Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MVM TECHNIK, s. r. o., se sídlem Chebská 38/5, Karlovy Vary - Dvory, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, se sídlem Dlouhá 618/14, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 2619/2022-1757, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 53 Co 200/2021-1680 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. prosince 2020 č. j. 21 C 19/ 2015-1572, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AMT, s. r. o. Příbram, se sídlem U Nikolajky 382, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 1 odst. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadená rozhodnutí stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelná. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") nepřipustil změnu žaloby stěžovatelky učiněnou podáním ze dne 21. 7. 2020 (výrok I), žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 3 280 000 Kč s úrokem z prodlení, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka se uvedenou žalobou domáhala náhrady škody, kterou jí vedlejší účastnice řízení měla způsobit tím, že podle výsledků výběrového řízení, v němž přijala předloženou nabídku stěžovatelky, neakceptovala výzvy stěžovatelky k uzavření smlouvy o dílo související s plněním vysoutěžené zakázky. Naopak stěžovatelce po určité době oznámila zrušení zadávacího řízení, ačkoliv stěžovatelka v souladu s ním již na zakázku plnila.
3. Kromě částečného promlčení stěžovatelkou uplatňovaného nároku obvodní soud při hodnocení věci vyšel z toho, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí ani nebyla upravena předsmluvní odpovědnost a dále z toho, že vedlejší účastnicí vyhlášená veřejná zakázka se neřídila zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinným do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), ale pravidly operačního programu Podnikání a inovace (dále jen "operační program"), přičemž tato pravidla umožňovala vedlejší účastnici výběrové řízení zrušit, a to i bez udání důvodu.
4. Povinností vedlejší účastnice řízení sice podle obvodního soudu bylo uzavřít s vítězným uchazečem výběrového řízení smlouvu o dílo, avšak vedlejší účastnice řízení výběrové řízení zrušila před uzavřením této smlouvy. Přestože mohla být stěžovatelka v očekávání uzavření smlouvy o dílo, vedlejší účastnice ji obratem informovala o tom, že smlouva uzavřena nebude, a to z důvodu špatné ekonomické situace. Stěžovatelka přesto bez uzavření smlouvy o dílo započala v práci na projektu a pokračovala v ní, a to zcela v rámci své iniciativy. Stěžovatelka podle obvodního soudu neprokázala ani jeden z předpokladů pro úspěšné uplatnění nároku na škodu; neprokázala, že by vedlejší účastnice řízení porušila některou ze smluvních či zákonných povinností. Stěžovatelka nemá nárok na obvyklé náklady vynaložené před uzavřením smlouvy, pouze na specifické náklady vyvolané v důsledku požadavků vedlejší účastnice, přičemž žádné takové požadavky neuvedla. Pokud stěžovatelka v této souvislosti dovozovala eventuální porušení povinností ze strany vedlejší účastnice řízení v souvislosti s poskytnutím dotace, s níž byla předmětná veřejná zakázka spojena, pak i kdyby došlo k pochybení při čerpání dotace, nemá to ve vztahu ke stěžovatelkou uplatněnému nároku žádný vliv. Nad rámec uvedeného dále obvodní soud poznamenal, že část nákladů uplatňovaných stěžovatelkou proti vedlejší účastnici řízení s předmětnou veřejnou zakázkou přímo nesouvisely (provoz automobilu či sídlo kanceláře musela stěžovatelka hradit bez ohledu na uvedené posléze zrušené výběrové řízení).
5. O odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí obvodního soudu ve výroku II o věci samé potvrdil a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku městského soudu). Výrokem II městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se městský soud v podstatě zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu. Ke kasaci odvoláním napadeného rozhodnutí obvodního soudu pak nemohla podle městského soudu vést ani námitka o nesprávném provedení výslechu svědků, respektive o nesprávném provedení účastnických výslechů. Obvodní soud totiž svá skutková zjištění pro danou věc získal zejména na základě jím provedeného listinného dokazování a výpovědi svědků (účastníků) nebyly pro rozhodnutí podstatné. Proto i městský soud uzavřel, že ani podle jeho názoru vedlejší účastnice řízení ve vztahu ke stěžovatelce v rámci výběrového řízení neporušila žádnou zákonnou ani smluvní povinnost, pokud ještě před uzavřením smlouvy se stěžovatelkou celé výběrové řízení zrušila.
6. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. V posuzovaném dovolání totiž stěžovatelka podle Nejvyššího soudu neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by přípustnost dovolání mohla založit. Pokud stěžovatelka v rámci dovolání tvrdila, že rozhodnutí městského soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, pak k tomu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v rámci svého dovolání ve skutečnosti otevírá jiné otázky, než ty, které byly rozhodné pro městský soud. Městský soud podle Nejvyššího soudu rovněž správně vyřešil otázku vedoucí k závěru, že vedlejší účastnice řízení své povinnosti neporušila ani vůči poskytovateli dotace.
Městský soud rovněž podle Nejvyššího soudu správně vysvětlil, proč vedlejší účastnice řízení byla oprávněna zrušit jí vyhlášené zadávací řízení. Pokud dovolání stěžovatelky směřovalo i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto rozsahu ze zákona nepřípustné.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v důsledku zrušení veřejné zakázky jí byla protiprávním postupem vedlejší účastnice řízení způsobena škoda ve výši 3 346 300 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází z toho, že vedlejší účastnice řízení porušila nikoliv jen svou předsmluvní odpovědnost, ale také porušila svou odpovědnost plynoucí pro ni z obecně platného principu oferty a akceptace. Pokud vedlejší účastnice již dospěla k rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, stalo se takové rozhodnutí vedlejší účastnice řízení nezpochybnitelným a nezrušitelným. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že přijetím dotace se vedlejší účastnice řízení zavázala k dodržování zákona o veřejných zakázkách. Obecné soudy se rovněž podle stěžovatelky nevypořádaly s jejím odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003 sp. zn. 29 Odo 379/2001 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz/). Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky rozpolcená a argumentačně nepřezkoumatelná.
8. Dále stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí obvodnímu soudu namítá, že tento ji neinformoval o tom, že nepřipustí jí navrhovanou změnu žaloby. Podle stěžovatelky také v rámci řízení nebyla ze strany vedlejší účastnice vznesena námitka promlčení, a proto k ní nebylo možné přihlížet. Obvodní soud zároveň stěžovatelce nenaznačil, že podle něj je část jí uplatňovaného nároku promlčena. Zjevně tak bylo porušeno stěžovatelčino právo na to, aby mohla před soudem reagovat na jeho závěry. Městský soud pak podle stěžovatelky pochybil, pokud vyšel z tvrzení vedlejší účastnice řízení, že tato měla možnost kdykoliv zrušit zadávací řízení. Vedlejší účastnice řízení navíc podle stěžovatelky nedoložila důvody, pro které ke zrušení výběrového řízení došlo. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice uvádí, že k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby jej vedla řada důkazů, tyto důkazy však nejsou obvodním soudem dostatečně specifikovány. Vedlejší účastnice řízení podle stěžovatelky neporušila toliko své závazky plynoucí jí ze zákona o veřejných zakázkách, ale také závazky plynoucí jí z pravidel pro poskytnutí dotace. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka - jak sama uvádí - upozorňuje na chybu administrativního charakteru ve výroku II ústavní stížností napadeného rozhodnutí obvodního soudu, kdy obvodní soud měl nesprávně uvést období, od něhož se stěžovatelka domáhala úroku z prodlení z jí žalované částky.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadán i výrok III rozsudku obvodního soudu, který svým rozhodnutím změnil již městský soud, pak k rozhodování o ústavnosti městským soudem takto změněného výroku obvodního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především poznamenává, že tato v rámci ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, se kterými se ovšem obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně vypořádaly. V této souvislosti rovněž Ústavní soud nesouhlasí se závěrem stěžovatelky, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou rozpolcená a argumentačně nepřezkoumatelná; naopak odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu velmi podrobná a pečlivě zpracovaná, když věcnou reakci na námitky stěžovatelky přináší také ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Okolnost, že se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatelky lze pak vztáhnout již jen ke stěžovatelčiným tvrzením, že vedlejší účastnice tím, že neuzavřela se stěžovatelkou smlouvu o dílo, porušila nejen závazky plynoucí jí z právní úpravy pro zadávání veřejných zakázek, ale také z obecných občanskoprávních předpisů - odpovědnost vedlejší účastnice řízení má plynout již jen z obecného principu oferty a akceptace. Obecné soudy však vysvětlily, že vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení se v rámci daného zadávacího řízení neřídily zákonem o veřejných zakázkách, ale řídily se operačním programem.
Proto také vedlejší účastnice řízení mohla zadávací řízení zrušit. Proti tomuto výkladu pak stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou hlubší argumentaci ani na úrovni podústavního práva nepřináší, naopak se znovu odkazuje na zákon o veřejných zakázkách, který se však v daném případě přímo neaplikoval. Ze zprávy Ministerstva průmyslu a obchodu ČR pak obecné soudy rovněž zjistily, že vedlejší účastnice řízení zrušením zadávacího řízení neporušila ani pravidla pro vyplácení dotace z veřejných prostředků.
Už proto také neobstojí stěžovatelčin odkaz na rozsudek sp. zn. 29 Odo 379/2001, neboť stěžovatelka nemůže - zjednodušeně řečeno - dovozovat porušení svých práv z toho, že vedlejší účastnice řízení měla porušit své povinnosti vzhledem k čerpání dotace z veřejných prostředků.
13. Neobstojí rovněž námitka stěžovatelky, že ji obvodní soud neinformoval o nepřipuštění jí navrhované změny žaloby. K tomu je třeba poznamenat, že soud musí vést soudní řízení tak, aby v určitém okamžiku mohl zjištěný skutkový stav kvalifikovat podle hmotného práva a mohl věc rozhodnout. Jak výslovně uvádí obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatelka hluboko po koncentraci řízení vnesla zcela novou argumentaci k tomu, že jí uplatňovaný nárok lze přiznat i jen podle obecných občanskoprávních předpisů. Změnou žaloby přitom nejsou dotčeny účinky koncentrace řízení a (jak rovněž obvodní soud uvedl) výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro změnu žaloby. Proto obvodní soud správně rozhodl, že stěžovatelkou navrhovanou změnu žaloby nepřipouští; rozhodoval tedy o původním nároku. Zároveň nenastala situace předpokládaná § 118a o. s. ř. a soud neměl vůči stěžovatelce poučovací povinnost.
14. I kdyby za této situace tedy Ústavní soud vyšel ze stěžovatelčina tvrzení, které naznačuje v ústavní stížnosti, že obvodní soud ji před vynesením rozsudku neinformoval, tj. že o navrhované změně žaloby v průběhu řízení nerozhodl samostatně usnesením před vydáním napadaného rozsudku, na procesní situaci stěžovatelky by to nemohlo mít žádný vliv (ostatně opak stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně netvrdí). V tomto kontextu je nutné připomenout, že stěžovatelka žalobu podala v lednu roku 2014, ke koncentraci řízení pak došlo v listopadu roku 2015 a změnu žaloby v podobě nově formulované argumentace vztahující se nikoliv k zákonu o zadávání veřejných zakázek, ale k obecným občanskoprávním předpisům, navrhla až červenci roku 2020, tedy více než čtyři roky po koncentraci řízení a více než pět let po zahájení řízení.
15. Obvodní soud rovněž v rámci odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle rekapituluje vyjádření vedlejší účastnice řízení ke stěžovatelčině žalobě, v rámci něhož vedlejší účastnice řízení zřetelně vznáší námitku promlčení proti stěžovatelkou uplatněnému nároku. Ústavní soud se tak neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že vedlejší účastnice řízení v průběhu soudního sporu námitku promlčení nevznesla a obvodní soud k ní tak nemohl přihlížet. V odůvodnění rozsudku obvodního soudu a městského soudu je pak rovněž obsáhle popsáno, z jakých důvodů musela vedlejší účastnice řízení přistoupit ke zrušení zadávacího řízení.
Sama totiž přišla v důsledku hospodářské krize o zakázky, které měla plnit vůči svým zákazníkům. Oba naposledy jmenované soudy pak vysvětlují, že stěžovatelka o této skutečnosti byla bezprostředně informována; v daném kontextu rovněž obecné soudy popisují, proč v této souvislosti uvěřily tvrzení zástupců vedlejší účastnice řízení a naopak neuvěřily tvrzení jednatele stěžovatelky (tuto okolnost Ústavní soud uvádí i proto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné uvádí, že obecné soudy nikoliv dostatečně specifikovaly důkazy, které nakonec vedly k zamítnutí její žaloby).
16. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy rovněž v napadených rozhodnutích obsáhle popsaly, proč se vedlejší účastnice řízení proti části stěžovatelkou uplatněného nároku - bez ohledu na další okolnosti - ubránila už jen vznesením námitky promlčení; v tomto ohledu na závěru obecných soudů o promlčení části stěžovatelčina nároku nemůže nic změnit ani eventuální písařská chyba ve výroku II rozsudku obvodního soudu, na kterou stěžovatelka formálně v doplnění ústavní stížnosti upozorňuje, byť sama konstatuje, že jde patrně toliko o administrativní chybu.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Za dané situace Ústavní soud rovněž samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu