Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 516/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele F. K., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003 č. j. 32 Odo 502/2003-175, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. října 2002 sp. zn. 56 Co 84/2002, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 24. ledna 2002 č. j. 7 C 198/2000-107, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že v jím uvedené věci rozhodující soudy porušily rovněž čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu, jakož i čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.
Podle odůvodnění návrhu se tak mělo stát tím, že nebyla respektována ustanovení § 83 a § 159 odst. 3 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 5 o. s. ř.). Tehdejší žalobce žaloval společnost A., v. o. s., stěžovatele (coby bývalého společníka) a další tři společníky této společnosti o uložení povinnosti zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 402.841,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu uzavřené leasingové smlouvy. Krajský soud v Plzni, jemuž předmětná žaloba napadla, svým usnesením ze dne 13. prosince 1999 sp. zn. 22 Cm 2750/95 nárok žalobce uplatněný proti stěžovateli a ostatním společníkům vyloučil k samostatnému řízení, když v daném rozsahu nároku vyslovil svou věcnou nepříslušnost k projednání věci, kterou současně z uvedeného důvodu postoupil Okresnímu soudu v Tachově jako soudu příslušnému. Již toto procesní rozhodnutí samotné považuje stěžovatel za nezákonné.
V záhlaví označeným rozhodnutím upínajícím se k tomuto samostatnému řízení (sp. zn. 7 C 198/2000) stěžovatel v návaznosti na výše uvedenou výhradu vytýká co do jejich právního následku umožnění dvojího přiznání téže pohledávky, byť existoval toliko jeden právní důvod jejího vymáhání a v obou řízeních se dle stěžovatele jednalo o totožnou věc. Stěžovatel nepopírá, že mu jako společníku veřejné obchodní společnosti vzniklo přímo ze zákona ručení za její závazky, nicméně považuje za vyloučené, aby na základě jediné podané žaloby vznikly dva exekuční tituly, jako v daném případě, kdy k témuž plnění již byla zavázána v jiném řízení i společnost, jejímž byl společníkem. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ústavních kautel, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal.
Stěžovatel se ve svých shora naznačených vývodech mýlí. Daná řízení jednak nemají totožný předmět, ani účastníky. V prvém z nich, vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 2750/95, šlo po zmíněném vyloučení věci skutkově o vztah mezi věřitelem (žalobcem) a veřejnou obchodní společností (dlužníkem - žalovaným), ve druhém potom, jež je předmětem ústavní stížnosti, vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 198/2000, o vztah mezi věřitelem (žalobcem) a ručiteli dlužníka (žalovanými).
Řečeno poněkud jinými slovy, jednalo se o dvě řízení založená na odlišném skutkovém základě, nadto vedená s odlišnými účastníky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000 sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8/2001, str. 454 a násl.). Proto nelze dovozovat, jak činí stěžovatel, že by obecné soudy nepostupovaly v dané věci způsobem odpovídajícím postulátům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv svobod. V dalším potom postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí v plném rozsahu odkázat.
Pro uvedenou zjevnou neopodstatněnost co do tvrzených důvodů dotčení ústavně zaručených základních práv byla ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2004