Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Dobrman klub ČR, z. s., se sídlem U Pergamenky 1511/3, Praha 7, zastoupené Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 572/63 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024, č. j. 27 Cdo 1536/2024-188, a výrokům II až IX usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 2 Cmo 106/2023-159, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 2 Cmo 106/2023-164, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a a) Jitky Janichové, b) MUDr. Renáty Bočanové, c) PhDr. Štěpánky Frančíkové, d) Jitky Šestákové, e) Kateřiny Krejčí, f) Václava Sklenáře, g) Vladimíry Gschwindl, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud rozhodl o neplatnosti usnesení stěžovatelovy členské schůze (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit navrhovatelům na nákladech řízení 16 342 Kč (výrok II).
2. Vrchní soud rozhodl, že se neplatnost usnesení nevyslovuje (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit navrhovatelům náklady prvostupňového a odvolacího řízení v celkové výši 130 211,20 Kč (výroky II až IX ve znění opravného usnesení).
3. Stěžovatel následně podal dovolání, a to výhradně proti nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního soudu (výrokům II až IX ve znění opravného usnesení).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné (výrok I) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního soudu (výrokům II až IX ve znění opravného usnesení).
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku a na soudní ochranu. Jeho ústavní stížnost je podle něj přípustná, a to mimo jiné proto, že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a podal ústavní stížnost do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že se odchyluje od judikatury vrcholných soudů, je přepjatě formalistické a nedostatečně odůvodněné, porušuje povinnost posuzovat procesní úkony podle obsahu a je chybné, neboť ho vrchní soud poučil o přípustnosti dovolání.
8. Proti rozhodnutím vrchního soudu stěžovatel vznesl řadu námitek. Ve vztahu k těmto rozhodnutím je však jeho ústavní stížnost opožděná, což stěžovatelovy námitky nezohledňují. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné tyto námitky rekapitulovat.
9. Napadená rozhodnutí se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech. Zatímco Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z formálních důvodů, vrchní soud se jeho odvoláním zabýval věcně. Ústavní soud proto nejprve posuzoval ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a až v návaznosti na to se zabýval ústavní stížností ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (viz část III.1) a ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu je tato stížnost opožděná (viz část III.2). III.1 K ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu
11. Stěžovatel podal dovolání výhradně proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu. O tom svědčí nejen titulní strana dovolání a četná upozornění v jeho odůvodnění, ale i znění petitu či plné moci (viz strany 171 až 183 spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 72 Cm 166/2021). K závěru, že stěžovatel podal dovolání pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení, dospěl i Nejvyšší soud (viz bod 5 jeho rozhodnutí), a stěžovatel jej nijak nezpochybňuje.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova dovolání protiústavně nepostupoval. Dovolání "proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení" je totiž ze zákona nepřípustné a Nejvyšší soud takové dovolání odmítne [viz § 238 odst. 1 písm. h) a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud tedy rozhodl zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Tato ustanovení přitom Ústavní soud ustáleně považuje za ústavně souladná. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí není ani v žádném jiném ohledu protiústavní.
13. Závěr o nepřípustnosti dovolání nezpochybňuje ani to, že napadená rozhodnutí vrchního soudu obsahují poučení, že lze proti nim podat dovolání. Vrchní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil pouze podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 občanského soudního řádu. K nim však náleží i podmínky, které jeho přípustnost vylučují a které jsou jasně a přehledně uvedeny v následujícím ustanovení (viz § 238 občanského soudního řádu). To, že zákon činí z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu výjimky, je ostatně zřejmé již ze znění tohoto ustanovení, neboť začíná formulací "Není-li stanoveno jinak".
14. K těmto závěrům Ústavní soud dospěl již ve svých dřívějších rozhodnutích, které vydal v obdobných situacích (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24 , bod 15; IV. ÚS 3305/21, bod 13; I. ÚS 3486/20, bod 9). Poučení uvedené v rozhodnutích vrchního soudu tedy neopodstatňuje to, aby Ústavní soud označil rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní nebo aby považoval ústavní stížnost ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu za včasnou.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III.2. K ústavní stížnosti ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu
16. Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat "ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
17. Těmito rozhodnutími byla v daném případě již rozhodnutí vrchního soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože v dané věci bylo dovolání ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
18. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým rozhodnutím vrchního soudu tak začala běžet již dnem doručení rozhodnutí vrchního soudu. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24 , bod 14; III. ÚS 1208/20, bod 7; I. ÚS 2224/20, bod 4).
19. Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Obě napadená rozhodnutí vrchního soudu mu byla doručena 19. 2. 2024 (viz doručenka na straně 168 spisu). Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým rozhodnutím vrchního soudu tedy skončila v pátek 19. 4. 2024 (viz § 57 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 27. 2. 2025, tedy více než deset měsíců po uplynutí zákonné lhůty.
20. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu opožděná [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud se proto nemohl jeho námitkami zabývat věcně (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2149/22 , bod 11 až 12; I. ÚS 2060/20, body 8 až 9).
21. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti kvůli její zjevné neopodstatněnosti [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1] a zčásti kvůli její opožděnosti [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona a část III.2].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu