Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 598/99
Ústavní soud rozhodl dne 23. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999, sp. zn. 16 Co 344/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 1999 (16 Co 344/99-200) a tvrdila, že označený soud jako orgán veřejné moci svým rozhodnutím "jí odňal možnost, aby věc byla meritorně projednána a zkrátil ji tak v jejím právu na řádný proces, který je vyjádřen v čl. 36 Listiny základních práv a svobod"; aniž by své tvrzení co do porušení ústavně zaručeného práva blíže či podrobněji rozvedla, v polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu posléze navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem jeho rozhodnutí (viz vpředu) zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu, jako soudu odvolacího, potvrdilo jemu předcházející rozhodnutí obecného soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. června 1996 - 7 C 152/91-122), jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na uzavření dohody ohledně nemovitostí ve výroku rozhodnutí blíže označených a popsaných (domu s parcelami v kat. území N.). Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a především soudu odvolacího, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, stalo se tak - stručně shrnuto - proto, že v intencích právního názoru Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, vyjádřeného v jeho kasačním rozhodnutí (rozsudku ze dne 17.
června 1999 - 2 Cdon 1605/97-193, 30 Cdo 1461/99), na otázku sporné pasivní legitimace, je třeba nahlížet tak, že "ze skutkového zjištění soudu I. stupně se podává, že držitelem (sc. uvažovaných) nemovitostí byla rozpočtová organizace Botanický ústav Československé akademie věd (tj. žalované sub. 3) a nikoli rozpočtová organizace Československé akademie věd jako zcela jiný právní subjekt, jehož právním nástupcem se v tomto řízení stala ze zákona prvožalovaná (tj. Akademie věd České republiky)".
Protože takto vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 al. 2 o. s. ř.), rozhodl odvolací soud v jeho intencích tak, že odvoláním napadený rozsudek obecného soudu I. stupně, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
Za naznačené procesní situace jsou výtky stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost brojí výslovně toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu, nepřípadné, neboť vázanost obecného soudu nižšího stupně právním názorem vyššího soudu, jak ostatně uvedeno již vpředu, plyne ze zákona, nehledě již ani k tomu, že tyto výtky svou povahou jsou námitkami proti věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto, jako takové, jsou ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
Tvrzení stěžovatelky, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím ji odvolací soud zkrátil na jejím ústavně zaručeném právu na soudní ochranu - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - je nedůvodné, zejména jestliže její věc byla projednávána obecnými soudy všech tří stupňů.
Pro důvody takto rozvedené byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou těchto důvodů, tak také konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 23. března 2000