Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 591/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, mimo ústní jednání dne 20. listopadu 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, svěřenou k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 8. září 2001 a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka postup obecného soudu (Okresního soudu v Jindřichově Hradci) a tvrdila, že jím obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva došlo tím, že jmenovaný obecný soud její návrh, podaný ve smyslu ustanovení § 175 o. s. ř., vyřídil toliko písemným sdělením (vyšší soudní úřednice ze dne 2. ledna 2001), z jehož obsahu je patrno, že tento obecný soud - pro důvod v přípise uvedený - řízení ve smyslu označeného ustanovení zákona nezahájí.
S tvrzením, že podala-li "návrh ve formě předepsané zákonem", stěžovatelka dovodila, že bylo povinností obecného soudu tento návrh (projednat a) vyřídit rovněž ve formě předepsané zákonem" a nikoli na něj reagovat toliko přípisem, z jehož obsahu je zřejmé, že obecný soud "zaměnil její návrh za jakousi žádost o doprojednání dědictví"; protože náprava ve věci nebyla sjednána ani (jí vyvolaným) zásahem předsedy soudu ani zásahem ministerstva spravedlnosti, a protože postup obecného soudu vykazuje též znaky libovůle a bezdůvodných průtahů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obecnému soudu "přikázal projednat a rozhodnout, ve formě předepsané občanským soudním řádem, návrh stěžovatelky, podaný ve smyslu § 175 o. s. ř. dne 16. listopadu 2000 na projednání nově vzešlého majetku po jejím otci J. S. Ústavní stížnost je nedůvodná.
Nejen z odůvodnění ústavní stížnosti, ale také z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v obdobné pravomocně skončené stěžovatelčině věci (Okresního soudu v Jindřichově Hradci - 2 C 1201/92), stejně jako z obsahu spisů Ústavního soudu (zn. II. ÚS 336/99 a
I. ÚS 632/2000) se podává, že stěžovatelka z různých právních důvodů usiluje vůči rozličným subjektům o vyslovení neplatnosti trhové smlouvy (ze dne 17. srpna 1950) stran (v řízeních přesně označených a popsaných) nemovitostí svého času vlastnicky náležejících jejímu, dnes již zemřelému, otci J. S. a uzavřené mezi ním a jejich současnými vlastníky.
Skutkovým a koneckonců i právním základem stěžovatelčina nároku je tvrzení, že již zmíněná trhová smlouva je pro tvrzené její formální vady (scházejí i podpisy prodávajících) absolutně neplatná a že v důsledku toho její zemřelý otec vlastnictví k posuzovaným nemovitostem nepozbyl, a protože tyto v dědickém řízení po něm projednány nebyly (viz obsah spisu D 14/60), jde v současnosti o majetek nově se objevivší, který je třeba dodatečně v dědickém řízení projednat; z výpisu z pozemkové knihy kat. území S. je však patrno, že posuzované nemovitosti jsou (na základě dotčené smlouvy trhové) ve vlastnictví jiných osob (manželů M.).
Již z toho, co uvedeno, je zřejmé, že posouzení stěžovatelkou tvrzeného nároku je odvislé od zjištění a posouzení sporných okolností, které však v dědickém řízení jako v řízení nesporném projednávat nelze (§ 175a anal. § 175k odst. 2 o. s. ř.), nehledě již ani k tomu, že - pro existenci vlastnictví jiných osob ke stěžovatelkou označenému majetku - není splněna ani podmínka "nově se objevivšího majetku", neboť jen stěžovatelkou tvrzený nárok na vlastnictví k němu reálnou jeho existenci schopnou projednání v dědickém řízení nahradit nemůže; řečeno jinými slovy, posuzované nemovitosti by mohly být dodatečně v dědickém řízení projednány teprve tehdy, bylo-li by, v jiném než dědickém řízení, pravomocně zjištěno, že vlastnictví k nim na současné vlastníky nepřešlo.
Posuzováno těmito hledisky, bylo by na místě stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítnout, zřejmě jako zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na to, jakým (formálním) způsobem se stěžovatelka snažila řízení ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř. před obecným soudem vyvolat; z toho, že dědické řízení je řízení nesporné, které obecný soud (zpravidla) zahajuje z moci úřední (§ 175a odst. 2 o. s. ř.), vyplývá, že i návrh "podaný v předepsané formě" má ve své podstatě - obdobně jako je tomu kupř. v trestních věcech u stížnosti pro porušení zákona - povahu podnětu k zahájení (dědického) řízení, a proto také neshledá-li obecný soud - jak tomu bylo ve stěžovatelčině věci - pro zahájení řízení dostatek zákonných nebo skutkových podmínek, s ním jako s takovým naloží.
Podle informací, které má Ústavní soud k dispozici, praxe obecných soudů v těchto věcech není jednotná, neboť některé z nich, nezahájí-li uvažované řízení, vyrozumí toho, kdo o zahájení takového řízení usiluje, přípisem, jiné tak činí usnesením; podle přesvědčení Ústavního soudu ani jeden z těchto způsobu však není - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - procesním pochybením, které by se dotýkalo ústavně zaručených práv, včetně ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to i s přihlédnutím k tomu, že ve stěžovatelčině věci byla činná pověřená vyšší soudní úřednice [§ 6 odst. 2 písm. i) vyhl. č. 37/1992 Sb.].
Svůj nesouhlas s postupem obecného soudu, jehož stanovisko k jejímu "návrhu, podanému v zákonem předepsané formě", bylo jí sděleno přípisem ze dne 2. ledna 2001, vyslovila stěžovatelka stížnostmi (dne 19. ledna 2001) předsedovi soudu a následně (dne
17. července 2001) ministru spravedlnosti; stěžovatelka v těchto svých podáních však přehlédla, že postup obecného soudu, s nímž nesouhlasí, je součástí (nezávislé) rozhodovací činnosti, do níž ani předseda soudu ani ministr spravedlnosti jako představitelé soudní (státní) správy zasáhnout nemohou, a proto k těmto "procesním prostředkům", z hlediska podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, přihlédnout nelze, nehledě již ani k tomu, že projednání nesouhlasu stěžovatele s postupem obecného soudu je i pro takový případ právně upraveno (§ 7 vyhl. č. 37/1992 Sb. per analog.).
Protože stěžovatelce stanovisko obecného soudu bylo doručeno dne 9. ledna 2001, a protože vůči němu stěžovatelka nebrojila stanoveným postupem, byla její ústavní stížnost, svěřená k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2001, posouzena jednak jako opožděná (§ 72 odst. 2 zákona), jednak jako podaná za opomenutí přípustných procesních prostředků (§ 75 odst. 1 před středníkem zákona), a proto bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 20. listopadu 2001