Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti příkazu k zadržení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 1 Nt 2013/2023, a evropskému zatýkacímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 1 Nt 2013/2023, spojené s návrhem na zrušení § 193 odst. 1 věty druhé zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou ústavní konformity příkazu k zadržení a evropského zatýkacího rozkazu směřujících proti stěžovateli.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl orgány činnými v trestním řízení vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), kterého se měl dopustit způsobem specifikovaným v odůvodnění napadených rozhodnutí v brzkých ranních hodinách dne 30. 10. 2023.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") obdržel dne 1. 11. 2023 návrh státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ("státní zastupitelství" nebo "vedlejší účastník řízení") na vydání příkazu k zadržení stěžovatele, a to s odůvodněním, že se trestnímu stíhání vyhýbá a nespolupracuje s policejním orgánem, čímž jeho postup maří a ztěžuje.
4. Policejní orgán vydal téhož dne (1. 11. 2023) usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud dále zjistil, že státní zastupitelství téhož dne s ohledem na zjištění, že stěžovatel odcestoval na Slovensko, podal k obvodnímu soudu návrh na vydání evropského zatýkacího rozkazu směřujícího proti stěžovateli.
5. Obvodní soud návrhu vedlejšího účastníka řízení vyhověl a vydal napadený příkaz k zadržení, neboť dospěl k závěru, že jsou zde splněny všechny podmínky pro tento postup předvídané § 76a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Uvedl, že "provedeným šetřením bylo zjištěno, že podezřelý nemá v České republice trvalý pobyt, nemá zde žádné stále zaměstnání ani není evidován jako osoba samostatně výdělečně činná. Podezřelého nelze kontaktovat telefonicky ani žádným jiným způsobem. Nenachází se ve vazbě ani ve výkonu trestu. Předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání se tedy do dnešního dne nepodařilo doručit." Obvodní soud dále vyhověl i druhému návrhu státního zastupitelství a vydal rovněž napadený evropský zatýkací rozkaz.
6. Stěžovatel rozporuje vydání příkazu k zadržení i na něj navazujícího evropského zatýkacího rozkazu. Dovolává se přitom porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s ústavními principy předvídanými v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatel předně popisuje průběh předchozího řízení. Upozorňuje, že instanční stížností napadl rovněž usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. že podal návrh na odvolání evropského zatýkacího rozkazu postupem podle § 197 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("ZMJS"). Upřesnil, že jej slovenské orgány činné v trestním řízení zadržely na základě napadeného evropského zatýkacího rozkazu na letišti v K. během jeho cesty na nově přidělené pracovní místo dne 28. 11. 2023. Dne 29. 11. 2023 byl vzat do předběžné vazby ve smyslu § 204 ZMJS, kde byl držen až do svého předání českým orgánům činným v trestním řízení, k němuž došlo 28. 12. 2023. Následně, 29. 12. 2023, byl vyslechnut coby obviněný v rámci tuzemského trestního řízení. Upozorňuje, že české orgány činné v trestním řízení nepodaly návrh na jeho vzetí do vazby a po jeho výslechu jej propustily na svobodu.
8. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyly splněny zákonné důvody pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, resp. pro podání žádosti o jeho vyžádání ze Slovenska. Má za to, že byly splněny důvody vylučující podání žádosti podle § 79 odst. 2 písm. a), c) a d) ZMJS (srov. rovněž § 193 odst. 3 téhož zákona). Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení znaly adresu, kde se na Slovensku zdržoval. Vzhledem k tomu mohly na tuto adresu stěžovateli doručit usnesení o zahájení trestního stíhání a případně i předvolání k výslechu. Z trestního spisu, konkrétně z žádosti o zjištění informací o osobě podezřelého ze dne 30. 10. 2023, je navíc zřejmé, že orgány činné v trestním řízení mohly stěžovatele kontaktovat i na jeho telefonním čísle, kterým disponovaly, a to ještě před podáním návrhu na vydání evropského zatýkacího rozkazu i návrhu na vydání příkazu k zadržení. Orgány činné v trestním řízení se o to však nepokusily ani jednou a rovnou přešly k podání návrhu na vydání evropského zatýkacího rozkazu. Vytýká jim, že formalisticky využily výjimku z šestiměsíční lhůty pro vydání zatýkacího rozkazu předvídanou v § 193 odst. 1 in fine ZMJS.
9. Ve vztahu k příkazu k zadržení namítá, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání (existence vazebního důvodu a nemožnost doručení usnesení o zahájení trestního stíhání). Rozporuje, že by u něj byl dán důvod útěkové vazby, resp. že by mu nebylo možné doručit usnesení o zahájení trestního stíhání. Opakuje, že orgány činné v trestním řízení měly již ode dne podání trestního oznámení k dispozici údaj o místě jeho pobytu v K., jakož i jeho telefonní číslo. O doručení usnesení o zahájení trestního stíhání či jeho kontaktování se však vůbec nepokusily. Vysvětluje, že z České republiky neuprchl ani se neskrýval před trestním stíháním, ale odletěl na Slovensko dle svého předchozího plánu, s využitím letenky, kterou měl k dispozici již několik měsíců. Stěžovatel uvádí, že zde nebyl dán důvod pro jeho zhruba měsíc trvající držení v předběžné a následně předávací vazbě. Vyjadřuje přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení podaly návrh na vydání příkazu k zadržení a obvodní soud příkaz k zadržení vydal pouze z důvodu, že to bylo nutné pro naplnění předpokladů dle § 193 odst. 1 ZMJS, aby došlo k naplnění podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu.
10. Stěžovatel se současně domáhá zrušení § 193 odst. 1 in fine (druhá věta) ZMJS, dle které lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státu, je možné evropský zatýkací rozkaz vydat i před uplynutím lhůty šesti měsíců od provedení procesních úkonů předvídaných v úvodní větě citovaného ustanovení. Tato úprava dle stěžovatele nereflektuje úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě ani unijní úpravu.
11. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, které předal stěžovateli k replice.
12. Obvodní soud uvedl, že ve stěžovatelově věci byly dány důvody pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, tj. přítomnost důvodu útěkové vazby, nemožnost předvolání, předvedení či bezodkladného zadržení a nemožnost doručení usnesení o zahájení trestního stíhání.
13. Státní zastupitelství podrobně a v časových souvislostech popsalo postup orgánů činných v trestním řízení i samotné jednání stěžovatele. Upozornilo na jeho rychlé opuštění hotelu. Uvedlo, že zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují závěr orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel po protiprávním jednání, které mu bylo kladeno za vinu, urychleně odjížděl z České republiky, z čehož orgány činné v trestním řízení dovodily, že utíká (např. na letišti Václava Havla prošel validátorem již v 5:04, ačkoliv jeho letadlo mělo naplánovaný odlet až na 14:00). Státní zastupitelství rovněž rozporovalo, že by bylo možné stěžovatele na slovenské adrese v K. kontaktovat standardním způsobem. Zdůraznilo, že z ničeho nebylo zřejmé, zda se stěžovatel hodlá na dané adrese, kam se dle zjištění nechal odvézt taxislužbou, zdržovat. Uvedlo, že z provedené lustrace nebyly zjištěny žádné zjevné vazby na Slovensko. Státní zastupitelství rovněž uvedlo, že policejní orgány nemohly odletu stěžovatele z České republiky zabránit a nemohly jej ani telefonicky kontaktovat v době, kdy byl ještě na území státu, neboť i přes rychlou spolupráci jednotlivých policejních složek se k potřebným informacím příslušný policejní orgán dostal až v době, kdy, již byl stěžovatel v letadle. Závěrem konstatovalo, že případ stěžovatele nevybočil z mezí § 193 odst. 1 ZMJS.
14. Stěžovatel v replice rozporoval skutkové okolnosti svého odjezdu z hotelu, v němž mělo dojít k stíhanému trestnému činu. Opětovně vysvětlil, že se nejednalo o "náhlý úprk z České republiky, ale plánovaný návrat do místa přechodného bydliště". Zdůraznil, že v době vydání obou napadených rozhodnutí bylo součástí trestního spisu i jeho telefonní číslo. Poukázal rovněž na stanovisko Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 301/2017 ze dne 26. 4. 2018), z něhož vyplývá, že k vydání evropského zatýkacího rozkazu bez předchozího využití institutu právní pomoci podle § 39 a násl. ZMJS lze přistoupit jen za výjimečných okolností, které - stručně řečeno - nejsou dle jeho názoru v jeho případě splněny. Stěžovatel zopakoval, že mohl být předvolán k výslechu, ke kterému by se bez dalšího dostavil. Zdůraznil, s obecným odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Soudního dvora EU, že pouhá skutečnost, že je osoba občanem jiného členského státu s možností volného pohybu do jiných členských států, automaticky nezakládá konkrétní skutkově podloženou hrozbu, ze které lze dovodit důvodnou obavu podmiňující naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu.
15. Ve vztahu k vyjádření státního zastupitelství se stěžovatel vymezil vůči tvrzení, že se mu nepodařilo doručit usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť takové tvrzení evokuje závěr, že se orgány činné v trestním řízení o doručení usnesení alespoň pokusily, což se ovšem nestalo. Zopakoval, že pravdivým není ani tvrzení, že stěžovatel hotel ihned po činu opustil (srov. výše). Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 609/22
ze dne 6. 6. 2022. Opětovně zdůraznil, že jej orgány činné v trestním řízení mohly kontaktovat i na Slovensku, a to jak telefonicky, tak v místě, na němž se zdržoval.
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
17. Co se týká problematiky příslušnosti k projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že z jeho konstantní judikatury (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 7/03
ze dne 15. 7. 2004) a současně též z nauky (srov. např. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu - komentář. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je tak určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušit jen výjimečně. Je tomu tak zejména v těch případech, v nichž může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu. Tzv. akademický výrok je tak smysluplný tehdy, jestliže je způsobilý mít konkrétní praktický význam pro právní postavení stěžovatele. Tato podmínka je dle Ústavního soudu ve stěžovatelově věci splněna (srov. přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008).
18. Co se týká problematiky přípustnosti, Ústavní soud si je vědom, že ve své dosavadní judikatuře k otázce přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech, jež mu k posouzení předkládá rovněž stěžovatel, nepřistupuje jednotně. V některých případech byly ústavní stížnosti směřující proti příkazům k zadržení, příkazům k zatčení a k evropským zatýkacím rozkazům posouzeny jako nepřípustné (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 276/15
ze dne 9. 4. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 1109/20
ze dne 25. 6. 2020,
sp. zn. I. ÚS 249/21
ze dne 22. 3. 2021,
sp. zn. II. ÚS 1551/21
ze dne 16. 8. 2021 a
sp. zn. IV. ÚS 1211/23
ze dne 9. 6. 2023). Ústavní soud nicméně považoval na nutné následovat nález
sp. zn. IV. ÚS 3290/22
ze dne 26. 4. 2023, ve kterém byla otázka přípustnosti posouzena opačně.
19. Věc byla původně přidělena soudci zpravodaji Tomáši Lichovníkovi, jemuž ovšem v mezidobí zanikla funkce ústavního soudce. V souladu s rozvrhem práce se novým soudcem zpravodajem stal Jiří Přibáň.
20. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
21. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s důvody vydání příkazu k zadržení a evropského zatýkacího rozkazu. Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem nyní posuzovaného řízení není omezení osobní svobody stěžovatele spjaté s jeho vzetím do předběžné a následně předávací vazby. O těchto zajišťovacích opatřeních rozhodly slovenské orgány činné v trestním řízení, jejichž rozhodnutí, jakožto projev svrchované moci cizího státu, není Ústavní soud příslušný a oprávněný přezkoumávat (srov. přiměřeně nález
sp. zn. III. ÚS 213/21
ze dne 8. 2. 2022; v tomto případě Ústavní soud přezkoumával rozhodnutí českých soudů o vzetí stěžovatele do předběžné vazby na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného italským soudem).
22. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Z čl. 8 odst. 2 věty první Listiny vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 8 odst. 4 věty první Listiny je možno zatknout obviněného jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Uvedené požadavky ústavního pořádku může naplnit příkaz k zadržení (a na něj navazují evropský zatýkací rozkaz), který obsahuje dostatečně konkrétní důvody zbavení osobní svobody jednotlivce.
23. Podmínky vydání příkazu k zadržení jsou vymezeny v § 76a trestního řádu. Příkaz k zadržení vydává soudce na návrh státního zástupce, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67 trestního řádu) a nelze-li osobě podezřelé ze spáchání trestného činu doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání a takovou osobu nelze předvolat, předvést nebo bez odkladu zadržet. Příkaz k zadržení musí vedle údajů zajišťujících, že osoba, jež má být zadržena, nebude zaměněna s jinou osobou, obsahovat přesný popis důvodů, pro které se vydává. Splnění těchto zákonných podmínek stěžovatel rozporuje, z čehož současně dovozuje porušení svých základních práv.
24. Stran námitek stěžovatele týkajících se napadeného evropského zatýkacího rozkazu Ústavní soud odkazuje na § 193 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 2 ZMJS, z nichž vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz nemá být vydán mimo jiné tehdy, lze-li předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody kratšího než čtyři měsíce nebo pouze jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, dále pokud vydáním osoby, o jejíž vyžádání jde, by vznikly České republice náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, anebo kdyby vydáním byla osobě, o jejíž vyžádání jde, způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Stěžovatel namítá, že v jeho případě existovaly všechny tři překážky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, z čehož opětovně dovozuje porušení zákonné úpravy a následně též svých základních práv.
25. Ústavní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Proti napadeným rozhodnutím, vycházejícím ze specifik kladených na příkazy k zadržení a na evropské zatýkací rozkazy, nemá výhrady ústavněprávní povahy. Odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nevybočují z požadavků kladených na ně zákonem a vyplývajících z judikatury Ústavního soudu.
26. Ve vztahu k námitkám týkajícím se příkazu k zadržení Ústavní soud předně uvádí, že hodnocení orgánů činných v trestním řízení, které uzavřely, že je dán důvod útěkové vazby, nepovažuje za excesivní a svévolné. Stěžovatel sice zdůrazňoval, že z České republiky neutíkal, ale pouze nastoupil na několik měsíců předem objednaný let, a to poté, co se celý incident pokusil vyřešit s recepční hotelu i samotnou poškozenou, nicméně okolnosti, za nichž opustil hotel (srov. vyjádření státního zastupitelství) jsou způsobilé naplnit důvodnou obavu, že se stěžovatel snažil vyhnout trestnímu stíhání. Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že rozhodování o vazebních důvodech je vždy vedeno toliko v pravděpodobnostní rovině, nikoliv v rovině praktické jistoty tak, jako v případě rozhodnutí o vině a trestu (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 185/02
ze dne 14. 5. 2002). Tyto okolnosti orgány činné v trestním řízení dostatečně podrobně popsaly a jimi vysvětlily riziko vazebního důvodu a tedy i nezbytnost vydání příkazu k zadržení. Požadavky na přesvědčivost a dostatečnost odůvodnění byly dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci naplněny.
27. Ústavní soud vzal dále v potaz, že orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela bezodkladně (srov. vyjádření státního zastupitelství; srov. přiložený záznam o postupu policejního orgánu). Přes vynaložené úsilí nemohly zabránit stěžovatelově odletu z České republiky, resp. kontaktovat či předvolat jej ještě před opuštěním České republiky, neboť veškeré potřebné informace zajistily až v době, kdy stěžovatel již letecky cestoval na Slovensko (srov. výše, vyjádření státního zastupitelství, s. 2). Z přiloženého záznamu je patrné, že orgány činné v trestním řízení skutečně sledovaly "horkou stopu" a byly ve zjevné časové tísni. V nyní posuzované věci tudíž není podstatné, zda měly orgány činné v trestním řízení před vydáním napadených rozhodnutí telefonní číslo na stěžovatele, z čehož stěžovatel patrně dovozuje, že jej mohly kontaktovat již na území České republiky. Nelze přehlédnout, že policejní orgány prováděly krátce před stěžovatelovým odletem sběr informací (např. ohledání místa činu) a řešily mj. též vzniklé procesní problémy (změna místní příslušnosti). Nelze jim tudíž vytýkat, že stěžovatele nekontaktovaly, protože to bylo s ohledem na zcela počáteční fázi trestního prověřování prakticky neproveditelné.
28. K dalším předpokladům vydání příkazu k zadržení Ústavní soud uvádí, že jde-li tak jako v případě stěžovatele o osoby, jež se nezdržují v České republice, pak podmínka nemožnosti předvedení či zadržení (resp. bezodkladného zadržení) je zcela zjevně naplněna. Stěžovatel ovšem rozporuje splnění podmínky spočívající v nemožnosti jeho předvolání a v nemožnosti doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání, a to ve vztahu k institutu právní pomoci podle § 39 a násl. ZMJS.
29. K této námitce stěžovatele, že se orgány činné v trestním řízení měly pokusit o zajištění výslechu prostřednictvím institutu právní pomoci, Ústavní soud předně uvádí, že i podle komentářové literatury platí: "Je-li orgánům činným v trestním řízení známa adresa pobytu obviněného nebo osoby podezřelé v cizině, nemusí nutně vydání podkladového vnitrostátního rozhodnutí a navazující žádosti o provedení opatření nezbytných k vyžádání osoby z cizího státu předcházet využití institutu právní pomoci, např. doručení předvolání k úkonu trestního řízení do ČR či opisu usnesení o zahájení trestního stíhání." (Kubíček, M.: § 79 Podklady pro vyžádání z cizího státu. In: Kubíček, M., Polák, P., Huclová, H.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014).
30. Na případ stěžovatele lze plně vztáhnout i závěry vyjádřené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2017 ze dne 26. 4. 2018, jehož se ostatně ve svůj prospěch dovolává sám stěžovatel. Právní věta tohoto stanoviska přímo uvádí, že vůči obviněnému lze vydat příkaz k zadržení a navazující evropský zatýkací rozkaz, aniž by před tím byl využit institut právní pomoci podle § 39 a násl. ZMJS, a to i za situace, je-li obviněný kontaktní na známé adrese v cizině. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že využití institutů právní pomoci musí být posuzováno tak, aby se nestalo prostředkem varování a případného útěku obviněného či podezřelého. Vyhodnotily-li tedy orgány činné v trestním řízení v nyní posuzovaném případě, a to s vědomím, že nebyly zjištěny žádné zjevné vazby stěžovatele na Slovensko, že nebudou stěžovatele z taktických důvodů kontaktovat, neboť zde byla obava, že změní místo svého pobytu, nelze tento jejich závěr s ohledem na shora zmíněné okolnosti jeho odjezdu z České republiky (srov. výše posouzení důvodu útěkové vazby) z pohledu Ústavního soudu hodnotit jako excesivní, nepodložený, a tedy v konečném důsledku ústavněprávně vadný.
31. Ve vztahu k námitkám týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu Ústavní soud podotýká, že stěžovatel byl obviněn z trestného činu, za který hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let (§ 185 odst. 1 trestního zákoníku). Není přitom rolí Ústavního soudu předjímat, jaký konkrétní trest bude obviněné osobě v tom kterém řízení uložen. Z hlediska ústavněprávní konformity napadených rozhodnutí postačí, že soud při vydávání evropského zatýkacího rozkazu tuto úvahu provedl a vyhodnotil okolnosti způsobem, který není zjevně svévolný. Tomu napadené rozhodnutí dostálo. Evropský zatýkací rozkaz se ostatně vydává na stanoveném formuláři (§ 193 odst. 2 ZMJS), který pod bodem c) předpokládá vyplnění údajů o hrozící délce trestu právě s ohledem na splnění podmínky podle § 79 odst. 2 písm. a) ZMJS.
32. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám poukazujícím na tvrzeně nepřiměřené náklady mezinárodní justiční spolupráce či nepřiměřenou újmu způsobenou stěžovateli a hodnocenou kritériem významu trestního řízení. Ústavní soud již dříve ve vztahu k těmto okolnostem, potenciálně vylučujícím vydání evropského zatýkacího rozkazu, zdůraznil, že je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby posoudily přiměřenost nákladů spojených s vydáním osoby, resp. zdůraznil zájem na objasnění trestní věci. Tyto náklady přitom orgány činné v trestním řízení nepovažovaly v nyní posuzovaném případě za natolik významné, že by měly vyloučit zájem na zajištění stěžovatele v souvislosti s vyšetřováním trestného činu kladeného mu za vinu, což Ústavní soud nerozporuje. Ústavní soud současně nehodlá přistoupit na stěžovatelovu argumentaci a bagatelizovat stíhaný skutek, neboť sdílí názor obvodního soudu, jenž akcentoval zájem společnosti na ochraně obětí před zásahy do jejich sexuální sféry. Poukazuje-li stěžovatel na nepříznivé následky spjaté s jeho trestním stíháním, nelze přehlédnout, že těmto následkům mohl ve výrazné míře předejít již na samém začátku, a to poskytnutím součinnosti (např. podáním vysvětlení) ještě před svým odcestováním na Slovensko.
33. Ústavní soud dále uvádí, že rovněž nebylo v rozporu s § 193 odst. 1 ZMJS, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán dříve než šest měsíců po vydání příkazu k zadržení. Uvedené ustanovení takovýto postup umožňuje, lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státě. Předpoklad, že se stěžovatel zdržuje ve Slovenské republice, byl nepochybně dán (srov. shora cit. nález
sp. zn. IV. ÚS 3290/22
, bod 31).
34. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože podle judikatury Ústavního soudu sdílí návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení jako návrh akcesorický osud ústavní stížnosti, byl spolu s ní odmítnut i tento návrh [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu