Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2025 sp. zn. 10 Co 54/2025, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ELECTROLUX, s. r. o., sídlem Vyskočilova 1561/4a, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že tímto rozhodnutím, společně s usnesením soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město (dále jen "soudní exekutor") ze dne 20. 1. 2025 č. j. 094 EX 06522/06-137, byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Soudní exekutor usnesením ze dne 20. 1. 2025 č. j. 094 EX 06522/06-137, zastavil exekuci vedenou proti povinnému - stěžovateli k vymožení pohledávky oprávněné -vedlejší účastnice ve výši 131 877 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč s tím, že tyto náklady byly již v průběhu exekuce vymoženy a stěžovatel proto již nic nehradí (výrok III.).
3. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora v napadeném výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že soudní exekutor správně posoudil jak procesní úkon stěžovatele - odvolání spojené s návrhem, resp. výzvou k zastavení exekuce, tak i vliv osvobození od placení pohledávek, které bylo stěžovateli přiznáno v insolvenčním řízení, na exekuční řízení (body 5 až 7 usnesení krajského soudu). Soudní exekutor proto důvodně pokračoval v provádění exekuce i po skončení insolvenčního řízení, a to až do jejího zastavení na návrh stěžovatele. Ve prospěch vedlejší účastnice vymohl celkem částku ve výši 23 934 Kč, z čehož zaúčtoval na náklady exekuce částku ve výši 7 865 Kč.
4. Stěžovatel brojí proti postupu soudního exekutora, který pokračoval v exekučním řízení, přestože byl insolvenčním soudem osvobozen od placení jakýchkoliv dalších dluhů (po splnění oddlužení); k zastavení exekuce došlo až na základě souhlasu "někdejší oprávněné" (vedlejší účastnice), která již ve skutečnosti oprávněnou nebyla. Poukazuje přitom na to, že daná problematika sice nemůže být posuzována Nejvyšším soudem, avšak "v žádném případě se nemůže jednat o věc bagatelní, nýbrž zásadní, tvořící pravidla budoucího rozhodování obecných soudů". Nesouhlasí též s tím, jak soudní exekutor posoudil jeho návrh obsahující odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 12. 11. 2024 (pokračování v exekuci prováděním srážek ze mzdy novým zaměstnavatelem stěžovatele) a výzvu k okamžitému zastavení exekuce z důvodu zániku závazku ze dne 5. 12. 2024.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
7. V nyní posuzované věci byla předmětem exekučního řízení pohledávka vedlejší účastnice na náhradu škody způsobené stěžovatelem úmyslným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník; exekučním titulem byl trestní příkaz Okresního soudu Klatovy ze dne 13. 11. 1998 sp. zn. 1 T 175/98, kterým byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a současně mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody částku 137 700 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27.
2. 2024 č. j. MSPH 99 INS 10596/2018-B-35 byl stěžovatel osvobozen od placení pohledávek po splnění oddlužení. Soudní exekutor pokračoval v exekučním řízení i po tomto datu, jelikož exekučním titulem byla pohledávka vedlejší účastnice, na kterou se nevztahuje osvobození podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Dne 5. 12. 2024 zaslal stěžovatel soudnímu exekutorovi "odvolání proti usnesení soudního exekutora a výzvu k okamžitému zastavení exekuce z důvodu zániku závazku".
Soudní exekutor podání stěžovatele posoudil jako návrh na zastavení exekuce, se souhlasem vedlejší účastnice ji proto podle § 55 odst. 3 exekučního řádu zastavil a (mimo jiné) uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady exekuce.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je doménou obecných soudů, jež jsou jedině povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde.
9. Exekuční řízení bylo vůči stěžovateli vedeno pro uspokojení pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným trestným činem (zpronevěra). Jakkoliv tedy byl stěžovatel po splnění oddlužení insolvenčním soudem osvobozen od placení dluhů, toto osvobození podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nedopadá na pohledávku vedlejší účastnice. Ostatně to stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nesporuje; jeho námitky směřují výlučně proti povinnosti uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
10. Podle usnesení ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2761/24 se však stěžovateli přiznané osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek nevztahuje ani na nárok soudního exekutora na náklady exekuce vzniklé v souvislosti s vymáháním takové pohledávky, neboť tato pohledávka na náklady exekuce sdílí i z pohledu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osud dané pohledávky. Od těchto závěrů přitom nyní nemá Ústavní soud důvodu se odchýlit; na tom nic nemohou změnit ani závěry nálezu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14
(N 123/82 SbNU 25), které na posuzovanou věc nedopadají (byla v něm totiž posuzována skutkově odlišná situace a nešlo o případ výluky podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona).
11. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí opak, je v posuzované věci zapotřebí vycházet i z výše samotných nákladů, která činí (celkem) 7 865 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 962/24 ). Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
12. Žádné takové okolnosti Ústavní soud v posuzované věci nezjistil; stěžovatel sice hovoří o důležitosti posuzované problematiky, avšak konkrétní, resp. žádné argumenty (sociální či majetkové okolnosti) nepřekládá. Podstatné je i to, že soudní exekutor již náklady exekuce vymohl, resp. jejich výši odečetl z částky vymožené ve prospěch vedlejší účastnice po skončení insolvenčního řízení a stěžovatel tedy již ničeho hradit nemusí.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal v posuzované věci žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu