Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 634/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. S. D., zastoupeného JUDr. PhDr. A. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 1999, sp. zn. 30 Ca 53/97, mimo ústní jednání dne 20. 12. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Formálně vadnou ústavní stížností (§ 31 odst. 1, § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 1999 (30 Ca 53/97-17) a tvrdil, že jmenovaný soud tímto rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť neposkytl ochranu "jeho právu na přiznání vlastnictví k nemovitostem, případně jeho právu na náhradu za nevydané nemovitosti"; stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Formální vady ústavní stížnosti spočívaly jednak v tom, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje
(§ 72 odst. 4 zákona), jednak v tom, že vykázaná plná moc zástupkyně stěžovatele obsahovala nepřípustné substituční oprávnění (§ 31 odst. 1 zákona); obě tyto vady, s upozorněním na důsledky plynoucí z neodstranění vad podání, byly vytknuty přípisem Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 a byla určena lhůta k jejich odstranění.
Podáním ze dne 22. září 2000 předložila zástupkyně stěžovatele kopii rozsudku obecného soudu, nicméně výtku stran vad v plné moci ponechala bez povšimnutí; za této situace byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako podání postižené vadami, které v určené lhůtě přes výzvu Ústavního soudu [§ 41 písm. b) zákona] nebyly odstraněny a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2000