmínky zkoumání materiálu
neodpovídaly požadavkům příslušného vědeckého oboru, anebo se ukázalo, že
znalec nemá dostatečné specializované odborné předpoklady, aby mohl svůj úkol
náležitě vykonat atd. O nejasný znalecký posudek jde zejména tehdy, když jeho
závěr nebo odůvodnění jsou neurčité, tedy z nich není zřejmé stanovisko znalce
ke kladeným otázkám. O neúplný znalecký posudek jde zejména tehdy, když
neobjasňuje všechny okolnosti, k nimž v něm mělo podle § 107 odst. 1 věty první
tr. ř. být zaujato stanovisko, ale i tehdy pokud neobsahuje všechny
náležitosti; u posudku předloženého stranou i doložku znalce o tom, že si je
vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Doplnění znaleckého
posudku může znalec podat písemně nebo při výslechu ústně do protokolu.
Podobně i vysvětlení může znalec podat podle § 59 odst. 1 tr. ř. písemně nebo
ústně do protokolu. Jestliže vysvětlení nevedlo k výsledku, přibere se znalec
jiný, který musí podat nový znalecký posudek, v němž se musí vyrovnat i se
znaleckým posudkem předchozího znalce (srov. č. 11/1987-I. Sb. rozh. tr.). Ve
výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštního vědeckého
posouzení, je možné zejména tehdy, jestliže si navzájem odporují dva znalecké
posudky a ani vysvětlením znalců ani zhodnocením znaleckých posudků není možné
dospět z odborného hlediska k spolehlivému závěru o skutečnosti důležité pro
trestní řízení, postupovat podle § 110 odst. 1 tr. ř. a rozhodnout o přibrání
státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce specializované
na znaleckou činnost.
Ve smyslu těchto ustanovení však odvolací soud nepostupoval, a to přesto, že
obhájce obviněného JUDr. Tomáš Rydval navrhl ve veřejném zasedání provedení
důkazu znaleckým posudkem. Ze spisového materiálu se podává, že v průběhu
veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 13. 12. 2010 bylo
předsedou senátu vyhlášeno usnesení, že podle § 213 odst. 1 tr. ř. bude
provedeno dokazování listinnými důkazy, načež byl bez dalšího přečten znalecký
posudek Ing. Pavla Kokiše (srov. č. l. 6045 až 6046). Z toho vyplývá, že
odvolací soud jím provedl důkaz pouze jako listinným důkazem a navíc v
odůvodnění svého napadeného rozsudku dodal, jak již bylo uvedeno, že výslech
znalce obviněný nepožadoval. Takový postup však vykazuje znaky překvapivosti,
zvláště když odvolací soud hodnotil úplnost znaleckého posudku i jeho závěry až
v rámci rozhodnutí, a z tohoto důvodu se obviněný nemohl k zvolenému postupu
soudu v rámci veřejného zasedání náležitě vyjádřit a uplatnit proti němu
námitky, a to včetně odvolacím soudem vytýkaného chybějícího návrhu obviněného
na výslech znalce (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21.
července 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. IV. ÚS
182/04, ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 atd.).
Trestní řád zásadně předpokládá, že znalec bude v řízení před soudem vyslýchán,
což navazuje na zásadu ústnosti vymezenou v § 2 odst. 11 tr. ř., podle kterého
je jednání před soudy ústní, přičemž důkaz výpověďmi svědků, znalců a
obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. Podle
ustanovení § 106 tr. ř. znalec musí být poučen o významu znaleckého posudku z
hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě
nepravdivého znaleckého posudku; to se vztahuje i na znalce, který podal
posudek na základě žádosti některé strany podle § 89 odst. 2 tr. ř. Toto
poučení je zpravidla buď součástí opatření o přibrání znalce, nebo je k němu
připojeno. Pokud by znalec nebyl poučen před podáním znaleckého posudku, je
samozřejmě možné tento nedostatek napravit případným doplňujícím výslechem
znalce, v jehož rámci bude teprve poučen a zopakuje již předtím podaný znalecký
posudek. I znalec, který podává znalecký posudek na základě žádosti některé ze
stran, musí být poučen o významu znaleckého posudku a o trestních následcích
křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, stejně jako musí být
upozorněn na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl
vyloučen nebo které mu jinak brání, aby byl ve věci činný jako znalec. Toto
poučení přichází v úvahu jen při výslechu znalce, který podal znalecký posudek
na základě žádosti některé ze stran, v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Odvolací soud pochybil, jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí vytkl,
že znalecký posudek nesplňuje všechny náležitosti, aniž by procesně jakkoliv
usiloval o jejich odstranění. Ve světle ustálené judikatury nelze souhlasit ani
s tou částí argumentace odvolacího soudu, kde uvádí, že „musel kriticky
přehodnotit závěry poskytnuté soudním znalcem“. Soud sice hodnotí znalecký
posudek volně jako každý jiný důkaz (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť jím není
bezpodmínečně vázaný, ale současně nemůže libovolně nahradit odborný závěr
znalce vlastním, v dané otázce laickým míněním, ale může a je povinný prověřit
znalecký posudek zejména z toho hlediska, zda znalec přihlédl ke všem
skutečnostem, které mají význam pro podání posudku, nebo zda se skutková
východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v trestním řízení náležitě
zjištěné anebo naopak o skutečnosti, které jsou pochybné, nebo dokonce
odporující jiným výsledkům dokazování, a zda řešení znalce logicky vyplývá z
těchto skutkových předpokladů (srov. č. 40/1972-I., č. 62/1973, č. 55/1986 a č. 2/1989-I. Sb. rozh. tr.). Měl-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti
znaleckého posudku, byl povinen požádat znalce o vysvětlení (srov. § 109 tr. ř.) a zaujmout k jeho závěrům jednoznačný postoj a v případě, že by se mu
nepodařilo odstranit vady posudku, které zjistil, byl povinen přibrat znalce
jiného. Přitom se měl náležitě vypořádat i s určitostí závěrů znalce, zejména
zda jeho závěr o pravosti podpisu obviněného Ing. M. V. je jistý či jen
pravděpodobný, a to příp. i s tím jaká je míra takové pravděpodobnosti.
Teprve
poté mohl přihlížet také k dalším okolnostem, na které poukazuje odvolací soud
ve svém rozhodnutí. Z těchto důvodů jsou uvedené námitky obviněného ohledně
postupu odvolacího soudu ve vztahu k znaleckému posudku zpracovanému Ing. Pavlem Kokišem opodstatněné.
Naproti tomu námitky dovolatele týkající se hlavního líčení, konaného ve dnech
10. a 11. 1. 2005, kdy i podle vlastního vyjádření dal souhlas k jeho konání za
jeho nepřítomnosti, jsou ve světle výše provedeného zhodnocení spisového
materiálu bezpředmětné, neboť sice mu nebylo doručeno předvolání, ale podle
vlastního vyjádření se informoval o jeho konání, a proto též požádal, aby
hlavní líčení proběhlo bez jeho osobní účasti (č. l. 4794 spisu). Za této
situace se uplatní ustanovení § 202 odst. 5 tr. ř., podle kterého se pak
ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. užije přiměřeně. Jestliže tedy obžalovaný
požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, a to přestože je
ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody anebo je stíhán pro trestný čin,
za který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět
let, může být hlavní líčení nejen provedeno bez účasti obžalovaného, ale soud
je oprávněn postupovat stejně, jako kdyby se obžalovaný k hlavnímu líčení
nedostavil bez řádné omluvy ve smyslu § 202 odst. 3 tr. ř. To znamená, že v
hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obžalovaného lze v takovém případě k
důkazu přečíst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných za
podmínek uvedených v § 211 tr. ř.
Obviněný Ing. M. V. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně
právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve
skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z
těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám
obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících
jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněného.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §
265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z
tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §
253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí, odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových
náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně
poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253
odst. 4 tr. ř.), anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli
jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Přezkoumával-li
soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm.
a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo
stížnosti) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný
prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u
stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li
v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání
uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této
alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném
opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou
zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst.
1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na
sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou
povinnou platbu, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Daní se
rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo
právnická osoba odvádějí ze svých příjmů (příp. na základě majetkových převodů
nebo jiných zákonem stanovených skutečností) do veřejných rozpočtů, a to v
zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání
pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo,
pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná
podobná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Výši
zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou
povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných
předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou
platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena,
stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň
(poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena,
resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní,
poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné
platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Škodou velkého rozsahu se
rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí
daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z
těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Daní se rozumí
povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba
odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z
převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených
skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve
stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož
je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň
(clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění,
poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a
zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně
(poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než
byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Při zkrácení daně, cla,
poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní
pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu,
jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další)
povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá
nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných
plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího
výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou
(poplatkovou, celní atd.) povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v
uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním
úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje
(náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo se zatajuje ve skutečnosti
dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než
jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i
opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Výši
zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou
povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných
předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou
platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena,
stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň
(poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena,
resp.
byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní,
poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné
platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Pokud jde o velký rozsah
zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto
povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný
význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,-?Kč. Jde
o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem.
Trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.
spáchal ten, kdo padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její obsah v
úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užil takové listiny jako pravé.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing.
M. V. spatřuje v tom, že odvolací soud chybně právně kvalifikoval skutek ad 16,
který na straně 6 v právní větě výroku o vině pojmenoval za pokračující zločin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stádiu pokusu, jelikož jej
subsumoval pod neexistující zákonné ustanovení tr. zákoníku, a sice cit. „§ 21
odst. 1 k § 240 odst. 1, 4 tr. zákoníku“. Pokud jde o skutky pod body ad 1 –
15, jedná se nanejvýš o přípravu trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby. Důvodem je neexistence důkazu o tom, že dovezený líh
opustil území České republiky. V celém spise o neopuštění lihu území České
republiky svědčí pouze zpráva z německé celnice Pirna ze dne 24. 4. 1998,
úřední záznam Generálního ředitelství Cel ze dne 13. 2. 1998 a odpověď
samotného vyšetřovatele ze dne 20. 4. 1998. Naproti tomu z dopisu celé řady
celníků z celnice Cínovec plyne, že po projednání a fyzické kontrole zboží není
nikde zaznamenáno, že zkontrolovaný kamion opustí území České republiky.
Protože k projednání odvolání došlo za účinnosti nového trestního zákoníku, kdy
příprava tohoto trestného činu již nebyla trestná, tak zanikla trestnost činu a
dovolateli měl být uložen nanejvýše trest ukládaný za spáchání takového činu ve
značném rozsahu (ve skutku ad 16 vznikla škoda 788.355,- Kč). Dovolatel se také
zabýval výpovědí dříve spoluobviněného J. K. ze dne 8. 12. 2010, kdy tento
důkaz byl odvolacímu soudu znám, a dovolatel je přesvědčen, že tento důkaz
svědčí o jeho nevině. Odvolací soud tak měl na základě tohoto důkazu přečteného
ve veřejném zasedání dne 13. 12. 2010, dříve v hlavním líčení neprovedeným, buď
korigovat skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a sám zprostit
dovolatele obžaloby, anebo, jak navrhovalo státní zastupitelství, věc vrátit
soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Za stavu, kdy jediným usvědčujícím
důkazem jsou rozporuplné a zřejmě i lživé výpovědi K., není možné soudy v
souladu se zásadou „in dubio pro reo“ uzavírat, že se dovolatel dopustil
souzeného zločinu. Přestože J. K. doposud měnil své výpovědi a uváděl ztrátu
paměti, žádný ze soudů nižších instancí si nevyžádal znalecký posudek z oboru
psychologie na zjištění jeho psychických vlastností, ale namísto toho soudy
jeho výpovědi označují za usvědčující.
Především je třeba k těmto námitkám poznamenat, že nalézací soud ve svém
odsuzujícím rozsudku uvedl, že ze zprávy Hlavního celního úřadu Pirna (č. l.
1935) vyplynulo, že přezkoumáním předložených českých přepravních dokumentů pro
přepravu celkem 15-ti zásilek zboží - ethylalkoholu - do Německa bylo na
základě oběžníku prokázáno, že na Celním úřadě Cínovec (na německé straně)
nedošlo ze strany dovozu v žádném případě k převedení, popř. k odbavení.
Podobné skutečnosti byly zachyceny v úředním záznamu Ministerstva financí České
republiky – Generální ředitelství cel (č. l. 2029). Z tohoto úředního záznamu
vyplynulo, že orgány inspekce generálního ředitele bylo provedeno šetření, zda
výstupy kamionových souprav, které jsou předmětem tohoto trestního řízení, jsou
evidovány na vstupu u celních orgánů v SRN na hraničním přechodu Cínovec. Podle
sdělení německé strany ani jedna z problémových přeprav nevstoupila na území
SRN, nejsou zachyceny na vstupní evidenci CÚ v SRN a k těmto přepravám chybí
průvodní lístky (srov. str. 90 až 91 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se v napadeném rozsudku vyjádřil tak, že se nemůže ztotožnit s
tím, že nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné zboží skončilo na území České
republiky. Za situace, kdy byly spedicí vypsány dokumenty pro přímý tranzit
mezi celnicí Rozvadov a celnicí Cínovec by toto zboží ani přes žádnou jinou
celnici bez změn provedených v dokladech s vědomím celníků projet nemohlo,
navíc tažené vozidlem, které nebylo uvedeno na průvodních dokladech, nehledě na
to, že dnes již odsouzený J. F. přiznal, že za úplatu potvrzoval výstupy
kamionů z republiky, aniž by je fakticky kontroloval. Nelze ani přisvědčit
tomu, že ani německé celní orgány přesvědčivě nepotvrdily, že kamiony na území
SRN nevstoupily, když byla převážena komodita kosmetický líh a ony byly tázány
na etylalkohol. Kdyby toto mělo platit, potom by musely nutně zaznamenat
průjezd kamionů z přepravy č. l a 7 kdy byl deklarován právě ethylalkohol.
Nicméně upraveným ethylalkoholem je i kosmetický líh, který jenom proto
nepodléhá spotřební dani. Ostatně na deklaracích na č. l. 1938 až 1952 je zboží
nazýváno buď ethylalkohol – kosmetický líh, nebo ethylalkohol nedenaturovaný.
Na dokladech z likérky DISTILLERIA CHRISTIANI S. p. a je potom uvedeno alcool
etilico 96% VOL for cosmetic applic. a na některých mezinárodních nákladních
listech alcool etilico di origine agricola 96% VOL, str. 2067 a násl. K výše
uvedenému přistupuje zjištění o neexistenci příjemce - firmy Bawag Štětín,
jakož i zpráva na č. l. 2029, ve které je konstatováno, že k předmětným
soupravám nejsou průvodní lístky (srov. str. 19 rozsudku odvolacího soudu).
K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje a má
proto za dostatečně a bez jakýchkoliv pochybností prokázané, že pokud se jedná
o skutky 1 až 16 výroku rozsudku odvolacího soudu, jedná se o pokračující
zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3
tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1, § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nikoliv o přípravu k zločinu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 20 odst. 1, § 240 odst. 1, 3
tr. zák., která by nebyla ve smyslu těchto ustanovení trestná, neboť předložené
důkazy a odůvodnění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že dovezený líh
neopustil území České republiky. Nelze tak dospět k závěru, že trestnost činu
zanikla, pokud podle nové úpravy trestního zákoníku příprava projednávaného
trestného činu již není trestná. Závěry obou soudů nižších stupňů jsou v tomto
směru podpořeny dostatečným důkazním materiálem a jejich odůvodnění jsou
logická a přesvědčivá.