Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou, se sídlem Na Klaudiánce 781/19, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 8 To 67/2023-803 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2023 č. j. 3 T 10/2022-763, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a M. C., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení článku 2 odst. 2 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 10/2022 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vystupovala jako poškozená v trestním řízení vedeném proti obžalovanému M. C. (dále jen "vedlejší účastník") pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2023 č. j. 3 T 10/2022-763 byl vedlejší účastník podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má důvodné pochybnosti o tom, zda lze z výpovědi stěžovatelky vycházet jako ze spolehlivého zdroje informací, na němž lze vystavět odsuzující rozsudek, a protože tyto pochybnosti nelze rozptýlit provedením dalších důkazů, zprostil vedlejšího účastníka obžaloby. Podle krajského soudu nebyla spolehlivě vyvrácena obhajoba vedlejšího účastníka, že ke styku došlo, ale šlo o styk oboustranně dobrovolný.
4. Proti zprošťujícímu rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Proti výroku o náhradě škody podala odvolání též stěžovatelka jako poškozená. Usnesením ze dne 11. 10. 2023 č. j. 8 To 67/2023-803 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že odvolání krajské státní zástupkyně zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné a odvolání stěžovatelky zamítl podle § 253 odst. 1 trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou.
5. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy své rozhodnutí o zproštění viny obžalovaného zatížily extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a na ně navazujícími právními závěry. Rozsudek krajského soudu se podle stěžovatelky vyznačuje libovůlí a dohady, které nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka poukazuje na to, že jako poškozená má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých základních práv a svobod.
6. Krajskému soudu stěžovatelka především vytýká, že její výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, a to pouze proto, že podle názoru soudu byla pod vlivem alkoholu a nepamatovala si úplně všechno. Podle stěžovatelky je pouze domněnkou soudu, že pokud byla pod vlivem alkoholu a nepamatuje si všechny podrobnosti z inkriminované doby, nemůže se zcela bezpečně spolehnout na její tvrzení, že s pohlavním stykem s obžalovaným nesouhlasila. Úvahy, kterými krajský soud zdůvodňuje hodnocení její výpovědi, nemají podle ní základ v provedeném dokazování, nýbrž jsou pouze domněnkami soudu. Důkazní základ postrádá rovněž tvrzení soudu, že stěžovatelka mohla být intoxikována rovněž jinou látkou než jen alkoholem. Soud nevycházel z provedených důkazů, když neuvěřil tvrzení poškozené, že nebyla schopna účinnější obrany proti obžalovanému, protože nebyla schopna se hýbat a nemohla mluvit. Oporu v důkazech nemá ani tvrzení soudu, že poškozená označila styk za nedobrovolný pouze proto, aby ji matka nevyhodila z domu.
7. Stěžovatelka poukázala na další důkazy, které měly svědčit o vině obžalovaného, a to zejména na výpovědi některých svědků a závěry znaleckého posudku z oboru psychologie. Soud podle stěžovatelky tento znalecký posudek i závěr, že utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, vyhodnotil absolutně v její neprospěch. Stěžovatelka se domnívá, že soud uvěřil obžalovanému pouze na základě vlastních představ či myšlenek, nikoliv na základě důkazů. Tento postup považuje za nepřijatelný.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon neumožňuje stěžovatelce jako poškozené podat proti napadeným rozhodnutím, případně některé jejich části, jiný procesní prostředek k ochraně jejího práva.
9. Navzdory tomu, že stěžovatelce jako poškozené nesvědčilo právo podat odvolání proti zprošťujícímu rozsudku a její odvolání bylo zamítnuto jako podané osobou zjevně neoprávněnou, Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu za opožděnou. Odvolání proti rozsudku krajského soudu totiž podal rovněž státní zástupce, a zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci až vynesením rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání. Stěžovatelce tedy nelze přičítat k tíži, pokud vyčkala, až rozsudek soudu prvního stupně nabude právní moci, a ústavní stížnost podala až po zamítnutí odvolání státního zástupce.
V případě, že by státní zástupce odvolání proti zprošťujícímu rozsudku nepodal, bylo by nutné odvozovat lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení tohoto rozsudku, neboť by v takové situaci šlo o završený tvrzený zásah do práv stěžovatelky [srov. např. nález ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 443/23 , bod 13, či nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20
(N 195/102 SbNU 226), bod 22].
10. V řízení o ústavních stížnostech [článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. V nyní projednávané věci stěžovatelka napadá rozsudek, jímž byl vedlejší účastník zproštěn obžaloby, resp. usnesení, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti uvedenému zprošťujícímu rozsudku. Porušení svých práv spatřuje zejména ve způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v trestní věci, v níž vystupovala jako poškozená.
12. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda a za jakých podmínek může zproštění obžaloby vést k porušení základních práv a svobod osoby, jež měla být poškozena jednáním, pro které byla obžaloba podána. Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, stát se formulací ústavních ustanovení o základních právech a svobodách zavázal nejen k tomu, že je svou činností sám nebude porušovat (tzv. negativní status) a že do této chráněné oblasti bude zasahovat jen v ústavních a zákonných mezích, ale také, že s ohledem na mocenský monopol a zákaz svémoci bude poskytovat ochranu (tzv. pozitivní status jednotlivce) těmto právům, svobodám a hodnotám, a to i jsou-li narušeny jednáním někoho jiného, než je nositel veřejné moci. Takovým porušením by se měl snažit předcházet v jednotlivých právních odvětvích, zejména správního či trestního práva [srov. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16
(N 151/82 SbNU 385), body 24-25].
13. Důležitým odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [viz zejména nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691) a nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale toliko o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91). Naopak u přečinů je zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně ve zcela extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 19]. Právo na účinné vyšetřování může vyžadovat i ochrana soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, neboť ty nejvážnější útoky na lidskou důstojnost a soukromý život mohou vyžadovat reakci trestního práva (viz rozsudek ESLP ve věci M. C. proti Bulharsku, č. stížnosti 39272/98, bod 150, nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 ).
14. V nyní projednávané věci bylo trestní řízení vedeno pro podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jehož obětí měla být stěžovatelka. Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit zásah do práva na účinné vyšetřování v kontextu práva na ochranu soukromého a rodinného života podle článku 3 a článku 8 Úmluvy.
15. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na účinné vyšetřování zavazuje především orgány moci výkonné, avšak nevyloučil jeho uplatnění také v soudním řízení. Povinnosti státu totiž není učiněno zadost, nebude-li výsledků takovéhoto vyšetřování využito v trestním řízení podle ústavních pravidel. V určitých případech nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání má i soudní moc, a to ve všech druzích řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1716/16 , citovaný výše, body 31-32, usnesení ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 , bod 40).
16. Otázce, zda Ústavní soud může konstatovat porušení práva na účinné vyšetřování v případech, kdy v trestní věci proběhlo hlavní líčení a věc již byla rozhodnuta trestními soudy, se věnoval výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1412/20
. V něm Ústavní soud vyzdvihl význam principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo v rámci záruk spravedlivého procesu a uvedl, že v duchu těchto principů je to stát, kdo je povinen prokázat obviněnému vinu, a ne obviněný, kdo je povinen prokázat svou nevinu. S výše řečeným je nerozlučně spojena myšlenka, že pokud existují jakékoliv rozumné pochybnosti právního nebo skutkového charakteru, je nezbytné vyložit je ve prospěch obviněného. Prostor pro zásah Ústavního soudu by se proto otevřel jen tehdy, pokud by posouzení věci trestními soudy nebylo dostatečně důkladné či nestranné ve smyslu práva na účinné vyšetřování, jak bylo shora vymezeno.
Nepochybně by tak zásah Ústavního soudu byl namístě tehdy, pokud by trestní soudy opomenuly podstatný důkaz či pokud by jejich skutkové závěry byly iracionální či extrémně rozporné s provedenými důkazy (viz body 41-43 citovaného nálezu). Účinné vyšetřování nicméně nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 , bod 20).
17. Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě se obecné soudy nedopustily pochybení, v jehož důsledku by bylo možno konstatovat porušení práva stěžovatelky na účinné vyšetřování. Krajský soud velmi pečlivě zvážil provedené důkazy a přesvědčivě a logicky zdůvodnil svůj závěr o tom, že obhajoba obžalovaného spočívající v tom, že styk mezi stěžovatelkou a obžalovaným byl oboustranně dobrovolný, nebyla spolehlivě vyvrácena. Krajský soud se zejména podrobně věnoval výpovědi stěžovatelky, která byla v této trestní věci zásadním důkazem proti obžalovanému.
Poté, co krajský soud tuto výpověď zhodnotil jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, dospěl k závěru, že nesplňuje vysoké nároky, které jsou na ni kladeny jakožto na stěžejní důkaz viny obžalovaného. V tomto smyslu krajský soud zejména poukázal na pochybnosti o kontinuitě paměťové stopy stěžovatelky ve vztahu k inkriminovanému večeru, a to i v kontextu dalších provedených důkazů, na míru intoxikace stěžovatelky alkoholem, jakož i možnost intoxikace jinou blíže nespecifikovanou látkou, na logické rozpory ve výpovědi stěžovatelky týkající se jejího stavu bezbrannosti a imobility v souvislosti s jejím tvrzeným pohybem po domě v průběhu noci (viz body 69-79 rozsudku).
Krajský soud rovněž dostatečně vysvětlil, jakým způsobem hodnotil znalecký posudek z oblasti psychologie a psychiatrie a proč se i ve světle ostatních důkazů nepřiklonil k závěrům znalkyň stran věrohodnosti výpovědi stěžovatelky (viz bod 80 rozsudku).
18. V souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti je především úkolem nalézacího soudu řádně hodnotit důkazy a vyvodit z nich odpovídající skutkové závěry. Ústavnímu soudu nepřísluší provedené důkazy přehodnocovat, nezjistí-li v procesu hodnocení důkazů pochybení dosahující porušení ústavně zaručených práv. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištění, ani prvky svévole v rozhodování krajského soudu, na něž poukazuje stěžovatelka.
Měl-li krajský soud po řádném vyhodnocení důkazů pochybnost o skutkovém stavu věci, nelze mu vytýkat, že postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodl o zproštění obžaloby. Uvedená zásada je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu v rámci trestního řízení a trestní soudy mají povinnost k ní přihlédnout v situacích, kdy jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. V nynějším případě krajský soud své pochybnosti přesvědčivě zdůvodnil a Ústavní soud v odůvodnění jeho rozhodnutí neshledal vady dosahující ústavněprávní roviny.
19. Ústavní soud nemá žádných výhrad ani k rozhodnutí vrchního soudu, který zamítl odvolání stěžovatelky podle § 253 odst. 1 trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou. Tento postup je zcela v souladu s dosavadní judikaturou, jak Ústavní soud potvrdil například v nálezu sp. zn. I. ÚS 443/23
(citovaný výše, bod 13).
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla dotčena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu