Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Kateřinou Malchárkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2023 č. j. 37 T 5/2022-6441, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2024 č. j. 2 To 9/2024-6492, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2023 č. j. 37 T 5/2022-6441, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby za současného vyslovení trvání vazebních důvodů. Krajský soud dále nepřijal stěžovatelem nabídnutý písemný slib. Shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka, a zamítl návrh na uložení předběžného opatření zákazu vycestování do zahraniční a předběžného opatření zákazu výkonu konkrétně vymezené činnosti. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 15. 2. 2024 č. j. 2 To 9/2024-6492. Obecné soudy shledaly, že nadále trvají důvody útěkové i předstižné vazby, neboť je důvodná obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem předvídaným v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, osobní svobodu a obhajobu. Zásah spatřuje v porušení ústavněprávních požadavků na posouzení trvání vazebních důvodů, nezvážení faktoru plynutí času, nevypořádání všech stěžovatelových námitek, nerozhodnutí o všech návrzích na doplnění dokazování, porušení procesních pravidel a v průtazích. Z těchto důvodů se domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví.
Průtahy v řízení před obecnými soudy lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné. Jak navíc již v minulosti Ústavní soud opakovaně rozhodl, v případě, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v řízení před obecnými soudy, vyžaduje se pro splnění podmínek její přípustnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předchozí vyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15.
2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 , nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 nebo nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 ). Na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že průtahy jsou spatřovány v řízení o prodloužení vazby (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3245/11 ). Protože stěžovatel ani netvrdí, že by tento procesní prostředek využil, je ústavní stížnost v části týkající se průtahů nepřípustná.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 25.
2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19 ). Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 10. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3199/22 ). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů ve vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zásadami zakotvenými v ústavním pořádku (nález ze dne 12.
12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 ).
Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na dobu, která uplynula od jeho vzetí do vazby (33 měsíců), již důvody útěkové i předstižné vazby pominuly. Namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, podle níž je v případech dlouhotrvající vazby nezbytné průběžně zkoumat, zda původní důvody vazby neztratily na významu a zda nelze vazbu nahradit mírnějším opatřením (srov. nález ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 ). Ústavní soud však v nyní posuzovaném případě takové pochybení neshledal.
Obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě vyložily, v čem spatřují důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě a proč nepostačuje mírnější opatření (srov. např. body 8-11 napadeného usnesení vrchního soudu), přičemž za okolnost zesilující riziko stěžovatelova uprchnutí kromě jeho skutečných dřívějších snah o uprchnutí považovaly jeho nepravomocné odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody. Již v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 185/14 , Ústavní soud uvedl, že: "odsouzení soudem první instance k vysokému nepodmíněnému trestu, byť nepravomocné, představuje zásadní změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby.
V takovém případě Ústavní soud uznává, že riziko útěku, či skrývání se je podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy by k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo." Citovaný nález také mj. výslovně odkazuje na dřívější usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01 , v němž Ústavní soud za takový vysoký trest považoval šest let nepodmíněného odnětí svobody. Napadená rozhodnutí jsou s těmito závěry v souladu a Ústavní soud konstatuje, že ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uložení vysokého nepodmíněného trestu v kombinaci s dalšími důvody uvedenými v napadených rozhodnutích (zejm.
stěžovatelovými dřívějšími snahami o uprchnutí) shledal ústavně konformním.
Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jeho námitkami, je třeba uvést, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ,
III. ÚS 521/05 ,
III. ÚS 151/06 ,
III. ÚS 677/07 ,
I. ÚS 3184/07 ,
III. ÚS 961/09 ). Pojmu "adekvátně" je přitom třeba rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že požadavek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ,
I. ÚS 729/2000 ,
I. ÚS 116/05 a
,
III. ÚS 961/09 ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které mohly mít vliv na výsledek řízení. Zásah do ústavně garantovaných práv Ústavní soud neshledal ani v neprovedení stěžovatelem navrhovaného důkazu zprávou Vazební věznice v Ostravě.
Obecné soudy srozumitelně vyložily, že v nynějším řízení nelze zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z (budoucího) výkonu trestu odnětí svobody. Provádění důkazů za tímto účelem by bylo nadbytečné. Pokud jde o námitky procesního charakteru, stěžovatel pouze opakuje argumentaci, s níž se již přesvědčivě vypořádal vrchní soud v bodě 6 napadeného rozhodnutí. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu