Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 67 To 362/2023-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že svým usnesením ze dne 5. 10. 2023 sp. zn. 4 PP 34/2023 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl tak, že stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestů odnětí svobody, které byly stěžovateli postupně uloženy několika soudními rozhodnutími (která obvodní soud ve výroku svého usnesení podrobně specifikoval) s tím, že stěžovateli stanovil zkušební dobu v délce trvání pěti let. Dále stěžovateli uložil povinnost podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, a to ve formě absolvování programu protidrogové prevence v rámci terapeutické komunity (obvodním soudem opět v jeho rozhodnutí specifikované). Toto své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že stěžovatel splnil všechny zákonné podmínky, aby mohlo být v jeho případě užito institutu podmíněného propuštění, tedy podmínku časovou, podmínku polepšení i podmínku předpokladu vedení řádného života v budoucnu. Splnění této podmínky obvodní soud shledal zejména v tom, že stěžovatel získal v rámci výkonu trestu odnětí svobody náhled na svou drogovou závislost, kterou se rozhodl řešit. Také si v rámci výkonu trestu odnětí svobody, v programech k tomu určených, osvojil techniky, jak předcházet rizikovým faktorům vedoucím k trestné činnosti; zařadil se do programů, které by mu měly pomoci řešit finanční problémy.
3. Ke stížnosti státní zástupkyně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy několika soudními rozhodnutími, se zamítá. V odůvodnění svého usnesení městský soud zejména zdůraznil, že stěžovatel byl uznán vinným za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, za zločin i přečin krádeže, za přečin neoprávněného užívání cizí věci a za neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Dále městský soud vyšel z toho, že stěžovatel má v rejstříku trestů 16 záznamů a že byl mimo jiné již dvakrát v minulosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Vždy poté, co bylo rozhodnuto po uplynutí zkušební doby o jeho osvědčení, však začal znovu páchat trestnou činnost. Příslušnou věznicí je hodnocen průměrně s tím, že Vězeňská služba České republiky připouští, že u stěžovatele existuje nezanedbatelná míra rizika stran neúspěchu vedení řádného života v budoucnu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu dále městský soud konstatoval, že na aplikaci podmíněného propuštění v konkrétním případě neexistuje zákonný nárok.
Podle městského soudu je u stěžovatele splněna podmínka, že pro podmíněné propuštění vykonal potřebnou část trestu odnětí svobody a rovněž je v případě stěžovatele podle městského soudu splněna i podmínka jeho polepšení. Na druhou stranu u stěžovatele není podle městského soudu bez pochybností splněna zákonná podmínka prognózy vedení řádného života. V této souvislosti městský soud zejména zdůraznil, že stěžovateli byla již minimálně dvakrát dána důvěra v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale stěžovatel se vždy opět začal dopouštět trestné činnosti shodného charakteru.
Trestnou činnost naopak podle městského soudu stěžovatel svým způsobem bral automaticky jako způsob získávání svých příjmů. I s ohledem na stanovisko Vězeňské služby České republiky městský soud uzavřel, že ještě není přesvědčivě prokázáno, že došlo ke skutečné nápravě stěžovatele a že tentokrát po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život. I s ohledem na judikaturu Ústavního soudu je nutno podle městského soudu konstatovat, že sice u pachatelů trestných činů nelze podmíněné propuštění vyloučit jen proto, že se trestné činnosti dopouštěli opakovaně a byli za ni odsouzeni, na druhou stranu horší postavení odsouzených, kteří se trestné činnosti dopouštěli opakovaně, je logickým důsledkem racionální aplikace institutu podmíněného propuštění a ne jeho ústavním nedostatkem.
Městský soud tak v případě stěžovatele nemohl zcela odhlédnout od celkové trestněprávní narušenosti osobnosti stěžovatele (tedy jeho sklonu k páchání trestné činnosti). Soud dále musí při zvažování působení trestu odnětí svobody zohlednit represivní aspekty trestu, jehož smyslem je zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, což představuje i ochranu společnosti jako takové od odsouzeného na soudem určenou dobu.
Na aktuální absenci předpokladu, že stěžovatel povede po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádný život, nemůže podle městského soudu ničeho změnit ani jeho dobré chování v rámci výkonu trestu odnětí svobody, a to už proto, že výkon trestu odnětí svobody je specifickým prostředím, zcela odlišným od tohoto, v němž stěžovatel opakovaně projevil sklon k páchání trestné činnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůraznil, že i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] si musí soud při posuzování návrhu na podmíněné propuštění opatřit dostatek aktuálních podkladů a musí své rozhodnutí řádně, pečlivě a logicky odůvodnit. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že díky své drogové závislosti se dopouštěl trestné činnosti, ovšem, pokud drogy nebere, vede normální život. Dále stěžovatel připouští, že nezvládá krizové situace. Oba tyto aspekty však začal řešit již v rámci výkonu trestu odnětí svobody a i po propuštění by v této aktivitě pokračoval. Dále stěžovatel získal náhled na své povinnosti jakožto rodiče. Městský soud podle stěžovatele pochybil, pokud své rozhodnutí založil jen na rozsáhlé trestní minulosti stěžovatele a na tom, že byl stěžovatel zadlužen. Stěžovatel se naopak domnívá, že v jeho případě výkon trestu odnětí svobody již vyčerpal svůj potenciál a pro další terapeutické působení je naopak rozhodná ve výroku rozhodnutí obvodního soudu zmiňovaná terapeutická komunita. Městský soud zrušením rozhodnutí obvodního soudu rovněž porušil východiska nálezu sp. zn. III. ÚS 1619/23 ze dne 28. 11. 2023, neboť bez toho, aniž by se autentickým způsobem seznámil s obsahem důkazů a mohl tak přímo posoudit věrohodnost vystupování stěžovatele, změnil rozhodnutí obvodního soudu toliko "od stolu".
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně ve vztahu k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky "předčasně" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika recidivy [srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05
(U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. právě nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 ). Listina ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručují dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09
(U 10/53 SbNU 863)].
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 ). Takové pochybení však v dané věci přítomno není.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu je velmi podrobně odůvodněno s tím, že se zabývá jednotlivými východisky formulovanými v judikatuře Ústavního soudu, která jsou pro daný případ obsahově relevantní; z této judikatury městský soud v rámci ústavní stížností napadeného usnesení důsledně vychází. To se týká už jen toho, že městský soud automaticky nevyloučil v případě stěžovatele možnost dalšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jen proto, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán. Městský soud nicméně musel zároveň zohlednit stěžovatelův sklon k páchání trestné činnosti, jakož i skutečnost, že stěžovatel byl z trestu odnětí svobody již dvakrát podmíněně propuštěn, ovšem této šance nevyužil a pokračoval v páchání stejné trestné činnosti, za kterou byl dříve odsouzen (srov. k tomu obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21 ).
11. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu dále zejména vyplývá, že vycházel i z hodnocení stěžovatele věznicí, která jej hodnotí průměrně. Byť stěžovatel nebyl kázeňský trestán (a byl naopak několikrát kázeňsky odměněn), byl u něj zaznamenán negativní poznatek za porušení kázně. Navíc městský soud nepřehlédl, že stěžovatel je stále zařazen v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. V návaznosti na to pak upozornil (srov. rekapitulace shora), že daný režim je dosti specifický a nelze jej proto dobře srovnávat s prostředím, v rámci něhož se u stěžovatele projevují sklony k páchání trestné činnosti.
Městský soud rovněž v rámci svého rozhodnutí výslovně odkázal na tu část hodnocení stěžovatele ze strany Vězeňské služby České republiky, v níž je konstatována nezanedbatelná míra rizika a nejistoty, zda se stěžovateli mimo režim výkonu trestu odnětí svobody podaří vést řádný život. Za dané situace tedy podle městského soudu zatím nebyl u stěžovatele přesvědčivě prokázán předpoklad, že mimo specifické prostředí výkonu trestu povede řádný život.
12. Napadené usnesení městského soudu není v rozporu se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 1619/23
. V nyní hodnocené věci totiž městský soud v rámci jím vedeného řízení, byť skutečně sám stěžovatele osobně nevyslechl, vůbec nezpochybnil jeho motivaci či rozhodnutí zbavit se závislosti na drogách (to naopak bez přímého slyšení tehdejšího stěžovatele a toliko jen na základě protokolu z veřejného zasedání před prvostupňovým soudem zpochybnil stížnostní soud v případě, jenž vyústil v právě odkazovaný nález Ústavního soudu). Naopak z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zjevné, že městský soud měl pro své rozhodování k dispozici dostatek (listinných) důkazů, které v rámci jím vedeného řízení hodnotil a své hodnotící úvahy vtělil do odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud hodnocení provedené městským soudem akceptuje. Právě i s ohledem na to, že městský soud měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů, není přiléhavý ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 , z jehož odůvodnění mimo jiné vyplývá, že obecné soudy tehdy nevyhověly návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jen proto, že zohlednily znalecké posudky na tehdejšího stěžovatele staré více než 20 let, aniž by se naopak důsledně zabývaly kritérii, která zákon výslovně pro posouzení podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanoví.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu