Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jiřího Hnidáka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mečlem, advokátem, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2024, č. j. KSPH 66 INS 6953/2016-D-102, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Petra Dohnala, jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti a na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud prohlásil na majetek stěžovatele konkurs. Stěžovatelův insolvenční správce později požádal krajský soud o souhlas s tím, aby byly na insolvenčního správce přehlášeny služby, které se týkají nemovitostí nacházejících se v majetkové podstatě stěžovatele a jeho manželky - konkrétně služby související s dodávkou elektřiny, plynu a dalších služeb potřebných pro správu a údržbu těchto nemovitostí.
2. Krajský soud žádosti insolvenčního správce v rámci své dohlédací činnosti vyhověl. Udělení souhlasu odůvodnil tím, že "neshledal žádnou skutečnost, která by vydání tohoto souhlasu bránila". Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo jeho právo na spravedlivý proces a na procesní rovnost účastníků řízení. Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, neboť se v něm odkazuje na žádost insolvenčního správce, která není specifikována datem doručení soudu či jejím zveřejněním v insolvenčním rejstříku. b) Žádost insolvenčního správce o souhlas s úkony byla podána dne 8. 8. 2024 a insolvenční soud o ní napadeným rozhodnutím rozhodl již 9. 8. 2024, což je v těchto řízeních neobvyklé. c) Napadené rozhodnutí z 9. 8. 2024 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno až 7. 2. 2025, což vyvolává pochybnosti o transparentnosti insolvenčního řízení a nezávislosti rozhodování soudu.
4. Stěžovatel požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti (pro což neuvedl žádné důvody) a navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, protože by podle něj mohlo jinak dojít k významným zásahům do jeho ústavně zaručených práv.
5. Ústavnímu soudu se nepodařilo v insolvenčním rejstříku nalézt žádost insolvenčního správce, na jejímž základě krajský soud vydal napadené rozhodnutí, proto ji vyžádal od krajského soudu. Zároveň požádal o sdělení, pod jakým označením se tato žádost nachází v insolvenčním rejstříku.
6. Krajský soud požadovanou žádost Ústavnímu soudu zaslal a zároveň uvedl, že v insolvenčním rejstříku tato žádost nebyla zveřejněna kvůli opomenutí, které soud napravil. Krajský soud dodal, že žádosti insolvenčního správce vyhověl kvůli jeho oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, které stěžovatel, jeho manželka a s nimi spřízněné osoby přehlíží. Napadené rozhodnutí mělo správci umožnit alespoň částečnou kontrolu energií u nemovitostí náležejících do majetkové podstaty. Tento zájem je o to silnější, že zmíněné osoby mařily činnost insolvenčního správce a docházelo k odpojování a přehlašování energií či k odmítnutí mu nemovitosti předat.
7. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli. Ten se k němu nevyjádřil a namísto toho zaslal Ústavnímu soudu jeho dřívější sdělení a podněty vůči krajskému soudu, Ministerstvu spravedlnosti a Exekutorské komoře.
8. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněné a zda se krajský soud v souvislosti s tímto rozhodnutím nedopustil protiústavního procesního pochybení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušilo. IV.1 K námitce a): Nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí
9. Ústavní soud souhlasí, že odsouhlasení žádosti insolvenčního správce je v napadeném rozhodnutí odůvodněno velmi stroze. Krajský soud uvedl jako jediný důvod pro vyslovení souhlasu to, že "neshledal žádnou skutečnost, která by vydání tohoto souhlasu bránila" (viz bod 8 jeho rozhodnutí). Podle Ústavního soudu však toto odůvodnění stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu neporušilo.
10. V posuzované věci je podstatné, že napadené rozhodnutí bylo vydáno při takzvané dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Při výkonu této činnosti insolvenční soud "rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení" (viz § 11 odst. 1 insolvenčního zákona).
11. Ústavní soud již dříve uvedl, že k přezkumu rozhodnutí insolvenčních soudů vydaných při dohlédací činnosti přistupuje zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3210/23
, bod 7; III. ÚS 405/17, bod 10; I. ÚS 2380/17, bod 14; II. ÚS 1335/20). Ústavněprávní požadavky na rozsah odůvodnění těchto rozhodnutí mají "ze své podstaty jiný standard, než například při rozhodování soudu ve věci samé" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 505/23
, bod 10).
12. Tento závěr je opodstatněn řadou důvodů. Postup soudu při dohlédací činnosti se "vyznačuje značnou flexibilitou a operativností" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 505/23
, body 8 a 10). Rozhodnutími vydanými při této činnosti se nerozhoduje o věci samé, ale "o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení" (viz § 11 odst. 1 insolvenčního zákona a např. usnesení sp. zn. I. ÚS 382/23
, bod 34). Tato rozhodnutí nemají formu rozsudku, ale usnesení, a proto na ně zákon klade nižší obsahové nároky (viz § 7 a § 88 insolvenčního zákona a § 169 občanského soudního řádu). O mírnějších dopadech tohoto druhu rozhodnutí a vyšším významu zásady rychlosti insolvenčního řízení navíc svědčí i to, že proti němu zpravidla není přípustné odvolání (viz § 91 insolvenčního zákona a např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1335/20
, bod 8; II. ÚS 2220/14).
13. Ústavní soud tedy ve shodě se svými dřívějšími závěry konstatuje, že lze oprávněně klást na rozsah odůvodnění rozhodnutí vydaných při dohlédací činnosti insolvenčního soudu nižší nároky. Tento závěr neodporuje ústavně zaručenému právu na řádné odůvodnění rozhodnutí.
14. Důvod protiústavnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal ani v konkrétních okolnostech tohoto případu. Souhlas s úkony insolvenčního správce je v daném případě "pouze" realizovaným důsledkem oprávnění insolvenčního správce nakládat s majetkovou podstatou [viz § 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona]. V daném případě neexistují žádné zvláštní, zákonem předepsané okolnosti, jejichž splnění by soud musel při rozhodování o této konkrétní žádosti ověřovat. Ani samotný stěžovatel ostatně neuvádí, s čím konkrétním se měl insolvenční soud vypořádat nebo co ve svém odůvodnění opomněl zvážit. Podrobnější vysvětlení svého rozhodnutí krajský soud uvedl ve svém vyjádření, na které stěžovatel nijak relevantně nereagoval.
15. Ústavní soud dodává, že protiústavnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje ani to, že v něm není uvedeno datum, kdy byla žádost insolvenčního správce doručena soudu a zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Byť by díky tomu bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí přesnější, povinnost v něm tyto údaje uvést z ústavního pořádku nevyplývá. IV.2 K námitce b): Rychlé rozhodnutí o žádosti insolvenčního správce
16. Krátká doba, ve které soud o podání rozhodl, nemůže vést bez dalšího k pochybnostem o kvalitě rozhodnutí. V posuzovaném případě takový postup odpovídá povaze dohlédací činnosti insolvenčního soudu a zásadě rychlosti insolvenčního řízení (viz § 5 insolvenčního zákona a bod 12 tohoto usnesení). Stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní vadu, která by mohla být zapříčiněna rychlostí vydání rozhodnutí a zároveň by porušila jeho ústavně zaručené právo či svobodu. Jak přitom Ústavní soud již vysvětlil, strohost odůvodnění napadeného rozhodnutí touto vadou není [viz část IV.1 usnesení]. IV.3 K námitce c): Opožděné zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku
17. Ústavní soud považuje za chybu, že napadené rozhodnutí ze dne 9. 8. 2024 bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno až 7. 2. 2025 - tedy téměř půl roku po jeho vydání.
18. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud nebyl při zveřejnění napadeného rozhodnutí vázán žádnou konkrétní lhůtou (srov. § 89 odst. 2 až 3 insolvenčního zákona). To však neznamená, že by nebyl v této činnosti nijak omezen. Ke zveřejňování úkonů v insolvenčním rejstříku by mělo docházet přinejmenším v přiměřené lhůtě (viz § 5 insolvenčního zákona a např. zejména část C.1 zprávy o šetření Veřejného ochránce práv ve věci průtahů ve zveřejňování listin v insolvenčním rejstříku č. j. KVOP-11931/2023).
19. Doba necelých šesti měsíců, která krajskému soudu trvala zveřejnit napadené rozhodnutí, podle Ústavního soudu přiměřená není. Z napadeného rozhodnutí, vyjádření krajského soudu ani tvrzení stěžovatele přitom nevyplývá žádná skutečnost, která by krajskému soudu bránila zveřejnit rozhodnutí podstatně dříve nebo která by opodstatňovala jeho zveřejnění odložit (viz § 423 odst. 3 insolvenčního zákona). Skutečnost, že krajský soud zveřejnil své rozhodnutí téměř půl roku po jeho vydání, však toto rozhodnutí nečiní protiústavním a jeho zrušení neopodstatňuje.
20. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
21. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti a na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O ústavní stížnosti totiž rozhodl bezprostředně poté, kdy stěžovatelův zástupce dne 4. 3. 2025 doložil plnou moc prokazující jeho oprávnění zastupovat stěžovatele v tomto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu