Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele P. V., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2001, čj. 33 Odo 480/2001-49, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2001, čj. 26 Co 390/2000-30, t a k t o :
N á v r h s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2002, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2001, čj. 33 Odo 480/2001-49. Tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2001, čj. 26 Co 390/2000-30, kterým tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2000, čj. 14C 251/99-17. Navrhovatel tvrdil, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, daného čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu § 35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Z přípisu Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2002 Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, čj. 33 Odo 480/2001-49, bylo právnímu zástupci navrhovatele doručeno dne 3. 10. 2001. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl podán k poštovní přepravě dne 30. 8. 2002, tedy po lhůtě zákonem pro jeho podání stanovené. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že navrhovatel je si vědom uvedené skutečnosti a požadoval, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti a aplikoval ust.
§ 75 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, protože ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Aplikovat ustanovení § 75 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu je však možné jen tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; cit. ustanovení nelze aplikovat na ust. § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a tam uvedenou propadnou lhůtu k podání ústavní stížnosti prominout nelze.
Ustanovení § 75 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, se nedotýká běhu lhůty podle § 72 odst. 2 cit. zákona. Toto ustanovení je třeba vykládat ve vztahu k § 75 odst. 1 cit. zákona, tedy tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Neumožňuje tedy prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního osudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2002