Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hortim-International, spol. s r. o., sídlem Kšírova 242, Brno, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti výrokům IV. a V. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 Afs 186/2022-164, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, č. j. 62 Af 19/2020-212, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15.
1. 2020, č. j. 919/20/5300-21442-809464, a dodatečným platebním výměrům Specializovaného finančního úřadu ze dne 21. 1. 2019, č. j. 10163/19/4230-23792-706426, č. j. 10166/19/4230-23792-706426, č. j. 10171/19/4230-23792-706426, č. j. 10174/19/4230-23792-706426, č. j. 10177/19/4230-23792-706426, č. j. 10180/19/4230-23792-706426, č. j. 10185/19/4230-23792-706426, č. j. 10190/19/4230-23792-706426, a č. j. 10195/19/4230-23792-706426, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podstatou nyní posuzované věci je spor o to, zda stěžovatelka byla v roce 2013 zapojena do řetězce firem, v rámci kterého byly prováděny tzv. karuselové podvody na dani z přidané hodnoty v rámci přeprodávání pistácií, zda o tomto svém zapojení při náležité opatrnosti mohla a měla vědět a zda v důsledku tohoto zapojení mohlo dojít k odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH).
2. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a dále rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu Specializovaného finančního úřadu, které se týkaly doměření DPH a stanovení penále stěžovatelce za období leden až březen 2013 (výrok I. - III.). Ve zbytku kasační stížnost zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (V.). Ponechána nezměněná tak zůstala rozhodnutí, která se vztahovala k období duben až prosinec 2013.
3. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ve spojení s porušením principu rovnosti podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně uplynutí lhůty pro stanovení daně a akceptoval ochranu postupu vedlejších účastníků, kteří v daňovém řízení činili zjevně účelové úkony, jejichž smyslem bylo pouze zachování lhůty pro stanovení daně a nikoliv řádné vedení daňového řízení. Nejvyšší správní soud prý rovněž vybočil z vlastní ustálené judikatury.
4. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelkou tvrzeného ústavně zaručeného základního práva. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí proto dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
5. Směřuje-li přitom ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (resp. daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud (a v převažující míře rovněž ostatní orgány veřejné moci, které v této věci rozhodovaly) v nyní posuzovaném případě dostál těmto požadavkům. Nejvyšší správní soud totiž logicky a velmi podrobně odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky jako celek důvodná a vyhověl pouze její části. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, o jejichž další přehodnocení nyní usiluje.
7. Ústavní soud proto připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jeho úkolem není a ani být nemá výklad (resp. jeho sjednocení) podústavního práva. Právě tímto směrem jsou však koncipovány stížnostní námitky, byť jsou formulovány velmi pečlivě a podrobně pracují s judikaturou (mimo jiné) Ústavního soudu.
8. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud řádně nevypořádal s námitkou uplynutí lhůty pro stanovení daně. V tomto směru se však stěžovatelka mýlí, protože zaměňuje nevypořádání se s uplatněnou námitkou s jejím nevyhověním. Z ústavněprávního hlediska by přitom mohla mít relevanci toliko situace, když by Nejvyšší správní soud (popř. ostatní orgány ochrany práva, činné v tomto řízení) zcela opomenul právní námitku stěžovatelky, doloženou popisem skutkových okolností (v tomto kontextu by došlo k případu, označovanému jako opomenutý důkaz, popř. opomenuté tvrzení či argument).
Stěžovatelka jako navrhovatelka v řízení před správními soudy totiž má právo navrhnout důkazy, učinit skutková tvrzení a předestřít právní argumentaci a tomu koresponduje povinnost správních soudů se s těmito důkazy a tvrzeními řádně vypořádat. Jak se však podává z obsahu napadených rozhodnutí (zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu), této svojí povinnosti tyto orgány řádně dostály a námitky stěžovatelky zjevně nedosahují ústavněprávní intenzity, neboť jsou převážně skutkové povahy (např. porovnávání jednotlivých místních šetření), popřípadě směřují k jinému výkladu podústavního práva (právní otázka, kdy je místní šetření již materiálně vzato zahájením daňové kontroly).
9. Právo na spravedlivý proces (přesněji: právo na soudní ochranu), kterého se dovolává stěžovatelka, však nelze vykládat jako právo (ve svých důsledcích) na úspěch v soudním řízení. Takové právo totiž ústavní pořádek nezná a z povahy věci ani znát a zaručovat nemůže, neboť neexistuje. Právo na soudní ochranu zaručuje právo na spravedlivé řízení a nikoliv právo na požadovaný výsledek.
10. V nyní posuzovaném případě se přitom stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s její námitkou ohledně uplynutí lhůty pro stanovení daně a neúčelností postupu správních orgánů. Jak se totiž podává z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se podrobně poměrně zabýval námitkami týkajícími se vedení řízení před správními orgány (body 174 a násl.), přičemž (stejně jako krajský soud) připustil některá pochybení správního orgánu, ovšem bez vlivu na zákonnost daňových rozhodnutí.
Stejně tak se Nejvyšší správní soud vypořádal s účelností postupu správce daně, když třeba uvedl a vyložil, proč nebyly platební výměry vydány jen formálně (bod 182). K tomu pro stručnost v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu (body 56 - 72), kde je vysvětleno, z jakých důvodů bylo správní rozhodnutí vydáno ve stanovené lhůtě. Ústavní soud uvádí, že takovéto vypořádání námitek stěžovatelky považuje za zcela dostačující, přičemž plně akceptuje i postup, kterým Nejvyšší správní soud neopakuje všechny argumenty krajského soudu, pakliže se s nimi plně ztotožňuje.
Takovéto řešení považuje zdejší soud za zcela obvyklé, rozumné a efektivní a s ohledem na svoji shora naznačenou roli v ústavním systému neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl závěry učiněné Nejvyšším správním soudem přehodnocovat.
11. O tom, že Nejvyšší správní soud námitky stěžovatelky ohledně prekluze daňové povinnosti stěžovatelky posoudil skutečně velmi zodpovědně a nestranně, ostatně svědčí již samotná okolnost, že ve vztahu k obdobím leden až březen 2013 této námitce vyhověl a v tomto rozsahu dodatečné platební výměry zrušil pro nezákonnost.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu