Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 To 5/2024-301, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. Nt 427/2023-273, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl dne 3. 11. 2023 vzat do předběžné vazby v rámci extradičního řízení, ve kterém probíhá předběžné šetření a dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do Korejské republiky. Má být vydán k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit prostřednictvím nepravdivého tvrzení, na jehož základě vylákal od poškozeného cca 4 500 000 Kč jako vývozní zálohu na zboží, kterou však převzal a použil pro svou potřebu, načež odcestoval do Thajska.
2. Nyní napadeným usnesením Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Současně nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 190 000 EUR, resp. 4 500 000 Kč, jako náhradu za předběžnou vazbu, nepřijal písemný slib stěžovatele, nestanovil dohled probačního úředníka a nestanovil stěžovateli omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí za současného odevzdání cestovního pasu. Městský soud totiž shledal, že i nadále trvají důvody předběžné vazby, navíc v takové intenzitě, že předběžnou vazbu nelze nahradit jiným alternativním opatřením. Doplnil, že přijetí peněžité záruky ve výši 4 500 000 Kč není dostatečnou zárukou pro to, aby stěžovatel setrval na území České republiky, neboť zde nemá žádné vazby, žádný majetek, a soud jej má za osobu nedůvěryhodnou, která se úmyslně vyhýbala trestnímu stíhání vedenému v Korejské republice. Jako nedostatečné shledal i ostatní nabízené záruky.
3. Stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") nyní rovněž napadeným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodnou. Vyjádřil se přitom k jednotlivým opatřením, které stěžovatel náhradou za vazbu nabízel a shledal je - vzhledem k intenzitě vazebních důvodů - za nedostačující. Jde-li například o peněžitou záruku, nepovažoval vrchní soud za dostačující, aby její výše odpovídala předpokládanému výnosu z trestné činnosti, neboť motivace porušit podmínky peněžité záruky a vyhnout se tak trestnímu stíhání by pak byla určována toliko ochotou stěžovatele obětovat případný zisk z trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Vrchní soud závěrem konstatoval, že výrok městského soudu o zamítnutí žádosti o propuštění z předběžné vazby je v souladu se zákonem a vychází z konkrétních zjištěných skutečností.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivé důvody, pro které byla jeho žádost o propuštění z vazby zamítnuta. Napadá zejména závěr soudů o nevěrohodnosti jeho osoby, neboť právě tento považuje za hlavní důvod, proč jeho žádosti nebylo vyhověno. Domnívá se, že je tento závěr v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Tvrdí, že mu nebylo známo, že je proti němu vedeno trestní stíhání v Korejské republice, a tudíž se nemohl takovému stíhání úmyslně vyhýbat.
5. Dále namítá nepřezkoumatelnost závěru soudů o nedostatečnosti peněžité záruky, zejména proto, že soudy nevyložily a ani neprovedly v tomto směru žádnou úvahu, jakou částku by považovaly za adekvátní. Závěry o nedostatečnosti písemného slibu a dohledu probačního úředníka rovněž nejsou dostatečně odůvodněné. Soudy toto hodnotily pouze obecně a velmi nekonkrétně. Nadto úvahy soudů o nemožnosti použití dohledu probačního úředníka či písemného slibu jako náhrady vazby v případech extradičních řízení považuje stěžovatel za rozporné s § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("ZMJS"). Stěžovateli rovněž nemůže být přičítáno k tíži, že Česká republika dosud nedostála svému závazku a nemá k dispozici funkční systém elektronického monitoringu osob. Stejně tak mu nemůže být kladeno za vinu, že není v silách Probační a mediační služby zajišťovat denní kontrolu stěžovatele.
6. Nepřipuštění uložení zákazu vycestování jako opatření nahrazující vazbu s odkazem na existenci Schengenského prostoru stěžovatel rovněž považuje za nepřiměřené. Namítá, že samotná tato skutečnost by znamenala nepoužitelnost celého zákazu vycestování ve vztahu k jakékoliv osobě nacházející se na území České republiky. Stěžovatel připomíná, že sám deklaroval své setrvání v České republice tak dlouho, jak bude pro účely extradičního řízení třeba. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá i nedostatečnost odůvodnění usnesení vrchního soudu v tom smyslu, že je tvořeno výhradně odkazy na závěry městského soudu, pouze nepatrně doplněnými, aniž by však vrchní soud řádně vypořádal všechny relevantní skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.
7. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vrchního a městského soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud není přitom zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako městský a vrchní soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
11. Součástí právní úpravy extradičního řízení, o které jde i v nyní posuzované věci, je i institut předběžné vazby (§ 94 ZMJS) a vydávací vazby (§ 101 ZMJS). Jedná se o zvláštní druhy vazby, a přímo se na ně proto neuplatní vazební důvody a podmínky stanovené trestním řádem pro vazbu ukládanou v rámci trestního stíhání (k tzv. útěkové, koluzní a předstižné vazbě viz § 67 a násl. trestního řádu). Do předběžné vazby lze vzít osobu, o jejíž vydání jde, pokud zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jejího útěku (§ 94 odst. 1 ZMJS). Účelem předběžné vazby tak je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky jedná o cizince bez vztahu k České republice a v případě jejího opuštění by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést (viz nález ze dne 5. 9. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1301/17
, bod 17). Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, přitom musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi; sama skutečnost, že se jedná o cizince bez dlouhodobého pobytu v České republice, by takovým důvodem neměla být (tamtéž).
12. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 15. 8. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1260/17
, zdůraznil, že předběžná vazba musí vždy směřovat k zajištění účelu extradičního řízení a může trvat pouze po dobu nezbytně nutnou ve vztahu k veřejnému zájmu, který je realizací vazby sledován (bod 17 citovaného nálezu či nález ze dne 26. 11. 2019,
sp. zn. II. ÚS 3219/19
). Obecné soudy tedy při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, musí postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 3. 11. 2023, k datu rozhodování vrchního soudu tedy vazba trvala dva a půl měsíce a její délku tudíž nelze bez dalšího považovat za nepřiměřeně dlouhou a porušující základní práva stěžovatele. Ostatně ani stěžovatel sám toto v ústavní stížnosti nenamítá.
13. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v žádosti o propuštění z předběžné vazby a ve stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně, se kterými se však městský soud a později vrchní soud dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy vysvětlily, proč nepřijaly stěžovatelem navrhované záruky, vrchní soud přitom reagoval na stěžovatelovy námitky a závěry městského soudu v návaznosti na ně odpovídajícím způsobem rozvedl. Ústavní soud přitom nepovažuje za nepřiměřený závěr o nedůvěryhodnosti stěžovatele, neboť si dle soudů musel být s ohledem na povahu trestné činnosti vědom, že může být v Korejské republice stíhán. Přitom bagatelizování trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, jejím přirovnáním k jakémukoliv soukromoprávnímu jednání či sporu, považuje Ústavní soud za nepřípadné.
14. Stěžovatel také mylně dovozuje, že hodnocení jeho důvěryhodnosti mělo při rozhodování soudů sehrát největší roli, neboť rozhodnutí soudů bylo ovlivněno i dalšími skutečnostmi. Městský soud vzal do úvahy, že stěžovatel nemá k České republice žádné vazby a nemá zde ani žádný majetek. To jistě snižuje jeho motivaci v České republice po propuštění z vazby nadále zůstávat. Jako nedostačující vyhodnotily soudy i nabízenou peněžitou záruku. Vytýká-li přitom stěžovatel soudům, že nekonkretizovaly výši, kterou by považovaly za dostačující, nelze mu rovněž přisvědčit. Městský soud totiž vysvětlil, že mu v této fázi řízení nejsou známy osobní a majetkové poměry do té míry, aby mohl posoudit, zda je nabízená peněžitá záruka pro stěžovatele dostatečnou motivací pro setrvání na území České republiky. V takové situaci lze stěží odhadnout, jaká částka by byla adekvátní, zejména vypověděl-li stěžovatel dříve, že měl na účtech velké finanční prostředky. Na druhou stranu tvrdí-li později, že by se na peněžní záruce musela podílet jeho rodina, je zjevné, že by se v takovém případě následky porušení pravidel dotkly jeho samotného v menší míře, než kdyby sám poskytl celou částku. Rovněž vysvětlení, že nabízená záruka odpovídá pouze výnosu z trestné činnosti, a proto by pro stěžovatele neznamenala žádnou reálnou újmu, považuje Ústavní soud za racionální a dostačující.
15. K tvrzenému přenášení důsledků neexistence elektronického monitorovacího systému na stěžovatele lze uvést, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby musí vzít soudy do úvahy konkrétní okolnosti věci a vyhodnotit, jak jednotlivá opatření nahrazující vazbu mohou efektivně přispět k zajištění účelu extradičního řízení. Je zjevné, že neexistující monitoring k tomuto účelu přispět nemůže a jak podrobně vysvětlily obecné soudy, nemůže být dostatečně zajištěn ani dohledem probačního úředníka či písemným slibem stěžovatele. Pouze pro úplnost lze doplnit, že obecné soudy nevyloučily možnost použití těchto opatření pro extradiční řízení a nahrazení předběžné vazby obecně, jak uvádí stěžovatel, nýbrž je pouze v tomto konkrétním případě a s ohledem na okolnosti dané věci neshledaly dostatečnými pro zajištění účelu extradičního řízení.
16. Namítá-li stěžovatel závěrem, že nebyly všechny jeho námitky vrchním soudem řádně vypořádány, činí to (nad rámec těch, které uplatnil i v ústavní stížnosti) pouze obecně. Námitky, které uplatnil v ústavní stížnosti, byly přitom městským i vrchním soudem vypořádány odpovídajícím způsobem.
17. V nyní posuzovaném případě tak lze uzavřít, že městský i vrchní soud v napadených rozhodnutích uvedly konkrétní důvody, pro které je třeba v případě stěžovatele předběžnou vazbu zachovat. Podle Ústavního soudu nelze nic namítat proti jejich závěru, že navrhovaná opatření neposkytují dostatečnou záruku, že stěžovatel bude dostupný pro účely extradičního řízení. Odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovateli vyhovět, přitom splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
18. Ústavní soud pouze doplňuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že jej obecný soud vede vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě (srov. nález ze dne 16. 9. 2014,
sp. zn. II. ÚS 2086/14
).
19. V nyní posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal v postupu městského ani vrchního soudu vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Jejich závěry jsou totiž z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu