Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti CZ CREDIT & REAL ESTATE, s.r.o. (dříve CZ CREDIT REAL, k.s.), se sídlem Přemyslovská 1468, Roztoky, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem Ke Škole 901, Mníšek pod Brdy, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020 č. j. 4 Cmo 294/2019-70 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2019 č. j. 44 Cm 52/2019-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se ústavní stížností, s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením mimo jiné rozhodl, že žalobkyni (dále jen "stěžovatelka") se v řízení proti žalované dlužnicí EGERIUS GROUP, a.s., (dále jen "žalovaná") nevrací zaplacený soudní poplatek (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v napadeném výroku III. změnil tak, že se stěžovatelce vrací 80 % zaplaceného soudního poplatku, tj. 675 200 Kč.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2001/2020-89 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. Připomněl vlastní judikaturu (srov. sp. zn. 24 Cdo 278/2019 a 30 Cdo 2133/2020), podle níž "pokud je ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku", což platí i v právě souzené věci. Dále zdůraznil, že na přípustnost dovolání nelze důvodně usuzovat ani z nesprávného poučení o dovolání uvedeného v písemném vyhotovení usnesení dovolacího soudu, které navíc poukazuje pouze na ustanovení § 237, § 239 a § 241 odst. 1 o. s. ř., nikoli však na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v jehož důsledku dovolání podle § 237 o. s. ř. v této věci není přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí procesního vývoje mimo jiné uvedla, že "vedena důvěrou ve správnost poučení Vrchního soudu v Praze" podala v zákonné lhůtě dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. V návaznosti na to zdůraznila, že ústavní stížnost podala ve lhůtě dvou měsíců od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2001/2020-89. Stěžovatelka se domnívá, že právní závěry civilních soudů jsou zatíženy prvkem svévole a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, legitimního očekávání a právní jistoty. Civilní soudy přesvědčivým způsobem nevyložily důvody, pro které se odchýlily od právních závěrů judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné citované usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v příslušném znění, podle kterého platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, které platí také pro otázky týkající se vrácení přeplatku. Dovolací soud v této souvislosti připomněl vlastní judikaturu a Ústavní soud nemá důvod ji zpochybňovat. Navíc také uvádí, že důvody nepřípustnosti podání dovolání podle § 237 o. s. ř. vypočtené v § 238 o. s. ř. v jeho jednotlivých zněních jsou dnes již pokryty všeobecně známou judikaturu. Ústavní soud proto posouzení této části souzené věci uzavírá s konstatováním zjevné neopodstatněnosti stěžovatelčiny argumentace.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ). Stěžovatelka neuvedla datum doručení rozhodnutí vrchního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu. Nicméně z elektronické databáze infosoud Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí vrchního soudu nabylo právní moci dnem 19. 3. 2020 a spis s dovolacím návrhem byl Nejvyššímu soudu doručen dne 23. 6. 2020. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti v této části (srov. např. sp. zn. I.
ÚS 2211/18 ,
II. ÚS 2210/18 ).
Ve vztahu ke stěžovatelčině argumentaci, že postupovala v souladu s poučením o přípustnosti podání dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že v předmětném poučení bylo jasně uvedeno, že "Dovolání je přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do 2 měsíců od doručení rozhodnutí NS ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v I. st., dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.
s. ř.)". Vrchní soud v poučení nezdůraznil nic jiného než podmínky uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., k nimž celostně nepochybně náleží také jasné zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v § 238 o. s. ř. [a v souzené věci konkrétně podmínka uvedená v jeho odst. 1 písm. h)]. Ostatně zákonné podmínky nepřípustnosti dovolání jsou v § 238 o. s. ř. uvedeny zcela jasně. Ústavní soud uznává, že odvolací soud poučil stěžovatelku zbytečně složitým způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon dovolání nepřipouští.
Taková vada však nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto nedopatření na straně odvolacího soudu je ostatně pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zastoupení dovolatelky v řízení před Nejvyšším soudem, a lze proto na něm jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3177/18 ,
I. ÚS 2598/18 ,
I. ÚS 3851/19 ). Právní zástupce by měl být seznámen nejen s ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ale také s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelčiných (stěžovatelčiných) práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu