Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele G. S., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, č. j. 3 Tdo 976/2023-581, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2023, č. j. 55 To 110/2023-486, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 3. 2023, č. j. 4 T 194/2022-440, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za jejich spáchání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a trestu propadnutí vyjmenovaných věcí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců a trest propadnutí vyjmenovaných věcí. Den před konáním veřejného zasedání stěžovatel doručil krajskému soudu žádost o jeho odročení z důvodu nespokojenosti s postupem jeho obhájce a souvisejícím oslovením České advokátní komory za účelem určení nového obhájce. Tuto svou nespokojenost stěžovatel zopakoval v rámci tzv. posledního slova. Krajský soud dospěl k závěru, že v dané věci není důvod zprostit ustanoveného obhájce. Žádné takové důvody neuvádí ani stěžovatel, který pouze obecně hovoří o narušení důvěry. Důvodem pro zproštění obhajoby nemůže být nespokojenost s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel si na svého obhájce začal stěžovat až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo právo na obhajobu bylo v dané věci zachováno. Nebyly zjištěny žádné zákonem předpokládané důvody (a neuvedl je ani stěžovatel), aby bylo namístě ustanoveného obhájce zprostit obhajoby. Stěžovatelova žádost České advokátní komoře takovým důvodem není. Efektivní výkon obhajoby podporuje i skutečnost, že v odvolacím řízení byl uložený trest výrazně zmírněn.
5. Stěžovatel namítá porušení práva na obhajobu. Ačkoliv předem avizoval krajskému soudu své výhrady k ustanovenému obhájci, soud na tuto skutečnost nijak nereagoval a pouze konstatoval, že nebyl dán důvod postupovat podle § 40 trestního řádu. Toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Ve stěžovatelově případě došlo k narušení nezbytné důvěry mezi ním a ustanoveným obhájcem. Bylo tedy porušeno základní pravidlo řádného výkonu obhajoby, jak ji popisuje i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2578/22 , jehož závěry na daný případ dopadají. Narušení důvěry mohlo vést k tomu, že stěžovatel nesdělil obhájci všechny rozhodné informace, čímž byl negativně ovlivněn výsledek řízení. Kdyby se zde jednalo o zastupování na základě plné moci, stěžovatel by zastupování tímto obhájcem ukončil. O to se snažil i u ustanoveného obhájce, ale soudem mu to nebylo umožněno.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnil stěžovatel tím, že jejich výkonem dochází k výraznému zásahu do jeho osobního a rodinného života. Po vydání napadených rozhodnutí má dojít k exekuci nemovitosti, v níž stěžovatel žije se svou rodinou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že právo na obhajobu patří mezi nejvýznamnější základní práva osob, proti nimž se vede trestní řízení, a je garantováno na ústavní úrovni [srov. čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy]. Nemůže-li si obviněný sám obstarat obhájce, musí mu být ustanoven v těch případech, kde to zájmy spravedlnosti vyžadují. Tyto principy našly promítnutí i v české zákonné úpravě (srov. § 38 a násl. trestního řádu). V takové situaci však nemá obviněný právo na výběr obhájce a ustanovený obhájce může být zproštěn obhajoby jen z důležitých důvodů (k obdobným závěrům dospěl Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, stížnost č. 26891/95, nebo rozsudku ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13611/88).
10. Ústavní soud musí přisvědčit napadeným rozhodnutím, že takový důvod nebyl v daném řízení zjištěn a stěžovatel jej netvrdí ani v ústavní stížnosti. Nekonkrétní a nepodložená tvrzení o "rozepřích" mezi stěžovatelem a obhájcem a následnou ztrátou důvěry, nemohou být důvodem pro zproštění obhajoby, neboť z nich nijak nevyplývá, že by ustanovený obhájce neplnil své zákonné a etické povinnosti a stěžovatele nehájil řádně. Odmítl-li mu přesto stěžovatel sdělit některé informace, jde o jím zvolenou procesní strategii, jejíž důsledky musí nést.
11. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2578/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), jehož závěrů se stěžovatel dovolává, nelze v dané věci dovodit žádné konkrétní závěry. V tehdy posuzovaném případě se jednalo o situaci, v níž obecný soud (navíc v občanskoprávním řízení) nevyhověl požadavku na ustanovení konkrétní osoby zástupcem a toto své rozhodnutí nijak nevysvětlil.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v nejkratší možné době, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu