6 Tdo 1492/2010 - 20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.
prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný S. L., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 161/2010, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 18/2009,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 18/2009, byl
obviněný S. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy výtržnictví
podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“)
a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 4. 11. 2007, v době
kolem 14.00 hodin ve S., okres K., na náměstí T. G. M., před budovou Městské
policie S., v přítomnosti nejméně dalších tří občanů, po předchozí rozepři,
fyzicky napadl poškozeného Z. S., který chtěl jeho předchozí nevhodné chování
vůči němu ohlásit na služebnu městské policie, slovně ho začal urážet hrubými
nadávkami, poté ho několikrát udeřil rukou do obličeje a krku, čímž mu způsobil
drobné podkožní krevní výronky na přední straně krku, poté do poškozeného
strčil tak, že upadl na bok svého služebního vozidla zn. Mercedes, chytil ho za
bundu zn. Family Frost, kterou roztrhl, poté do něj znovu strčil takovou silou,
že poškozený upadl na zem a při tomto pádu spadl na palec pravé ruky, v
důsledku čehož utrpěl odlomení části horního konce prvního článku palce pravé
ruky s posunem kostních úlomků, přičemž pro toto zranění byl následně omezen v
běžném způsobu života po dobu asi sedmi týdnů nezbytným vyřazením pravé ruky z
běžných činností v rámci pooperačního stavu a prevence hojení komplikací,
roztržením bundy zn. Family Frost způsobil zaměstnavateli poškozeného Z. S.,
firmě Family Frost s. r. o., škodu ve výši 1.750,- Kč“. Za tyto trestné činy
byl obviněný podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák.
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit
poškozenému Z. S. na náhradě škody částku ve výši 32.894,- Kč. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To
161/2010, podle § 258 odst. 1 písm. e), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k
poškozenému Z. S. a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl
tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody ve vztahu k
poškozené V. z. p. České republiky obviněného odsoudil podle § 221 odst. 2 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
patnácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. poškozeného Z. S. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání,
přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si je vědom toho,
že se v rámci dovolání nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ze
kterých napadené rozhodnutí vychází. Přesto dále poznamenal, že jeho námitky
týkající se hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování jsou uvedeny v odůvodnění
odvolání. V této souvislosti uvedl, že soud prvního i druhého stupně odmítl
výpovědi svědků podporujících obhajobu jako účelové a strojené. Soud prvního
stupně pak ve výpovědi svědkyně H. označil za zásadní rozpor tu skutečnost, že
na rozdíl od obviněného hovořila o tom, že do ní poškozený strčil v přítomnosti
strážníka městské policie. On však tuto skutečnost nijak nepopíral, pouze na ni
nebyl dotazován a opomněl ji uvést, což nelze považovat za zásadní rozpor
jejich výpovědí. Odvolací soud však tuto jeho námitku nechal zcela bez
povšimnutí. Obviněný přitom zdůraznil, že naopak výpovědi svědka K., evidentně
vykazující rozpory, i výpovědím svědků U., Š. a Š. soudy obou stupňů uvěřily,
ačkoliv shledaly, že tyto výpovědi vykazují řadu drobných rozporů a
nepřesností. Podle mínění obviněného se však jednalo o rozpory zcela zásadní. V
návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že chybný postup při hodnocení důkazů a
neúplnost dokazování jsou tak zásadního charakteru, že v daném případě bylo
porušeno právo na spraved1ivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Dále obviněný uvedl, že při hlavním líčení konaném dne 11. 2. 2010 vznesl
námitku podjatosti proti samosoudci soudu prvního stupně JUDr. Ladislavu
Koudelkovi, který tuto námitku zamítl. Proti usnesení o zamítnutí námitky
podjatosti podal stížnost, kterou odvolací soud rovněž zamítl. V souvislosti s
tím rozvedl, že důvody podjatosti jmenovaného samosoudce shledává v tom, že
dotyčný si v průběhu trestního řízení vytvořil k jeho osobě negativní poměr,
který mu ve svém důsledku bránil, aby mohl nestranně v dané věci rozhodnout.
Podle obviněného tento negativní postoj samosoudce vyplývá jednoznačně z jeho
postupu při vydání příkazu k zatčení v březnu 2009. Tento příkaz samosoudce
odůvodnil tím, že existuje obava, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu
stíhání, přičemž argumentoval skutečností, že se obviněný nedostavil k hlavnímu
líčení nařízenému na den 19. 2. 2009 a k hlavnímu líčení nařízenému na den 11.
3. 2009. K tomu obviněný zdůraznil, že u obou hlavních líčení byla přítomna
jeho obhájkyně, která jej řádně omluvila a doložila důvody jeho nepřítomnosti.
Hlavního líčení nařízeného na den 19. 2. 2009 se nemohl zúčastnit, protože
doprovázel do nemocnice svoji družku, která byla již v pokročilém stadiu
těhotenství a měla s tím související vážné zdravotní obtíže, ve druhém případě
vezl družku přímo na porod. Samosoudce rozhodl o jeho propuštění ze zatčení z
důvodu přijetí písemného slibu, v odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že pokud je
družka obviněného těhotná a musí k lékaři, neznamená to, že to musí být on
(obviněný), kdo ji má doprovodit k lékaři. Takový závěr je podle obviněného
důkazem necitlivého a zaujatého postoje samosoudce vůči jeho osobě. Dále
obviněný namítl, že zaujatě postupoval samosoudce vůči němu rovněž v případě
hlavního líčení konaného dne 9. 9. 2009, kterého se nemohl zúčastnit z důvodu
hospitalizace jeho tehdy tříleté dcerky C. H. na jednotce intenzívní péče.
Svoji nepřítomnost u hlavního líčení s předstihem omluvil a požádal o odročení,
neboť si nepřál, aby ve věci bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Samosoudce
přesto hlavní líčení provedl a v rozsudku jeho omluvu označil za zcela zjevně
bezdůvodnou. Popsaný postup soudu prvního stupně označil odvolací soud za
nemístný a necitlivý, dovodil, že tím došlo k porušení práva na obhajobu,
přičemž současně odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný svým
postupem úmyslně protahoval řízení.
Obviněný rovněž shledal, že svůj negativní poměr k němu samosoudce dotvrdil v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém uvedl, že používá své děti
jako rukojmí a štítu před následky vlastního nezákonného jednání. Dále dovodil,
že pochybnosti o poměru samosoudce k jeho osobě lze mít i na základě postupu
při hodnocení dokazování, s tím, že nelze opomenout ani diametrálně odlišný
přístup samosoudce vůči svědkům obžaloby na straně jedné a vůči svědkům
obhajoby na straně druhé. Zdůraznil pak, že na rozdíl od odvolacího soudu je
přesvědčen, že uvedené skutečnosti ve svém souhrnu již svědčí o podjatosti
soudce. Odvolací soud měl proto podle jeho mínění zrušit rozsudek soudu prvního
stupně, vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí a zároveň nařídit, aby byla
projednána jiným samosoudcem.
Obviněný uzavřel, že s ohledem na všechny uvedené skutečnosti, které svědčí o
negativním poměru samosoudce soudu prvního stupně vůči mé osobě, je přesvědčen,
že samosoudce je z vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci
vyloučen a že je tedy naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř.
V další části dovolání obviněný uvedl, že zjištěný skutkový stav, který odmítá,
byl nesprávně právně posouzen. Soudy obou stupňů posoudily skutek jako
jednočinný nesourodý souběh trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr.
zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zák. S tímto závěrem nelze však souhlasit, neboť v daném případě je trestný čin
výtržnictví konzumován trestným činem ublížení na zdraví s následkem těžké újmy
na zdraví. Závěr odvolacího soudu, podle něhož každý z těchto trestných činů má
jiný předmět útoku (přičemž má odvolací soud na mysli zřejmě namísto předmětu
útoku objekt trestného činu) není pro posouzení, zda se jedná o faktickou
konzumpci, podstatný. Faktická konzumpce skutkových podstat nastává v případě,
kdy porušení či ohrožení zájmů chráněných jedním ustanovením je bezvýznamným
prostředkem nebo podřadným vedlejším produktem (závažnější) trestné činnosti.
Nelze tedy učinit obecný závěr, že ke konzumpci trestného činu výtržnictví
trestným činem ublížení na zdraví nedochází, neboť vztah faktické konzumpce je
nahodilý a vytváří se vždy případ od případu. V daném případě je podle
přesvědčení obviněného zřejmé, že pokud by skutečně svým jednáním způsobil
poškozenému těžkou újmu na zdraví, pak by výtržnictví popisované některými
svědky jako „vzájemné pošťuchování“ (viz např. svědkyně Š.) bylo pouhým
vedlejším produktem trestného činu ublížení na zdraví.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12
To 161/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr.
ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou
podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla
dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím
před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený
orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj.
samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů
uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr.
ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve
věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Z těchto hledisek lze shora rozvedené námitky obviněného označit na formálně
právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou
zjevně neopodstatněné.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný vznesl
námitku podjatosti vůči samosoudci JUDr. Ladislavu Koudelkovi již v řízení před
soudem prvního stupně, který usnesením ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 6 T 18/2009,
rozhodl tak, že jmenovaný samosoudce není vyloučen z rozhodování ve věci z
důvodu podle § 30 tr. ř. (viz usnesení na č. l. 260 spisu). Následnou stížnost
obviněného proti tomuto rozhodnutí, jež byla odůvodněna skutečnostmi posléze v
podstatě ve stejném rozsahu uplatněnými i v dovolání, Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 12 To 162/2010, zamítl (viz usnesení na
č. l. 296 až č. l. 298 spisu). Lze přitom konstatovat, že zvláště stížnostní
soud se s argumenty obviněného vypořádal zákonným a přesvědčivým způsobem (mj.
zhodnotil, že postoj samosoudce JUDr. Ladislava Koudelky se sice, ve snaze
skončit věc co nejrychleji, vyznačoval jistou menší citlivostí k problémům
obviněného, ale že tento fakt nesvědčí pro závěr, že by soud prvního stupně
rozhodoval neobjektivně, když hodnotil všechny provedené důkazy a při jejich
hodnocení se vypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, resp.
shledal postoj dotyčného samosoudce k obviněnému, jakož i ke svědkům, kteří se,
ač řádně předvoláni, bez omluvy nedostavili k hlavnímu líčení, poněkud přísným,
ale nikoli zaujatým).
Nejvyšší soud však přesto považuje za potřebné k věci uvést následující
skutečnosti.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu
odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní
orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo
poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla
poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu
vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil
rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u
nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí
učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.
v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká
byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této
činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká
pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na
výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.
ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním
názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané
věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor
týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich
obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním
řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám
zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak
nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na
stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o
možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti
rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo
které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní
rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení,
který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců
nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký
osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh.
tr.).
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že pokud
jsou dovozovány důvody podjatosti samosoudce ze způsobu jeho postupu v řízení,
včetně způsobu hodnocení provedených důkazů a rozhodnutí ve věci samé, pak
takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by
byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala
závěr o podjatosti jmenovaného samosoudce soudu prvního stupně. Podle
přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u
samosoudce byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž
se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Činnost
samosoudce, byť třeba zčásti neakceptovanou soudem druhého stupně, nelze chápat
jinak než jako projev jeho snahy důsledně a současně v zájmu rychlosti a
hospodárnosti řízení postupovat soustředěně k náležitému objasnění a rozhodnutí
věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého
postoje vůči obviněnému.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nebyl dovolacími
námitkami obviněného materiálně naplněn.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (jež jsou zjevně vztaženy k
předmětnému dovolacímu důvodu) směřují z podstatné části právě do oblasti
skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též neúplné důkazní řízení,
nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Z podstatné části až sekundárně - z
uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry
vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné
nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného
neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), c), d), e), f) a l)
tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil
(viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo
22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný dále namítl, že v jeho případě byl trestný čin výtržnictví fakticky
konzumován trestným činem ublížení na zdraví. Takovou námitku lze sice formálně
pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit,
Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
naplní pachatel, který se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném
hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí
historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým
způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání,
shromáždění nebo obřadu lidí.
Ve stručnosti lze připomenout, že ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné
občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek.
Často jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí
majetek, čest a důstojnost lidí apod.
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského
soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladně zmiňuje hanobení historické
nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení přípravy
nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí).
Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky,
oplzlé řeči, urážky skutkem aj.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným
způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně
neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov.
rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti
zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem
(např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční
zábavy apod.).
Podle § 89 odst. 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán
veřejně, jestliže je spáchán
a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřováním spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo
jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) před více než dvěma osobami současně přítomnými.
Místem veřejnosti přístupným je třeba rozumět místo, kam má přístup široký
okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje,
takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v
době činu tam však nemusí být).
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2
písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu
§ 221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z
tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 2 písm. c) tr. zák.,
spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví
není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje
použití vyšší trestní sazby.
Objektem trestného činu podle § 221 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální
funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k
náležité činnosti.
Tzv. faktická konzumpce, která vylučuje jednočinný souběh trestných činů, není
definována přímo v trestním zákoně. Jde o pojem trestněprávní nauky, který má
ale praktický důsledek pro aplikaci zákona, a je proto definován v judikatuře
(viz např. č. 42/1979-I a č. 10/1987-II Sb. rozh. tr.). Faktická konzumpce je
naplněna tehdy, pokud jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu
ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným
produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou tak
vytvořeny faktickým průběhem činu a nelze je dovozovat z poměrů skutkových
podstat sbíhajících se trestných činů nebo jejich trestních sankcí.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě k
tzv. faktické konzumpci trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
nedošlo.
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněným spáchaný trestný čin výtržnictví podle
§ 202 odst. 1 tr. zák. nelze považovat za prostředek relativně malého významu
ve srovnání s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c)
tr. zák., kterého se obvinění svým jednáním rovněž dopustil, ale ani za
vedlejší, málo významný produkt tohoto trestného činu. Je totiž zjevné, že
jednání obviněného naplňující skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví,
spočívající konkrétně ve slovním napadání poškozeného hrubými nadávkami,
roztržení jeho oděvu, ve fyzickém útoku vůči poškozenému bez trestněprávně
relevantního následku v podobě újmy na zdraví poškozeného (obviněný opakovaně
udeřil poškozeného rukou do obličeje a krku, čímž mu způsobil drobné podkožní
krevní výronky na přední straně krku, resp. ho strčil tak, že tento upadl na
bok svého služebního vozidla), jakož ve fyzickém ataku poškozeného s
trestněprávně relevantním následkem v podobě újmy na zdraví poškozeného
(odlomení části horního konce prvního článku palce pravé ruky s posunem
kostních úlomků s omezením v běžném způsobu života po dobu asi sedmi týdnů
poškozený utrpěl teprve v důsledku následného strčení obviněného do jeho osoby
a tímto vyvolaného pádu na zem), to vše na místě veřejnosti přístupném a v
přítomnosti nejméně tří dalších osob, bylo podstatně širší a nevyčerpávalo se
pouze ublížením na zdraví poškozeného, které se naopak podle skutkových
zjištění soudů dříve ve věci činných překrývalo s tímto podstatně širším
jednáním jen v poměrně úzkém rozsahu.
Lze tedy uzavřít, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která
po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v
případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90
Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS
578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý