ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce S.
S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Šulvou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, PSČ 110 00, proti žalované Skanska a. s.
se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby
26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 745/24, PČ 110 00, o zaplacení částky 10 198 389 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 31/2011, o
dovolání obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11.
2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11.
2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou
stupňů se odmítá.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
11. 2017, č. j. 4 Cmo 7/2017-556, v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm 31/2011-510, v
zamítavém výroku o věci samé pod bodem II, a ve výrocích o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, se odmítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, č. j. 4 Cmo
7/2017-556, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm
31/2011-510, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 10 198 389 Kč se zákonným
úrokem z prodlení z titulu vypořádání smlouvy o dílo, která byla uzavřena mezi
jeho právním předchůdcem a právním předchůdcem žalované a od níž právní
předchůdce žalované odstoupil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2016, č. j. 39 Cm 31/2011-510,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 099 194,50 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 13. 6. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), ve zbytku co do
částky 5 099 194,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod
bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce jako
zhotovitelem (VBC SLOVAKIA s. r. o.) a právním předchůdcem žalované jako
objednatelem (Skanska CZ a. s.) byla dne 5. 9. 2006 uzavřena smlouva o dílo, v
níž se zhotovitel zavázal realizovat pro objednatele stavební práce na stavbě
„Výstavba bytového komplexu Kbely-Nouzov-Areál Jilemnická sever“ (dále jen
„stavba“) specifikované ve smlouvě za cenu ve výši 81 900 000 Kč. Zhotovitel
prováděl stavební práce podle této smlouvy nejméně do března 2007. K ukončení
smluvního vztahu došlo odstoupením objednatele od smlouvy, doručeným
zhotoviteli dne 15. 3. 2007, což zhotovitel akceptoval a dílo v původně
smluveném rozsahu nedokončil. Zhotovitel nato fakturou ze dne 28. 4. 2007
vyúčtoval objednateli cenu realizované části díla ve výši 10 198 389 Kč se
splatností dne 12. 6. 2007. Popis plnění byl obsažen v přiloženém položkovém
soupisu provedených prací, který však objednatel neodsouhlasil. Faktura nebyla
proplacena. Pokud jde o rozsah provedených prací, nebylo sporu o tom, že nějaké
práce provedeny byly, přesný rozsah ale zůstal mezi stranami sporný a nebylo
jej možno přesně určit ani s využitím soudního znalce. Po odstoupení od smlouvy
pokračovaly na stavbě v práci další subjekty, přičemž nebyla provedena řádná
inventarizace prací, které provedl zhotovitel. Zhotovitel jednal s objednatelem
o vypořádání vzájemných vztahů ze smlouvy; ten uplatňoval proti zhotoviteli
vlastní pohledávky související se smlouvou o dílo, zejména z titulu náhrady
škody, a navrhoval takzvanou „nulovou variantu“. K dohodě však nedošlo. Ve
vztahu k žalobci byly vzájemné pohledávky uplatněny dostatečně určitým způsobem
formou obrany až v rámci tohoto řízení podáním ze dne 27. 2. 2013. Pohledávka
zhotovitele ve výši 10 198 389 Kč za právním předchůdcem žalované, jehož
právním nástupcem je žalovaná od 1. 1. 2010, byla smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 2. 2. 2009 postoupena žalobci a žalobce se s touto smlouvou
seznámil zjevně v průběhu řízení nejpozději ke dni 23. 5. 2012, kdy se o
postoupení zmiňuje v podání soudu na č. l. 54 spisu. Soud prvního stupně usoudil, že co do základu žalobci právo na doplacení ceny
stavebních prací provedených jeho právním předchůdcem vzniklo, přesnou výši
těchto nároků lze však zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Usoudil, že smlouva
o dílo byla uzavřena platně a platné bylo i odstoupení od smlouvy. Vztahy mezi
stranami po odstoupení od smlouvy podřadil pod režim ustanovení § 351 odst.
2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen
„obch. zák.“), a zdůraznil, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a
povinnosti ze smlouvy s výjimkami uvedenými ve druhé větě tohoto ustanovení,
mezi něž nespadá čl. XVII odst. 17.3. Všeobecných obchodních podmínek
objednatele, zakazující zhotoviteli postoupení pohledávek bez písemného
souhlasu objednatele. Uzavřel k tomu, že po odstoupení od smlouvy tedy mohl
zhotovitel předmětnou pohledávku postoupit a námitka žalované, že žalobce není
ve věci aktivně legitimován, je nedůvodná. Dovodil dále, že v případě
stavebních prací, které nelze reálně vrátit, vznikl zhotoviteli nárok na
zaplacení obvyklé ceny provedených prací, a zdůraznil, že nejde již o zaplacení
ceny díla podle § 536 obch. zák., nýbrž o nárok vzniklý nově podle § 351 odst. 2 obch. zák. Námitku promlčení proto odmítl jako nedůvodnou. Vzájemné
pohledávky uplatněné žalovanou posoudil jako nezpůsobilé k započtení, neboť
nebyly žalobci jako postupníku bez zbytečného odkladu oznámeny ve smyslu § 529
odst. 2 obč. zák. Argumentoval, že právní předchůdce žalované činil ohledně
svých tvrzených pohledávek úkony pouze ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce,
tj. vůči postupiteli, nečinil je však vůči postupníkovi poté, co se o
postoupení dozvěděl. Skutečnost, že byl žalobce jako tehdejší ředitel
společnosti VBC SLOVAKIA s. r. o. o tvrzených vzájemných pohledávkách
informován, neboť za tuto společnost jednal s právním předchůdcem žalované o
narovnání vzájemných vztahů ze smlouvy o dílo, označil jako irelevantní. Na
základě toho dospěl k závěru, že byla „prokázána“ jak aktivní legitimace
žalobce, tak vznik jeho nároku podle § 351 odst. 2 obch. zák. na zaplacení
obvyklé ceny prací provedených na stavbě jeho právním předchůdcem, spornou je
však i po provedení znaleckého posudku výše tohoto nároku, „když i ze závěrů
znalce vyplynulo, že nelze se stoprocentní jistotou uzavřít, že veškeré znalcem
oceněné práce jednoznačně provedl zhotovitel, jde nicméně o závěr dosti
pravděpodobný“. Jeho působení na stavbě až do konce března 2007 je sice
doloženo stavebním deníkem i zápisy z kontrolních dnů, konkrétní objemy prací
však nejsou v těchto listinách zaznamenány a objednatelem nebyly odsouhlaseny a
zpětně přímo na stavbě jsou nezjistitelné, když na ní dále pracovali jiní
zhotovitelé. Soud prvního stupně uzavřel, že za této situace přistoupil k
určení výše nároku podle § 136 o. s. ř., vyšel přitom z výpočtů znalce o
obvyklé ceně a rozsahu prací provedených podle závěrů znalce právním
předchůdcem žalobce do 12. 3. 2007 i po tomto datu a určil výši nároku podle
své úvahy tak, že žalobce má právo na zaplacení jedné poloviny žalované částky. Vrchní soud v Praze k odvolání obou stran v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Vyjádřil mínění, že základními námitkami obou odvolatelů je nedostatek
konkrétních zjištění soudu prvního stupně o rozsahu plnění žalobce na stavbě a
s tím související nesprávná aplikace § 136 o. s. ř. Konstatoval, že strany
nebyly schopné pro svá tvrzení snést řádné důkazy; žalobce specifikoval jím
provedené a účtované práce jejich kalkulací, ta však nebyla potvrzena ze strany
žalované, a po jejím odstoupení od smlouvy pokračovaly na stavbě další
subjekty, aniž byla provedena řádná inventarizace prací provedených žalobcem, a
žalovaná nesnesla žádný důkaz o tom, že konkrétní účtované práce provedla jiná
osoba odlišná od žalobce. Ani soudní znalec přitom vzhledem k nedostatku
relevantních podkladů nemohl otázku rozsahu provedených prací fakticky
zodpovědět. Odvolací soud k tomu uzavřel, že postup soudu prvního stupně, jenž
v této situaci přistoupil k určení výše nároku úvahou podle § 136 o. s. ř. a
vyšel přitom z výpočtů znalce o obvyklé ceně a rozsahu provedených prací, je v
souladu s konstantní judikaturou, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008. K ostatním odvolacím námitkám odvolací soud uvedl pouze tolik, že soud prvního
stupně i další námitky odvolatelů důkladně zkoumal a provedl proto řadu dalších
důkazů, a je tedy nutno konstatovat, že v odvolacím řízení uplatněnými
námitkami se již zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, odvolací soud
se s jeho závěry ztotožňuje a nenachází žádný důvod se od nich jakkoliv
odchýlit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu jednak v té části prvního výroku,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
pod bodem II a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, jednak ve
druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v
tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení hned několika otázek hmotného a procesního práva: vypořádání
smluvních stran po odstoupení od smlouvy podle § 351 odst. 2 obch. zák.,
podmínky použití soudcovské úvahy podle § 136 o. s. ř., posouzení otázky
náhrady nákladů řízení a otázky náležitého, řádného a přesvědčivého odůvodnění
soudního rozhodnutí ve smyslu § 169 odst. 4 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Žalobce má za prokázané, že jeho právní předchůdce zhotovil pro žalovanou dílo
v celkové výši 48 857 404 Kč, a protože mu byla uhrazena částka 29 335 256,48
Kč, prosazuje názor, že má podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. právo na
rozdíl. Jestliže mu tedy odvolací soud nepřisoudil částku 10 198 389 Kč, kterou
uplatnil žalobou, nerespektoval zákonem předepsaný způsob vypořádání stran
smlouvy zrušené odstoupením a dostatečně určité závěry znaleckého dokazování
stanovícího obvyklou cenu stavebních prací. Tím se měl odchýlit od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě od usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a od rozsudků
ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 32
Cdo 3234/2014, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 (které jsou,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho
webových stránkách). V návaznosti na to žalobce namítá, že byl-li uplatněný
nárok v řízení spolehlivě prokázán, nebyly splněny podmínky pro použití
soudcovské úvahy podle § 136 o. s. ř.; soudy ostatně vůbec nevysvětlily, jak
dospěly k přisouzené částce. Tím se podle jeho mínění odchýlily od závěrů
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4068/2008, ze dne
1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo
1069/2011. Poměrně obsáhle žalobce zpochybňuje správnost rozhodnutí o nákladech řízení a
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud
odchýlit. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části
prvního výroku, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích pod body II, III a IV, a ve druhém výroku o nákladech řízení, jakož
i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce argumentuje, že žalobce
prostřednictví otázky vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák. nenapadá řešení
právní otázky, nýbrž skutková zjištění soudu. Souhlasí s žalobcem v tom, že
aplikace § 136 o. s. ř. nebyla na místě, ovšem z jiného důvodu, totiž proto, že
nebyl prokázán základ nároku. Obsáhle polemizuje s výhradami žalobce proti
rozhodnutí o nákladech řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce
jako nepřípustné odmítl, případně aby jej jako nedůvodné zamítl. Ve svém dovolání žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání shledává především v tom, že odvolací soud se při řešení
některých otázek hmotného a procesního práva jednak odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (otázky účinnosti postoupení pohledávky a
aktivní legitimace žalobce, při jejichž řešení se měl odchýlit od rozsudku ze
dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007; otázka hodnocení důkazu soukromou
listinou, ohledně níž se měl odchýlit od rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013; otázka určení okamžiku účinnosti postoupení vůči dlužníkovi
podle § 526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014
(dále jen „obč. zák.“), a tedy počátku běhu lhůty bez zbytečného odkladu podle
§ 529 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku ze dne
27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem
33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 33/2006“); a
konečně otázka správného použití § 136 o. s. ř.). Vedle toho žalovaná
argumentuje, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, totiž otázky
nezbytnosti oznámení vzájemných pohledávek k započtení bez zbytečného odkladu
ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy byla existence pohledávek
postupníkovi prokazatelně známa ještě před tím, než se postoupení stalo vůči
dlužníkovi účinné podle § 526 obč. zák. Podle názoru žalované odvolací soud
tuto otázku posoudil nesprávně; oznámení by podle ní bylo za této situace pouze
formální a není jej proto třeba činit, neboť účelu ochrany postupníka bylo
dosaženo již tím, že informaci o pohledávkách měl postupník již dříve. V otázce postupu soudu podle § 136 o. s. ř. žalovaná argumentuje, že nebyl-li
prokázán rozsah provedených prací, tj. jaké práce byly provedeny a v jakém
objemu, pak nebyl prokázán základ nároku. Jestliže žalobce neunesl k těmto
skutečnostem důkazní břemeno, mělo být důsledkem zamítnutí žaloby, nikoliv
postup soudu podle § 136 o. s. ř., a odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyšší soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s
rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou přípustná dovolání proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení
Dovolání žalované v části, ve které napadá rozhodnutí odvolacího soudu v té
části prvního výroku, jíž byl potvrzen zamítavý, tedy pro žalovanou příznivý
výrok pod bodem II rozhodnutí soudu prvního stupně, je subjektivně nepřípustné;
z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat
svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší,
popřípadě změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, pod
číslem 28). Přípustnost dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom vylučuje
ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání obou stran směřující proti nákladovým výrokům rozsudku
odvolacího soudu je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání obou stran pro nepřípustnost podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalobcův argument, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu vztahující se k vypořádání stran smlouvy zaniklé odstoupením
podle § 351 odst. 2 obch. zák. a k předpokladům pro určení výše plnění úvahou
soudu podle § 136 o. s. ř., je založen na tvrzení, že oproti skutkovým závěrům
soudů nižších stupňů byl rozsah prací provedených jeho právním předchůdcem
spolehlivě prokázán. Vychází tedy z jeho vlastní verze skutkového stavu věci,
odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něho nepříznivé právní
posouzení založeno. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího
soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není
kritikou právního posouzení věci, nýbrž zpochybněním zjištěného skutkového
stavu věci. Ten v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o
přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud však shledal žalobcovo dovolání přípustným v otázce postupu soudu
při určení výše plnění úvahou podle § 136 o. s. ř., neboť žalobce po právu
vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení správnosti postupu soudu prvního
stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení výše nároku podle
§ 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha
podle § 136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které
vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité
kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5987, a rozsudky ze dne
18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo
5462/2007). Ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle jeho
úvahy je vůči pravidlům hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru
speciality, i takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého
zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha
soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich
úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu,
odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový
postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k
určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v
takové míře konkrétnosti, aby byl seznatelný a přezkoumatelný (srov. rozsudky
ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32
Cdo 1669/2012). V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4238/2011, pak k
tomu Nejvyšší soud blíže vysvětlil, že volnost, již tímto ustanovením
zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně
vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která
postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je
dovozováno právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici
alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít a na základě nichž je
možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku. Soud prvního stupně sice deklaroval, že při určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. vyšel z výpočtů znalce o obvyklé ceně a rozsahu prací provedených podle
závěrů znalce právním předchůdcem žalobce, avšak příslušné údaje, jež měl takto
využít, nijak neoznačil, natož aby vyhodnotil význam, který jim v rámci úvahy
přisoudil. Jediná hodnota, kterou kvantifikoval a z níž vyšel, byla výše
žalobou požadované částky, tedy skutečnost subjektivní povahy, která je zjevně
bez jakéhokoliv vztahu k obsahu znaleckého posudku (ten byl pořízen až v
průběhu řízení, žalobce tedy z jeho závěrů nevycházel) a ke skutkovým
okolnostem případu vůbec. Způsob, jakým dospěl k výsledné částce, totiž že
částku uplatněnou žalobou bez bližšího zdůvodnění vydělil dvěma, spolehlivě
nasvědčuje tomu, že šlo nikoliv o úvahu kvalifikovanou, nýbrž o úvahu volnou,
přičemž pouhou volnou úvahou výši nároku ve světle citovaných judikatorních
závěrů určit nelze (srov. v obdobné věci závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008). Zároveň však je třeba přiznat opodstatněnost námitce žalované, že odvolací soud
se při řešení otázky procesního práva, zda jsou vůbec v poměrech zde souzené
věci předpoklady pro využití ustanovení § 136 o. s. ř., odchýlil od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014, a od předchozí
judikatury, na niž toto rozhodnutí odkazuje a podle jejíchž závěrů soud může
podle ustanovení § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ
uplatněného nároku, avšak výši tohoto nároku nelze dokazováním spolehlivě
zjistit; nejde o založení neexistujícího (resp. existujícího, ale
neprokázaného) nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence
byla prokázána. Ve zde souzené věci jde o to, zda rozsah provedených prací
(otázka, které práce a v jakém objemu byly provedeny) je otázkou základu nároku
či otázkou jeho výše. Tato otázka již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vyřešena byla, a to opačně, než ji ve zde souzené věci řešil odvolací soud. Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2175/2010, že dospěl-li soud k závěru, že není možné zjistit rozsah prací
znaleckým posudkem ani jinak, nebylo namístě užití § 136 o. s. ř., neboť toto
ustanovení předpokládá, že nárok je prokázán co do svého právního základu a
obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen
s výší uplatněného nároku.
Soud by tedy toto ustanovení mohl aplikovat pouze v
případě, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že stavební úpravy provedeny
byly, a nárok tak je dán, ale ať už z jakéhokoliv důvodu není možné zjistit
jeho výši. V rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 636/2013, pak Nejvyšší soud
nepřiznal důvodnost námitce, že aplikací ustanovení 136 o. s. ř. byla v souzené
věci nepřípustně překlenuta absence skutkových zjištění jako důsledku toho, že
žalobce neunesl důkazní břemeno. Vysvětil, že odvolací soud – oproti tomu, čím
argumentuje dovolatel - nevyužil instrumentu upraveného v ustanovení 136 o. s. ř. k závěru o základu uplatněného nároku; cestou hodnocení provedených důkazů
dospěl ke skutkovým zjištěním o tom, které předměty žalobce dovolateli předal a
ten je poté předal a vyúčtoval investorovi. Z toho pak odvolací soud dovodil
právní závěr, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního
důvodu je dán, a úvahy podle ustanovení 136 o. s. ř. užil toliko při určení
výše bezdůvodného obohacení. Opodstatněná je rovněž argumentace žalované, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky věcné legitimace žalobce. Podle § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez
zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není
oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi
neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-
li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se
dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2). Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo
360/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2007,
pod číslem 83, že smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě
věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo
původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník); není-li ve smlouvě o
postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již
uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky
dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal;
možnost dlužníka přivodit zánik svého dluhu vůči dosavadnímu věřiteli tím není
dotčena. V důvodech rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněného
pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne
1. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 606/2003, uveřejněného tamtéž pod číslem 78/2005,
Nejvyšší soud dodal, že ke změně v osobě věřitele přitom může dojít jen na
základě platné smlouvy o postoupení pohledávky, kdy nový věřitel (postupník)
nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou
legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka
platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění
dluhu postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel.
Za
této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o
postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě,
že smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu). K těmto
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v důvodech rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1185/2012, v němž zdůraznil, že existence platné smlouvy o postoupení
pohledávky je předpokladem aktivní věcné legitimace postupníka pouze tam, kde
zjištěný skutkový stav věci neumožňuje závěr, že postupitel postoupení
pohledávky oznámil dlužníkovi. Podle skutkového stavu zjištěného ve zde souzené věci postupitel dlužníkovi
(žalované či jejímu právnímu předchůdci) postoupení pohledávky neoznámil,
předpokladem aktivní věcné legitimace žalobce je proto existence platné smlouvy
o postoupení pohledávky. Žalované tedy v tomto řízení námitka neexistence
platné smlouvy o postoupení svědčila a žalovaná takovou námitku uplatnila tím,
že popřela pravost, resp. pravdivost žalobcem předložené soukromé listiny, jež
má obsahovat smlouvu o postoupení. Soud prvního stupně se však v rozporu s
judikaturou otázkou existence platné smlouvy o postoupení z pohledu této
námitky nezabýval a omezil se na konstatování, že žalobce se s touto smlouvou
zjevně v průběhu řízení seznámil nejpozději ke dni 23. 5. 2012, kdy se o
postoupení zmiňuje v podání, aniž by vysvětlil, jaký právní význam tomuto
seznámení přisuzuje. Žalovaná ve svém dovolání přiléhavě argumentuje, že z
podání, v němž se zmiňuje o postoupení, lze leda dovodit, že se seznámila s
žalobcovým tvrzením, že mu pohledávka byla postoupena, nikoliv že se seznámila
se smlouvou. Oznámení o postoupení pohledávky učiněné prostřednictvím soudu v
intencích § 41 odst. 3 o. s. ř. nikoliv postupitelem, nýbrž postupníkem, je bez
právních účinků. Ani z té skutečnosti, že se žalovaná v průběhu řízení
seznámila se smlouvou o postoupení, by ostatně rozhodně nebylo lze dovodit, že
byla v řízení prokázána existence platné smlouvy o postoupení. K tomu je třeba
příslušného závěru procesního soudu, jenž v případě, že nedošlo k řádné
notifikaci postoupení, řeší v rámci rozhodnutí o věci samé otázku existence
platné smlouvy o postoupení jako otázku prejudiciální. Soud prvního stupně tedy judikatorním požadavkům nedostál, a odvolací soud,
namísto toho, co by jeho pochybení napravil, se k této otázce přes výslovně
uplatněnou odvolací námitku vůbec nevyjádřil. Zjevně tedy – v rozporu s
citovanou judikaturou – považoval otázku existence platné smlouvy o postoupení
v poměrech zde souzené věci za právně nevýznamnou. Tím je zároveň vypořádána též dovolací námitka žalované, že odvolací soud
nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu při posuzování pravosti,
resp. pravdivosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Žalovaná opodstatněně
argumentuje, že podle judikatury jí svědčí námitka (ne)existence platné
smlouvy, a jestliže tedy zpochybnila pravost, popř. pravdivost předložené
písemné smlouvy jako soukromé listiny a soudy nižších stupňů se s touto otázkou
nevypořádaly, nelze mít postoupení za prokázané. S otázkou průkazu postoupení postupníkem úzce souvisí otázka počátku běhu lhůty
bez zbytečného odkladu ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák., při jejímž řešení se
odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
jmenovitě od žalovanou odkazovaného R 33/2006. Dovolání je přípustné též pro
řešení otázky nezbytnosti oznámení vzájemných pohledávek k započtení bez
zbytečného odkladu ve smyslu § 529 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy byla
existence pohledávek postupníkovi známa ještě před tím, než se postoupení stalo
vůči dlužníkovi účinným podle § 526 obč. zák., neboť takovou otázkou se
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Podle § 529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi
i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy
mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§ 526), jestliže je
oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě,
že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě
splatné. Nejvyšší soud vyložil v důvodech R 33/2006, že k tomu, aby dlužník mohl učinit
úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má za původním věřitelem
(postupitelem), přímo proti novému věřiteli (postupníku), musí být splněny
následující podmínky: 1) jde o pohledávku způsobilou k započtení (§ 581 obč. zák. a § 358 obch. zák.), 2) dlužník tuto pohledávku měl již v době, kdy se
postoupení pohledávky stalo vůči němu účinným (§ 526 obč. zák.), 3) dlužník bez
zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno
nebo postupníkem prokázáno, oznámil novému věřiteli (postupníku), že má
vzájemnou pohledávku vůči původnímu věřiteli (postupiteli). Lhůta bez zbytečného odkladu tedy běží od okamžiku, kdy bylo dlužníkovi
postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno, tedy
nikoliv, jak se domnívá soud prvního stupně (a odvolací soud zřejmě
akceptoval), od okamžiku, kdy se dlužník o postoupení jakkoliv dozvěděl. Protože ve zde souzené věci postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi
neoznámil, bylo třeba zjistit, kdy postupník dlužníkovi postoupení prokázal ve
smyslu ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. Že za „prokázání smlouvy“ rozhodně
nelze považovat seznámení se dlužníka s tvrzením postupníka, že došlo k
postoupení, bylo již vyloženo. Závěr, podle něhož skutečnost, že postupník byl v době, kdy se postoupení
pohledávky stalo vůči dlužníkovi účinným, o vzájemných pohledávkách dlužníka
vůči postupiteli informován, nemůže mít za žádných okolností právní význam při
aplikaci ustanovení § 529 odst. 2 obč.
zák., soud prvního stupně zřejmě opřel
(protože to nijak nezdůvodnil), a odvolací soud se s ním zřejmě ztotožnil
(protože se k příslušné odvolací námitce konkrétně nevyjádřil), o jazykové
vyjádření tohoto ustanovení, jež možnost dlužníka použít k započtení vůči
postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v
době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, výslovně
podmiňuje tím, že dlužník existenci takových pohledávek postupníkovi bez
zbytečného odkladu oznámí. V obecné poloze pak tuto podmínku deklaruje Nejvyšší
soud v R 33/2006 . Výklad právního předpisu však nemůže spočívat v pouhém gramatickém porozumění
jeho textu. Soudy se při výkladu právních předpisů nemohou omezovat na jejich
doslovné znění, nýbrž jsou povinny je vykládat též podle jejich smyslu a účelu
(podle jejich teleologie); vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně
nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost
smyslem a účelem zákona (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, a dále např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/1997 tamtéž). Aplikace práva
vycházející pouze z jeho jazykového výkladu je neudržitelným momentem používání
práva; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a
účelu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
uveřejněný pod číslem 163/1997 téže Sbírky). Vždy je třeba mít na zřeteli, že
právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to
ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, uveřejněný
tamtéž pod číslem 152/2006). Z těchto závěrů ve své rozhodovací praxi vychází
též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného
pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvody rozsudku
ze dne 16. 12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného tamtéž pod číslem
43/2000, rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného
pod číslem 58/2010 téže Sbírky, a rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo
19/2015, uveřejněného tamtéž pod číslem 99/2017). Účel ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. je třeba spatřovat v ochraně
postupníka; jde o to, aby byla co nejefektivněji zajištěna transparentnost
vztahů mezi všemi subjekty zúčastněnými na postoupení. Postupník se má dozvědět
bez zbytečného odkladu poté, co se postoupení stane účinným vůči dlužníkovi, že
má dlužník vzájemné pohledávky vůči postupiteli, které mohou být započteny vůči
němu. Nelze obecně vyloučit, že v konkrétních poměrech určitého případu bude
tento ochranný účel naplněn i bez toho, že by dlužník existenci vzájemných
pohledávek postupníkovi po notifikaci, popř.
po průkazu postoupení oznámil,
protože postupník získal o dlužníkových vzájemných pohledávkách vědomost už
před postoupením a vzhledem k okolnostem případu má všechny ty informace, které
by jinak získal z dlužníkova oznámení. Musí jít o informace aktuální;
podstatná je vědomost o stavu pohledávek, jakož i o záměru postupníka je k
započtení využít, existující v době po nastoupení účinků postoupení vůči
dlužníkovi. Ochranný účel ustanovení není možno redukovat na pouhou vědomost
postupníka o vzájemných pohledávkách bez dalšího; jeho vědomost je třeba upínat
k rozhodnému časovému období. V něm má mít postupník podle zákonné úpravy
příležitost učinit si přesnější informovanou představu o tom, co může ve vztahu
k dlužníkovi očekávat. Pouhé informace z bližší či vzdálenější minulosti pro
vytvoření této aktuální představy nemusí dostačovat. Bude-li v konkrétním případě ochranný účel ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. naplněn naznačeným způsobem i bez dlužníkova oznámení, bude na soudu, aby
přistoupil k teleologické redukci tohoto ustanovení. K pojmu teleologická redukce lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne
13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný pod číslem 221/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015. Jde o jednu z metod tzv. soudcovského
dotváření práva, o nástroj umožňující řešit situaci, v níž je dikce právního
předpisu z hlediska jazykového vyjádření jednoznačná, avšak jeho mechanická
aplikace na určitý případ by byla v rozporu s jeho účelem a vedla by k
důsledkům neslučitelným s hodnotami a principy, na nichž je založen právní řád
v materiálním právním státě. Dikce právní úpravy je v takovém případě širší,
než odpovídá právním principům, hodnotám a účelu, ze kterých tato právní úprava
vychází, a právní předpis tudíž z pohledu své teleologie (svého smyslu a účelu)
postrádá ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé dikce
(nedostatečně diferencuje, nerozlišuje skupiny případů, které by vzhledem ke
svému smyslu a účelu rozlišovat měl). Nástrojem uzavření této tzv. zakryté
teleologické mezery v právu je právě teleologická redukce jakožto odepření
aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli
však smysl a účel; jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem. Jestliže se ve zde souzené věci soudy nižších stupňů přes námitky žalované
spokojily s jazykovým vyjádřením aplikovaného zákonného ustanovení a
nevypořádaly se s otázkou, zda vzhledem ke zvláštním okolnostem případu nebylo
dosaženo účelu tohoto ustanovení přes absenci oznámení dlužníka (zda nejsou
dány důvody pro teleologickou redukci), je v tomto ohledu jejich právní
posouzení neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože Nejvyšší soud ke změně své rozhodovací praxe, od níž se odvolací soud
odchýlil, neshledává důvody a protože otázku dosud judikatorně neřešenou
odvolací soud neřešil správně, jsou dovolání obou stran v rozsahu shora
vylíčeném důvodná; dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.) byl v tomto ohledu v obou dovoláních uplatněn opodstatněně. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud upozorňuje, že podle § 529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi ty pohledávky, které měl vůči
postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky. Jestliže tedy, jak tvrdí žalovaná, postupitel VBC SLOVAKIA s. r. o. zanikl ke
dni 16. 2. 2009 bez právního nástupce, bude třeba řešit otázku, zda v době, kdy
bylo žalované prokázáno postoupení žalobou uplatněné pohledávky, její tvrzené
vzájemné pohledávky za postupitelem ještě existovaly (mohly existovat), tj. zda
v případě, že tu byly, nezanikly zánikem dlužníka (postupitele). Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není ze shora uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v obou výrocích ve
věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil též toto rozhodnutí
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu