Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní korporace Viessmann, spol. s r. o., sídlem Plzeňská 189, Chrášťany, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava - Moravská Ostrava, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. prosince 2024 č. j. 2 T 169/2024-161, za účasti Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníka řízení, Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi a T. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že v záhlaví uvedeným trestním příkazem (dále jen "trestní příkaz") a v řízení předcházejícím jeho vydání bylo "ve výroku týkajícím se náhrady škody" porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud trestní příkaz ve výroku týkající se náhrady škody zrušil a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") trestním příkazem uznal vedlejšího účastníka T. F. (dále jen "odsouzený") vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a odsouzenému podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku uložil podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Tohoto přečinu se odsouzený dopustil (ve stručnosti řečeno) tím, že dne 13. 6. 2023 jako jednatel a společník obchodní korporace X, prodal třetí osobě motorové vozidlo ve vlastnictví uvedené korporace, ač si byl vědom toho, že je proti ní vedeno exekuční řízení, čímž zmařil výkon exekučního příkazu ze dne 26. 5. 2023 č. j. 162 EX 376/22-20 a způsobil stěžovatelce škodu minimálně v částce 22 861,61 Kč.
3. K návrhu stěžovatelky ze dne 3. 2. 2025 okresní soud usnesením ze dne 13. 2. 2025 sp. zn. 2 T 169/2024 podle § 154 odst. 2 a § 155 odst. 4 trestního řádu uložil odsouzenému zaplatit stěžovatelce částku 19 575 Kč jako náhradu nákladů spojených s její účastí v trestním řízení.
4. Usnesením ze dne 21. 2. 2025 č. j. 162 EX 23/25-8 soudní exekutor Mgr. Pavel Ender odmítl návrh, kterým se stěžovatelka domáhala vymožení pohledávky na odsouzeném ve výši 22 861,61 Kč. V odůvodnění uvedl, že postupoval na základě pokynu exekučního soudu, podle kterého z trestního příkazu jako exekučního titulu nevyplývá povinnost uhradit stěžovatelce požadovanou částku, a tudíž ho nelze vykonat.
5. Stěžovatelka uvádí, že dne 24. 4. 2024 podala ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze trestní oznámení, v něm (mimo jiné) uvedla, že aktuální výše exekvované pohledávky je 23 493,02 Kč, "a tedy v této výši je aktuálně způsobená škoda". Z důvodu nepříslušnosti byla věc postoupena prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Dne 3. 1. 2025 obdržela trestní příkaz s obžalobou, v jejímž odůvodnění se uvádí, že se (stěžovatelka) prozatím k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nepřipojila. Také ve výše uvedeném usnesení (sub 3) okresní soud (mimo jiné) uvedl, že stěžovatelka neuplatnila nárok na náhradu škody.
6. Stěžovatelka se však domnívá, že nárok na náhradu škodu řádně uplatnila, a nestalo-li se tak, měly ji orgány činné v trestním řízení k tomu vyzvat a poučit ji ve smyslu § 46 trestního řádu, což se nestalo. Přestože tedy měla v úmyslu domoci se náhrady škody v trestním řízení, byla orgány činnými v trestním řízení nikoliv svou vinou ignorována. Ohledně náhrady škody bude muset činit další podání, což případnou náhradu škody prodlužuje a její finální sanaci činí nejistou.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutím žádný takový prostředek k dispozici neměla.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti výše označenému trestnímu příkazu, domáhá se jí však deklarace neústavnosti výroku o náhradě škody a jeho zrušení.
10. Danému návrhu zjevně vyhovět nelze, neboť trestní příkaz výrok o náhradě škody neobsahuje (protože okresní soud měl za to, že stěžovatelka nárok na náhradu škody neuplatnila). Považuje-li za něj stěžovatelka výrok, kterým okresní soud podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku uložil odsouzenému povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu (srov. i sub 4), Ústavní soud tento názor nesdílí, a tudíž nemůže mít ani za to, že by se jeho případným zrušením otevřel okresnímu soudu prostor pro rozhodnutí o náhradě škody.
11. Možno dodat, že výrok podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 trestního řádu. Zatímco primárním účelem výroku podle § 228 trestního řádu je formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného a poskytnout mu mimo jiné exekuční titul k vymožení tohoto nároku, výrok podle § 82 odst. 3 věty za středníkem trestního zákoníku má veřejnoprávní charakter a jeho účelem je zesílit účinek působení podmíněného odsouzení na pachatele, vést ho k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem, přičemž představuje důležitý prostředek nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného pachatele [viz Šámal, P., a kol.: Trestní zákoník, 3. vydání, C. H. BECK, 2023, s. 1336-1353, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 4/2019 (publikovaný pod č. 16/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu)].
12. Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že neshledal ústavně relevantní pochybení okresního soudu, neměl-li za daných okolností za to, že stěžovatelka nenavrhla v trestním řízení uložit odsouzenému nahradit způsobenou škodu. Ani případná absence poučení by v tomto případě nevedla ke zrušení trestního příkazu. Mohlo by totiž jít toliko o porušení procesních práv, které však zásah do ústavně zaručených základních práv nepředstavuje, protože stěžovatelce jsou případná majetková práva zachována a tato může uplatnit v civilním řízení.
13. Z výše uvedeného důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
14. S ohledem na výsledek řízení nemohl Ústavní soud uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovatelce nahradil její náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), ani rozhodnout, že náklady na její zastoupení zaplatí stát (§ 83 citovaného zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu