USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek v budově čp. 3147-3151, Rodopská ul., Praha 4, se sídlem v Praze 4, Rodopská 3150, identifikační číslo 28515561, zastoupeného JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 332/26, proti žalované Ing. Marii Čaušević, podnikatelky se sídlem v Ostravě, Václava Kosaře 119/10, identifikační číslo 25805924, zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, o zaplacení 315.129,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 77/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2022, č. j. 15 Co 275/2021-1089, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.880,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Evy Radové, advokátky.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobce (dále též „společenství“) domáhal vůči žalované zaplacení částky 437.680,- Kč s příslušenstvím, který odůvodnil tím, že se žalovaná smluvně zavázala pro něj vykonávat činnosti ekonomického charakteru, zejména vést jeho podvojné účetnictví a výkaznictví, přičemž za řádný výkon takové činnosti byla sjednána měsíční odměna ve výši 120,- Kč za každou bytovou jednotku a 50,- Kč za každý pronajatý nebytový či společný prostor v domě na adrese Rodopská 3147-3151, v Praze 4, což činilo v souhrnu 13.900,- Kč měsíčně.
V létech 2009 až 2011 jí žalobce za tuto činnost uhradil na základě 15 faktur celkem částku 437.680,- Kč. Prosazuje názor, že jí z blíže rozvedených důvodů nevzniklo právo na smluvní odměnu za celé uvedené období, a že již vyplacené částky představují bezdůvodné obohacení získané ve formě plnění bez právního důvodu. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 C 77/2014-926, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2021, č. j. 22 C 77/2014-962, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 437.680
Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a o povinnosti znalkyně Ing. Figurové podle § 147 odst. 2 o. s. ř. nahradit žalované náklady vzniklé zaviněním znalkyně (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 15 Co 275/2021-1089, zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), co do částky 122.550,40 Kč spolu s úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [výrok II písm. a)], ve zbývajícím rozsahu co do částky 315.129,60 Kč s úrokem z prodlení ho potvrdil [výrok II písm. b)]; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III až VI.).
Uzavřel, že žalovaná pro žalobce neprováděla řádně činnosti, k nimž se zavázala, a to jak při vedení účetnictví, tak i při provádění vedlejších činností spojených s vedením účetnictví. Podle přesvědčení odvolacího soudu „chyby ve vedení účetnictví, jež byly provázány s neplněním všech souvisejících činností, k nimž se žalovaná zavázala, pak s ohledem na jejich četnost a význam nelze v žádném případě označit za marginální.“ Přesto dospěl k závěru, že ačkoliv byly v činnosti žalované zjištěny v účetnictví nedostatky (jakož i v navazujících činnostech), neznamená to, že žádná z jí vykonávaných činností nebyla v dílčím rozsahu provedena řádně, a že by jí tak nevzniklo právo na odměnu za tuto činnost podle smlouvy alespoň zčásti.
Na základě znaleckého dokazování dospěl odvolací soud podle § 136 o. s. ř. k závěru, že plnění poskytnuté žalobci bylo chybné v rozsahu 72 % a naopak řádné bylo v rozsahu 28 %. Nebyla-li činnost žalované provedena řádně v rozsahu 72 %, pak jí ve stejném poměru nevzniklo právo na smluvenou odměnu, což z žalované částky 437.680 Kč představuje sumu 315.129,60 Kč. Získala-li žalovaná od žalobce plnění, ač její činnost nebyla řádná, bezdůvodně se na jeho úkor obohatila, a je povinna mu takto získané bezdůvodně obohacení vydat.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 315.129,60 Kč s úrokem z prodlení a proti
nákladovým výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spojuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s řešením otázek, které podle jejího přesvědčení odvolací vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a to s:
- rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, - usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1.9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010, - rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, a jeho usnesením ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou pak považuje otázku, zda proplacením faktury, nevznese-li mandant žádné námitky ohledně kvality služeb nebo jejich množství či ceny, došlo k uznání závazku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Právní otázka, zda proplacením faktury, nevznese-li mandant žádné námitky ohledně kvality služeb nebo jejich množství či ceny, došlo k uznání závazku, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (na jejím řešení rozhodnutí nespočívá). Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky aplikace § 136 o. s. ř., neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 136 o.s.ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle § 136 o. s. ř.
musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5987, a rozsudky ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Ustanovení § 136 o. s. ř.
je vůči pravidlům hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality, i takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti, aby byl seznatelný a přezkoumatelný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012). V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozováno právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít, a na základě nichž je možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2101/2018). Postup, který zvolil odvolací soud při určení výše sporného nároku zcela konvenuje shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť jeho úvahy směřovaly pouze ke zjištění výše nároku a nikoliv k otázce jeho základu. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).