11 Tvo 3/2011-16
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011
stížnost obviněného Ing. M. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
prosince 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost obviněného Ing. M. V. z a m
í t á .
Obviněný Ing. M. V. v průběhu odvolacího řízení proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 5 T 5/2000, vedeného u
Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 65/2010, dne 9. 12. 2010 uplatnil
námitku podjatosti vůči předsedovi odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze
JUDr. Jiřímu Hnilicovi.
Důvody pro vyloučení tohoto soudce odvolacího senátu ve smyslu ustanovení § 30
odst. 1 tr. ř. spatřoval v tom, že jeho negativní postoj k osobě obviněného a k
věci je zřejmý z obsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010,
sp. zn. 3 To 64/2010, neboť na straně 4 tohoto usnesení obviněnému vytýká
nekritičnost postoje ke své trestní věci. Dále pak vytýká dotčenému soudci, že
v rámci dřívějšího rozhodování o odvolání v této věci (usnesení Vrchního soudu
Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005) nerozhodl o zápočtu vazby
vykonané obviněným v době od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Dále obviněný
namítal, že předseda odvolacího senátu musel laickým pohledem poznat, že jeho
údajná omluva u Krajského soudu v Plzni ohledně souhlasu s konáním hlavního
líčení v nepřítomnosti dne 11. 3. 2005 je falzum a přesto neaplikoval
ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále poukázal na to, že jeho trestní
stíhání v této věci bylo uměle vykonstruováno orgány činnými v trestním řízení
a dotčený předseda senátu kryje nezákonný postup Krajského soudu v Plzni a
svá vlastní pochybení v této věci. V dřívějším rozhodnutí o odvolání jej
neodůvodněně pokládá za organizátora posuzované trestné činnosti, ačkoliv k
takovému závěru nedospěl ani soud prvního stupně. Na základě toho obviněný
dovozuje, že dotčený soudce vyvíjí snahu krýt pochybení a korupci orgánů
činných v trestním řízení a proto není schopen mu zajistit právo na spravedlivý
proces v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze.
Usnesením ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 To 65/2010, rozhodl senát odvolacího
soudu tak, že předseda tohoto senátu JUDr. Jiří Hnilica není vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obv. Ing. M. V. Podle názoru
odvolacího senátu nebyla zjištěna žádná okolnost, která by svědčila o
podjatosti dotčeného soudce. Pokud se v usnesení ze dne 19. 11. 2010 senát
Vrchního soudu v Praze zmiňuje o nekritičnosti obviněného, tento výraz se
vztahoval k jeho tvrzení, že se hodlal účastnit odvolacího řízení, ačkoliv vůči
němu muselo být konáno řízení proti uprchlému. Pokud jde o nezapočtení vazby z
jiné trestní věci, tak zápočet vazby je plně v dispozici soudu I. stupně, tj.
Krajského soudu v Plzni. Jsou-li vznášeny námitky proti dřívějšímu usnesení
odvolacího soudu v této věci, pak toto rozhodnutí bylo posouzeno i Ústavním
soudem, který podanou ústavní stížnost odmítl. Výhrady vůči tomuto usnesení
nelze spojovat s podjatostí předsedy senátu, když navíc jde o rozhodnutí celého
senátu. Protože dotčený soudce nemá žádný vztah k obviněnému ani k věci, tak
odvolací senát dospěl k závěru, že JUDr. Jiří Hnilica není vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení v této věci.
Proti tomuto usnesení podal obviněný včas a řádně stížnost, kterou se
domáhal zrušení tohoto usnesení s tím, že JUDr. Jiří Hnilica je vyloučen z
projednávání a rozhodování toto věci.
Z obsahu podané stížnosti vyplývá, že obviněný trvá na obsahu námitek
uplatněných v návrhu na vyloučení předsedy senátu JUDr. Jiřího Hnilici, neboť o
jeho podjatosti svědčí přístup tohoto soudce k projednávané věci, jakož i snaha
krýt vlastní pochybení, kterých se v této věci v minulosti dopustil. V této
souvislosti poukázal na obsah usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11.
2010 s tím, že odůvodnění tohoto usnesení neobsahuje dostatečnou argumentaci
ohledně důvodnosti vzetí obviněného do vazby a poukázal též na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, v němž Ústavní soud vrchnímu soudu mimo jiné
vytkl, že se stížnostní soud řádně nevypořádal se znaleckým posudkem, jehož
předmětem bylo zkoumání podpisu na „Omluvení se z hlavního líčení, konaného dne
11. 3. 2005“. V této spojitosti obviněný poukazuje na to, že výše označená
„omluva“ je padělkem a že za této situace by odvolací soud musel dospět k
jinému rozhodnutí ve věci samé, než jaké učinil. Poukázal i na negativní
způsob hodnocení výše uvedeného znaleckého posudku, jakož i negativní postoj
předsedy senátu k dalšímu důkazu v této věci, tj. k výpovědi odsouzeného K.
Dále namítá, že dotčený soudce se řádně nevypořádal s obhajobou obviněného a v
důsledku toho bylo v jeho věci opět učiněno nesprávné meritorní rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jako soud stížnostní, z podnětu podané stížnosti přezkoumal v
intencích ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení, jakož i řízení,
které mu předcházelo, a přitom shledal, že podaná stížnost není důvodná.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení
vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení, nemůže nestranně rozhodovat.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter,
aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o
schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 6 Tdo
1492/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v
trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností
poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci,
tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním
řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k
projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr
abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a
z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní
poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení
skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním
řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám
zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak
nepřátelském (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Dále lze připomenout, že mezi důvody, pro něž může podle § 30 tr. ř. dojít k
vyloučení soudce nepatří ani otázka případné úrovně odborné způsobilosti členů
senátu rozhodujícího ve věci (rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Pokud jsou
obviněným v této věci dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu odvolacího
soudu ze způsobu jeho postupu v řízení, včetně způsobu hodnocení provedených
důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé
vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností
uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti jmenovaného
soudce.
Nejvyšší soud, i s ohledem na výše uvedené obecné závěry, se plně ztotožňuje s
argumentací napadeného usnesení, a rovněž tak neshledává sebemenší důvod k
pochybnostem o nepodjatosti dotčeného soudce – předsedy odvolacího senátu
Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiřího Hnilici – a k vyloučení tohoto soudce z
provádění úkonů trestního řízení v této věci.
Předně je třeba uvést, že dotčený soudce nemá žádný vztah k osobám a rovněž tak
nemá žádný osobní poměr k posuzované věci. Pokud stěžovatel namítá, že
takovýto vztah dovozuje z obsahu výše již citovaných rozhodnutí, které dříve v
této věci učinil odvolací senát Vrchního soudu v Praze za předsednictví JUDr.
Jiřího Hnilici, tak nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že tento senát,
resp. jeho předseda postupoval v této věci takovým způsobem, že by to mohlo
opodstatněně vzbuzovat pochybnosti o jeho způsobilosti tuto věc nezávisle a
nestranně projednat a rozhodnout. Nelze ničeho vytknout argumentaci napadeného
usnesení, že konání řízení proti uprchlému bylo zapříčiněno tím, že obviněný
nebyl k dosažení pro účely odvolacího řízení, a to i přes učinění řady opatření
k zajištění přítomnosti jeho osoby (srov. postup soudů vyplývající např. z č.
l. 5073, 5084).
Jestliže stěžovatel vytýká, že předseda senátu Vrchního soudu v Praze nerozhodl
o zápočtu vazby, kterou obviněný vykonal v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, na podkladě spisu lze
konstatovat, že poté, co bylo dne 7. 2. 2006 pod sp. zn. 3 To 115/2005
zamítnuto odvolání a pravomocně skončeno trestní stíhání obviněného, o zápočtu
vazby v této věci rozhodoval Krajský soud v Plzni jako soud I. stupně, a to
usnesením ze dne 8. 3. 2006 (viz č. 5373 a 5378). Pokud nedošlo k zápočtu
vazby Vrchním soudem v Praze, resp. předsedou odvolacího senátu ani po té, co
věc byla rozhodnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 3 To
65/2010, tak je třeba poukázat na skutečnost, že předseda senátu toliko nařídil
výkon trestu a nerozhodoval o zápočtu vazby evidentně s tím, že usnesení o
zápočtu vazby, jakož i vykonaného trestu provede soud prvního stupně.
Pokud je namítáno, že dotčený soudce musel běžným pohledem rozpoznat, že podpis
na „souhlasu“ obviněného s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti dne
11. 3. 2005 je falzum, tak je třeba poukázat i na to, že k objasnění této
skutečnosti byl dokonce obviněným přibrán znalec (ing. Pavel Kokiš), přičemž ze
závěru jeho znaleckého posudku se podává jen to, že podpis „velmi
pravděpodobně“ není podpisem obviněného. Pokud stěžovatel namítá, že se dotčený
soudce nezabýval tímto znaleckým posudkem v usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. 11. 2010, tak je třeba připomenout, že znalecký posudek ing. Pavla
Kokiše vyžádal obviněný až dne 28. 11. 2010, znalec jej vypracoval dne 8. 12.
2010 a předložil soudu až dne 13. 12. 2010 (č. l. 6067 a násl. spisu). Za této
situace je zřejmé, že výše uvedené časové souvislosti vylučují to, aby se
vrchní soud mohl tímto posudkem zabývat v usnesení, které bylo učiněno již dne
19. 11. 2010.
Namítá-li stěžovatel že v postupu soudu, resp. dotčeného soudce je zřejmé, že
se nevypořádal dostatečně s obhajobou obviněného, že kryl nezákonný postup
soudu I. stupně atd., tak je třeba mimo jiné poukázat i na usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II ÚS 315/06, kterým byla odmítnuta stížnost
obviněného ing. M. V. směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.
2. 2006, sp. zn. 3 To 115/2005. Ústavní soud přitom mimo jiné k obdobným
výhradám stěžovatele konstatoval, že obecné soudy „svá rozhodnutí velmi
pečlivě, logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily …“, že „…rozhodnutí
nevykazují znaky svévole …“, že soudy „…se podrobně zabývaly i stěžovatelem
namítanými rozpory ve výpovědi spoluobžalovaného K., jakož i výkladem závěru,
že stěžovatel trestnou činnost organizoval…“ Dále Ústavní soud uvedl, že „…
obecné soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly všemi důkazními návrhy,
lhostejno s jakými důsledky pro stěžovatele.“ Je třeba též připomenout, že
pokud stěžovatel dovozoval podjatost dotčeného soudce z obsahu usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 3 To 64/2010, tak usnesením
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3524/2010, byla jeho ústavní
stížnost odmítnuta a byl učiněn závěr, že rozhodnutí o vazbě nelze prakticky
cokoli vytknout. Jak již bylo výše uvedeno v době rozhodování o vazbě soud
ještě vůbec neměl k dispozici znalecký posudek ohledně zkoumání pravosti
podpisu obviněného na výše již označeném dokumentu o omluvě z hlavního líčení.
Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že
podaná stížnost obviněného není důvodná a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 16. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík