Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 589/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 1999, sp. zn. 9 To 26/98, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 1997, sp. zn. 2 T 15/97, mimo ústní jednání dne 5. 4. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Podáním, označeným jako stížnost pro porušení zákona, napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů, zejména pak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 1998 (9 To 26/98).
Protože jeho podání, z hlediska podmínek ústavní stížnosti, bylo postiženo formálními vadami, byly mu tyto vady výzvou Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2000 vytknuty s tím, že k jejich odstranění mu byla stanovena lhůta v trvání 30 dnů.
Následným podáním stěžovatel sice předložil rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), nicméně výzvu k předložení plné moci svého zástupce pominul s tím, že požaduje, aby zástupce byl mu Ústavním soudem "přidělen ex offo".
Protože za současné právní úpravy Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelům zřizoval zástupce, byla jeho žádost vyložena jako nesplnění zákonem stanovené podmínky (§ 30 odst. 1 zákona) a v důsledku toho pak bylo jeho podání posouzeno jako podání, jímž vytčené vady ve lhůtě Ústavním soudem určené nebyly odstraněny a v důsledku toho pak o tomto podání rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 5. dubna 2000