Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky hn group, s. r. o., se sídlem Na Hruškách 1034, Vejprnice, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2024 č. j. 4 Afs 296/2022-37, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 57 Af 19/2021-76 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. května 2021 č. j. 16738/21/5300-22441-708274, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka uplatnila v přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2016 nadměrný odpočet ve výši 347 942 Kč. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") však platebním výměrem ze dne 16. 8. 2018 č. j. 1656374/18/2302-50521-401646 snížil stěžovatelce nadměrný odpočet na částku 185 037 Kč. Učinil tak na základě výsledků provedené daňové kontroly, kdy prověřoval oprávněnost nároku na odpočet daně uplatněného z plnění přijatých od společnosti P-RE.EU Property & Renewable Energy, s. r. o. (dále jen "společnost P-RE.EU Property"). Předmětem prověřovaných plnění byl nákup pěny a omítky, pronájem lešení a bednění a úklidové práce, přičemž všechna plnění byla uskutečněna v červnu 2016. Správce daně rozhodl, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání oprávněnosti uplatněného nároku na odpočet. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") rozhodnutím ze dne 4. 5. 2021 č. j. 16738/21/5300-22441-708274 platební výměr změnil, tato změna neměla vliv na výši stanoveného nadměrného odpočtu.
3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí OFŘ Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem, neboť neshledal důvodnou argumentaci stěžovatelky, podle které OFŘ nepřihlédlo ke všem jejím tvrzením a důkazním prostředkům. Stěžovatelka podle krajského soudu neprokázala ani předloženými písemnostmi ani výslechem svědka, že by se prověřovaná plnění uskutečnila tak, jak bylo předloženými daňovými doklady deklarováno, zejména že plnění poskytla společnost P-RE.EU Property. Také souhlasil se závěrem OFŘ, že stěžovatelka nebyla ve vztahu se společností P-RE.EU Property náležitě obezřetná. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl.
4. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že ve vztahu ke splnění podmínek pro odpočet DPH splnila veškeré své povinnosti vůči správci daně. Trvá na tom, že předmětná plnění skutečně převzala od společnosti P-RE.EU Property. Správní soudy ani správní orgány nevzaly na vědomí stěžovatelčiny argumenty ohledně provedeného důkazu výslechem svědka Dudury a neposoudily celou věc náležitě v kontextu doby, kdy došlo k plnění. Dále stěžovatelka namítá nesprávné zhodnocení toho, zda faktury za zboží, pronájem lešení a bednění byly vystaveny řádně a důvodně, a stěžovatelce tak vznikl nárok na odpočet DPH. Krajský soud konal ústní jednání, ačkoliv zástupkyně stěžovatelky důvodně a včas požádala o odročení jednání. Správce daně i soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla v dané věci dostatečně obezřetná, čímž na stěžovatelku, jakožto podnikatelku, kladly až nepřiměřené nároky na kontrolu svého obchodního partnera.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
7. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které již byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
8. Argumentaci správních soudů a správních orgánů týkající se dostatečné obezřetnosti stěžovatelky v obchodním styku se společností P-RE.EU Property považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými, přičemž je nutné konstatovat, že rozhodnutí správních orgánů nejsou postavena na závěru, že stěžovatelka měla dodavatele více prověřit. Námitkou neodročení ústního jednání konaného před krajským soudem již náležitě vypořádal Nejvyšší správní soud v bodech 26-29 napadeného rozsudku, na které lze z důvodu stručnosti odkázat.
9. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní.
Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ). Ústavní soud neshledal důvod zpochybnit závěr správních soudů, podle něhož stěžovatelka důkazní břemeno ve věci prokázání souladu skutkového stavu deklarovaného na předložených daňových dokladech se skutečným stavem, neunesla. Správce daně snížil stěžovatelce nadměrný odpočet DPH, neboť neprokázala přijetí prověřovaných plnění za provedení úklidových prací, pronájem lešení a bednění, nákup pěny a omítky od deklarovaného dodavatele jako plátce daně, žádnými doloženými důkazními prostředky a ani navrženou svědeckou výpovědí.
10. Správní orgány i správní soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že snížení nadměrného odpočtu DPH je v souladu se zákonnou úpravou. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány se vypořádaly s veškerou argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu