Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III.ÚS 636/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 636/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 18. srpna 2005 v senátě, složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatelky M. M., zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem Dr. Šmerala 6, 702 00 Ostrava, o ústavní stížnosti proti postupu Policie České republiky, Městského ředitelství, skupiny odhalování 2. TO SKPV, Slezská Ostrava (ČTS: MROV-359/2.TO-2-2004 ze dne 26. srpna 2004) a postupu Okresního státního zastupitelství v Ostravě (sp. zn. 6 Zt 727/2004 ze dne 2. září 2004) při přezkoumání postupu policejního orgánu, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla postup Police České republiky, Městského ředitelství, skupiny odhalování 2. TO SKPV, Slezská Ostrava (ČTS: MROV-359/2.TO-2-2004 ze dne 26. srpna 2004), jímž došlo k pořízení její fotografie, odebrání otisků prstů, odběru biologického materiálu a zjišťování dalších tělesných znaků v rámci řízení vedeného v její trestní věci. Tímto se cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1, 3, jakož následným postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, který k žádosti její obhájkyně podané v intencích § 157a odst. 1 tr.
řádu závady ve stěžovaném postupu neshledal, i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítala, že k předmětným úkonům, byť k nim jako mladistvá dala souhlas (jehož udělení nebyl přítomen její zákonný zástupce ani obhájce), nebyly splněny zákonné předpoklady. V této souvislosti mimo jiné zdůraznila, že na místě spáchání stíhaného skutku nedošlo k odebrání (sejmutí) žádných biologických stop. Přitom získané "osobní údaje" budou vedeny v databázích policie, a to i po případném zahlazení trestního či jiného opatření.
Svůj návrh stěžovatelka odůvodňuje co do výchozí argumentace v podstatě pouze tím, že ke spáchání trestného činu se doznala, a proto se domnívá, že podmínky "ke zjišťování její totožnosti" neexistovaly, a tudíž stěžovaný postup neměl být vůbec realizován.
S ohledem na tyto blíže rozvedené výhrady se domáhala, aby Ústavní soud vyslovil jednak, že postupem označených orgánů veřejné moci došlo k porušení citovaných základních práv, jednak ve vztahu k pořízeným osobním údajům přikázal jmenovanému policejnímu orgánu, aby veškeré její fotografie, otisky prstů, biologické vzorky, údaje o měření těla, popis tělesných znaků a zvláštních tělesných znamení, které byly pořízeny v souvislosti s jejím trestním stíháním v předmětné věci, byly neprodleně zničeny. Dále požadovala, aby Ústavní soud výrokem vyslovil, že náklady na zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti zcela uhradí stát.
Ústavní soud vzal v potaz výhrady uvedené v podaném návrhu, přezkoumal obsah vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 11 Tm 106/2004 a vycházeje z ústavněprávních aspektů dané věci shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d), čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR].
Trestní věc stěžovatelky je pravomocně skončena, přičemž v ní došlo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 11 Tm 106/2004-232 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2005 č. j. 4 Tmo 93/2005-282 k jejímu odsouzení pro provinění loupeže ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák., za což jí bylo uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Teprve poté byl Ústavnímu soudu zaslán předmětný trestní spis, z čehož podává se mimo jiné i časový moment jeho rozhodování o návrhu stěžovatelky (srov. § 3 odst. 6 zák. č. 218/2003 Sb.).
K jejím námitkám je především nutno nejprve uvést, že realizace jí napadených úkonů byla důsledkem toho, že vůči ní bylo v intencích § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro provinění z trestného činu loupeže, tj. skutku nikoliv zanedbatelné společenské nebezpečnosti. Nelze tedy bez dalšího v této souvislosti tvrdit, že těmito úkony "byla zcela zbytečně ponižována její lidská důstojnost", jak uvádí v ústavní stížnosti. Z úředního záznamu založeného na č. l. 123 vyplývá, že žádosti, aby se podrobila příslušným úkonům tam popsaným, stěžovatelka "bez námitek dobrovolně" vyhověla.
Svůj souhlas nepopírá ani v ústavní stížnosti a zákon (trestní řád či zák. č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže) přítomnost zákonného zástupce či obhájce k legalitě tohoto úkonu nevyžaduje, resp. oprávnění uvedených osob se ho zúčastnit nezakládá. Pokud potom na místě činu v rozporu s tvrzením stěžovatelky došlo k zajištění stop, tj. vlasů [viz Protokol o ohledání místa činu (stopa č. 1), č. l. 4, 5; shodně č. l. 121 spisu obecného soudu], dopadá takto na předmětný postup policie, v němž stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv, z pohledu práva jednoduchého dílem ustanovení § 114 odst. 3, 4 tr.
řádu se zřetelem k § 2 odst. 5 alinea druhá tr. řádu, souběžně a i ve zbytku potom § 42e zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tudíž posléze ani státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Ostravě nelze co do jeho přezkumné činnosti vytknout pochybení namítané stěžovatelkou.
Pro úplnost na okraj dodává se, že § 42d a násl. naposledy citované zákonné úpravy také podrobně vymezuje mantinely přípustného zpracování a nakládání s předmětnými údaji vedenými v příslušných policejních evidencích, přičemž možnost domáhat se odstranění či adekvátní kompenzace eventuálního budoucího neoprávněného zásahu do označených práv má stěžovatelka při vykročení z těchto kautel kdykoliv garantovánu oprávněními plynoucími z práva na ochranu osobnosti.
V důsledku uvedeného bylo o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Náhradu nákladů řízení Ústavní soud potom stěžovatelce ve smyslu jejího návrhu nepřiznal, protože k tomu s ohledem na výsledek řízení nebyly dány podmínky předvídané v § 62 odst. 4 cit. zákona, když opačný postup je i v rozporu s ustanovením § 83 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. srpna 2005