Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti Ing. Marie Čaušević, zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem, se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2024, č. j. 33 Cdo 2025/2022-1178, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.
2. Vedlejší účastník se žalobou před obecnými soudy domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení ve výši 437 680 Kč.
3. Okresní soud v Ostravě návrhu vyhověl s tím, že stěžovatelka v období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2011 nevykonávala řádně činnost mandatáře spočívající ve vedení účetnictví pro vedlejšího účastníka. Podle § 571 odst. 2 obchodního zákoníku jí tak za dané období nevzniklo právo na výplatu odměny dle mandátní smlouvy.
4. Krajský soud v Ostravě rozsudek částečně změnil a v rozsahu částky 122 550,40 Kč žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že plnění bylo v určité části řádné a odměna za tuto část plnění stěžovatelce náleží. Co do částky 315 129,60 Kč rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost.
6. Stěžovatelka tvrdí, že soudy, zejména Nejvyšší soud, svévolným rozhodováním zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Formálně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi přednesenými argumenty a jeho odůvodnění je tak nedostatečné. Konkrétně tvrdí, že Nejvyšší soud nevypořádal argumenty týkající se posouzení výše nároku, způsobu hodnocení znaleckého posudku, rozlišení péče řádného hospodáře od odborné péče, splatnosti a promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení a moderace nákladů řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud akceptuje, že o přípustnosti dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Posuzování přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu (srov. § 239 o. s. ř.), do něhož Ústavní soud není oprávněn z hlediska věcného zásadně zasahovat, a případné kontrole lze tuto rozhodovací činnost podrobit až v případě očividného selhání Nejvyššího soudu v roli vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů, tedy v případě, že by bylo možné označit jeho postup za svévolný a samotná rozhodnutí za skutečně "extrémní" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16 , bod 30).
11. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ). V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud své úvahy vztáhl na situaci stěžovatelky. Požadavkům na dostatečné odůvodnění dostál, byť mohlo být odůvodnění v některých aspektech podrobnější.
12. Ústavní soud si vyžádal text dovolání. Stěžovatelce lze přisvědčit, že část její argumentace měla být vypořádána výslovně. Z napadeného rozhodnutí totiž není zcela zřejmé, zda Nejvyšší soud část argumentace stěžovatelky nepovažoval za řádně vymezenou právní otázku (některé argumenty totiž mají spíše podobu namítaných vad řízení než vymezení obecné právní otázky), nebo naopak, zda pro všechny vznesené námitky platí jeho závěr, že "postup, který zvolil odvolací soud při určení výše sporného nároku, zcela konvenuje [...] závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu".
13. Přestože Nejvyšší soud některé argumenty stěžovatelky výslovně nevypořádal, je zřejmé, že závěry krajského soudu považoval za správné. Ústavní soud se proto právě v kontextu výhrad stěžovatelky, byť formulovaným primárně jako kritika rozsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, seznámil i s rozsudky okresního a krajského soudu. Jejich závěrům, velmi podrobně a pečlivě odůvodněným, však není možno z pohledu ochrany ústavních práv stěžovatelky cokoli vytknout.
14. I případné podrobnější odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu by tak nemohlo na výsledku řízení nic změnit, proto Ústavní soud neshledal důvod ke kasaci napadeného usnesení.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vytýká-li stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se nezabýval náklady řízení, je nutno připomenout, že výrok o nákladech řízení nelze v dovolání napadat. Stejně tak není relevantní výtka, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou promlčení nároku, neboť okresním ani krajským soudem nebylo promlčení vůbec řešeno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by námitku promlčení v nějaké fázi řízení vůbec vznesla, resp. že by se jí soudy odmítly zabývat.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu