Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radima Nováka, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Zrckem, advokátem, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2023, č. j. 27 Cdo 680/2023-702, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 15 Co 5/2022-626, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 C 95/2012-536, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a PPG INDUSTRIES CZECH REPUBLIC, s. r. o., sídlem Holandská 873/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu částku 25 260 263 Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy za období od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2015 v souvislosti s údajně neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 13. 8. 2009. Vedle toho se stěžovatel domáhal (in eventum) uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit mu částku 3 114 279 Kč s příslušenstvím jako odstupné ve výši šestinásobku průměrné měsíční mzdy.
2. Městský soud v Brně nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal náhrady mzdy. Uvedl, že veškerá činnost stěžovatele dle pracovní smlouvy souvisela s výkonem funkce jednatele. Okamžikem, kdy se stal jednatelem společnosti, totiž neměl žádného nadřízeného a nemohlo tak jít o výkon závislé práce, ale pouze o obchodní vedení společnosti a tedy obchodněprávní vztah. V řízení o neplatnosti výpovědi proto bylo určeno, že výpověď byla neplatná, ale z důvodu, že pracovní poměr už v době podání výpovědi neexistoval, jelikož došlo k jeho konkludentnímu rozvázání dohodou, když stěžovatel byl jmenován do funkce jednatele společnosti.
3. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil zamítnutí žaloby a zdůraznil, že pracovní poměr v době podání výpovědi netrval a nelze proto za toto období požadovat náhradu mzdy.
4. Dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, neboť dovolání nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a ani nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř. Uvedl, že podstata dovolacích námitek je pouze polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vyslovenými v rozhodnutí z předcházejícího řízení o neplatnosti výpovědi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 21 Cdo 3250/2012-298).
5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Stěžovatel výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadá a tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva, obsažená v čl. 11 odst. 1, 26 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podstata jím uplatněné argumentace spočívá zejména v tom, že "obecné soudy z formalistických důvodů, navíc již překonaných judikaturou Ústavního soudu, v podstatě ignorovaly svobodně uzavřenou a oboustranně dodržovanou smlouvu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, a že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí interpretoval nároky uplatněné stěžovatelem ve zjevném rozporu s obsahem spisu, a to i v rozporu s odůvodněním předchozího rozhodnutí odvolacího soudu" (srov. bod 11 ústavní stížnosti). Jinými slovy, vytýká obecným soudům zásah do smluvní autonomie stran a formalistický přístup Nejvyššího soudu při posouzení stěžovatelových nároků. Brojí rovněž proti odůvodnění rozsudku městského soudu, který dle jeho názoru obsahuje souhrnná skutková zjištění, a napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího a krajského soudu nicméně Ústavní soud, navzdory opačnému přesvědčení stěžovatele, v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud předně připomíná, že není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Jinými slovy, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Z ústavněprávního hlediska může být Ústavním soudem pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. K námitkám stěžovatele ohledně zásahů do smluvní autonomie lze shrnout, že k žádným neakceptovatelným zásahům v tomto případě nedošlo. Jakkoliv totiž Ústavní soud samozřejmě plně respektuje smluvní autonomii jednotlivců, v této věci soudy v rozporu s touto zásadou nejednaly. V každém konkrétním případě je totiž nutno zohlednit, jaké účinky chtěly subjekty svým jednáním vyvolat (nález ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02 ). Tento úmysl smluvních stran ale soudy jak v tomto, tak i v řízení o neplatnosti výpovědi, rozsáhle posuzovaly. Pokud došly k názoru, že pracovněprávní vztah přestal fakticky existovat, a že zájem na zachování pracovněprávního vztahu z jednání mezi stranami nebyl zjevný, Ústavní soud se nemůže stavět do pozice další přezkumné instance a zjišťovat záměry a motivace smluvních stran, tedy přezkoumávat skutková zjištění. Jinými slovy vyjádřeno, obecné soudy plně akceptovaly shora zmíněný princip smluvní autonomie a stěžovatel ve skutečnosti napadá pouze jimi učiněné a řádně odůvodněné závěry. Takovému postupu ovšem Ústavní soud nemůže poskytovat soudní ochranu, protože ústavněprávní záruka spravedlivého procesu nemůže být zaměňována s (neexistujícím) právem na úspěch v soudním sporu.
10. Relevantní neshledal zdejší soud ani námitku, že soudy znemožnily, aby se výkon funkce jednatele řídil ustanoveními zákoníku práce, jak stěžovatel ve své argumentaci uvádí (když cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, č. j. 31 Cdo 1993/2019-166). Toto zdůraznil již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, když stěžovatele upozornil, že posouzení režimu, kterým se smlouva o výkonu funkce řídí, je pro tuto věc bezpředmětné (srov. bod 19 usnesení). Nejde totiž o to, čím se bude řídit výkon funkce jednatele, ale jestli paralelně existoval i pracovněprávní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Obecné soudy přitom došly k závěru, že tento pracovněprávní vztah jmenováním do funkce jednatele zanikl, a to minimálně z důvodu, že došlo k odpadnutí definičního znaku nadřízenosti zaměstnavatele, kdy žádný nadřízený stěžovateli fakticky "nezbyl". Z tohoto důvodu nemohla přicházet v úvahu ani náhrada mzdy za zmíněné období. Ústavní soud v tomto ohledu uzavírá, že tento závěr je ústavně konformní a ze strany obecných soudů byl rovněž přiléhavě odůvodněn.
11. Zároveň platí, že chtěl-li stěžovatel napadat závěry z řízení o neplatnosti výpovědi, tedy konkrétně závěr, že pracovní poměr zanikl konkludentním rozvázáním pracovního poměru, měl se dovolávat neústavnosti tohoto závěru již v řízení předcházejícím. V souvislosti s touto ústavní stížností se totiž Ústavní soud může zabývat pouze nárokem na náhradu mzdy, nikoliv existencí či neexistenci pracovního poměru po tom, co byl stěžovatel jmenován jednatelem.
12. Namítá-li stěžovatel, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud, postačí uvést, že se k této námitce dostatečně vyjádřil jak krajský soud (srov. bod 20 rozsudku), tak i Nejvyšší soud (srov. body 13 až 17 usnesení). Podle názoru zdejšího soudu není důvod pochybovat o tom, že se stěžovatel domáhal jednotlivých nároků právě z pracovního poměru, a tedy že věcně příslušným byl soud okresní. Odůvodnění obecných soudů je v tomto ohledu z hlediska ústavněprávního přezkumu zcela dostatečné.
13. Důvodná není ani námitka týkající se porušení práva na spravedlivý proces tím, že se městský soud dopustil souhrnných skutkových zjištění. K posouzení této tvrzené vady řízení totiž slouží opravné prostředky, čehož stěžovatel využil. Krajský soud ale v odvolacím řízení pochybení ve formě souhrnných skutkových zjištění neshledal. Uvedl, že vyhotovený písemný rozsudek městského soudu je sice na hranici samotné přezkoumatelnosti, ale že z odvolacích námitek stěžovatele i z vyjádření vedlejší účastnice k odvolání je zřejmé, že účastníkům bylo známo, jaké skutečnosti vedly městský soud k zamítnutí žaloby a jak věc posoudil po právní stránce. Poukázal také na to, že stěžovatel nerozporoval skutkové závěry městského soudu, ale domáhal se jiného právního hodnocení (srov. bod 9 rozsudku). Ústavní soud tedy uzavírá, že i když se jedná o opravdu hraniční případ, s ohledem na funkci odůvodnění a povahu námitek stěžovatele, které se skutkového stavu v podstatě netýkají, lze rozhodnutí považovat za přezkoumatelné. Případný kasační zásah by navíc neměl potenciál výsledek řízení změnit, protože podstatou stěžovatelovy kritiky je právní posouzení existence či neexistence pracovního poměru, což však - jak se podává ze shora uvedeného - bylo řešeno v jiném řízení a městský soud proto správně konstatoval, že rozsudek o platnosti skončení pracovního poměru je pro účastníky závazný i v této věci (bod 1).
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly k ústavně souladným závěrům o skutkovém stavu a na jeho základě formulovaly odpovídající závěry právní, které logicky a racionálně odůvodnily. K dotčení či dokonce porušení základních práv stěžovatele proto nedošlo.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu