Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 614/2000
Ústavní soud rozhodl dne 16 listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A.-S., spol. s r. o., zastoupené Mgr. P. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000 (30 Cdo 2247/99-97) a tvrdila, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud "porušil její základní právo zaručené jí ústavou", totiž právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a aniž by své tvrzení co do porušení označeného práva z ústavněprávního hlediska blíže rozvedla, po (opakované) polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů navrhla, aby Ústavní soud jí napadené rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již zmíněného práva stěžovatelky mělo dojít tím, že v její majetkové věci (nezaplacení smluvní pokuty) rozhodl o jejím dovolání, podaným proti shodným rozhodnutím obecných soudů nižších stupňů v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR odmítavým výrokem a "de facto posvětil rozsudek, který je v rozporu s rozhodnutím jiného senátu téhož soudu"; zde však stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud, jak ostatně ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vyložil, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.
83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojící mimo organizaci obecného soudnictví, není oprávněn k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů, leč by pro ni byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti zjištěny nebyly a jejich existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila.
Protože dovolací soud v napadeném rozhodnutí, zcela ve shodě se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), rozhodovací důvody, pro které bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, dostatečným způsobem vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí, a to ve vztahu ke všem námitkám (dovolacím důvodům), které stěžovatelka ve svém dovolání uplatnila, nelze mu ani z tohoto hlediska pod aspekty ústavnosti nic vytknout.
Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování, jestliže k ní došlo, je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak Ústavní soud nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu ČR (§ 28 odst. 3 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z důvodů takto rozvedených a pro ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost neopodstatněnosti vyplývá jak z vyložených důvodů, tak, a to zejména, z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 16. listopadu 2000