Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 37 Co 182/2024-1097 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. června 2024 č. j. 0 P 70/2017-1036, 8 P a Nc 62/2018, 8 P a Nc 141/2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a J. K., nezl. G. K. a nezl. R. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí plyne, že posuzované řízení se týkalo otázky péče o syna R. (nar. 2010) a dceru G. (nar. 2013), styku s nimi a výživného po rozvodu rodičů. Styk a péče o nezletilé byly do vydání napadených rozhodnutí upraveny pouze předběžnými opatřeními, přičemž nezletilí jimi byly svěřeni do péče matky se stanovením relativně širokého styku s otcem (stěžovatelem).
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele a změnu výchovného prostředí nezletilých na střídavou péči (výrok I), stanovil běžný styk stěžovatele s nezletilými tak, že je oprávněn stýkat se s nimi každý lichý týden od pátku 15:00 hod. do následujícího pondělí 8:00 hod., a stanovil v zásadě rovnoměrný prázdninový styk nezletilých s rodiči (výrok II), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku (výrok III), uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživném synovi částku 8000 Kč a dceři částku 7000 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VIII). Po obsáhlém dokazování - zahrnující znalecké posudky, zprávy od orgánu sociálně-právní ochrany dětí, výslechy a pohovory s nezletilými, listinné důkazy atp. - okresní soud dospěl k závěru, že oba rodiče jsou podobnou měrou schopni pečovat o děti a zajistit jejich fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby. Vztah dětí k oběma rodičům je pozitivní, ač je rozpad rodiny značně zatížil. Ani u jednoho z rodičů nebyla zjištěna snaha o manipulaci s nezletilými. Matka jim umožňuje styk se stěžovatelem a nezletilí se tomuto styku nijak nebrání. Obě děti však shodně a dlouhodobě vyjadřují názor, že nechtějí být ve střídavé péči a že by jim během školního roku vyhovoval užší styk se stěžovatelem. Konkrétně dcera uváděla, že během školního roku se chce stýkat se stěžovatelem ideálně od pátku do neděle, event. pondělí; syn jednoznačně odmítl režim střídavé péče, avšak dále pouze vyjádřil preferenci sdílet režim styku se svou sestrou, na kterou je silně citově navázán. Nezletilí totiž považovali dosavadní širší režim styku za neúměrně zatěžující a vyčerpávající. Jelikož se oba již nacházeli ve věku, kdy bylo nutné považovat jejich přání za základní vodítko při hledání jejich nejlepšího zájmu, okresní soud rozhodl v souladu s tímto přáním. Výživné určil s ohledem na potřeby nezletilých a majetkové poměry rodičů.
4. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud si mj. vyžádal zprávu opatrovníka nezletilých, jenž s nimi provedl pohovor pro účely odvolacího řízení. U syna bylo zjištěno, že je v osmé třídě a rád navštěvuje informatický, střelecký a výtvarný kroužek. Dobu po vydání prvostupňového rozsudku považuje za klidnější, rozsah styku mu vyhovuje, je spokojený s novým stavem a nechce na něm nic měnit. U dcery bylo zjištěno, že navštěvuje šestou třídu, ráda dochází do výtvarného, gymnastického a volejbalového kroužku a ráda tráví čas s kamarádkami v místě bydliště matky. Je spokojená se stavem po vydání prvostupňového rozsudku a chce, aby to tak zůstalo. S ohledem na skutečnosti zjištěné opatrovníkem, věk a rozumovou vyspělost nezletilých a absenci negativního ovlivňování nezletilých ze strany matky dospěl krajský soud k závěru, že při stanovení rozsahu styku bylo nutno přihlížet především k jasně vyjádřeným přáním nezletilých. Krajský soud neshledal ani to, že by matka děti neúměrně zatěžovala mimoškolními aktivitami s úmyslem zkrátit rozsah styku stěžovatele. Naopak, nezletilí sami vyjádřili vůli věnovat se těmto aktivitám, protože je považují za zajímavé a přínosné.
5. Podle stěžovatele obecné soudy zamítly jeho návrh na střídavou péči a zkrátily rozsah jeho styku s nezletilými pouze z důvodu "logistické náročnosti" této formy péče. Má přitom za to, že tuto situaci úmyslně vytvořila matka, která děti neúměrně zatěžuje kroužky s cílem vyloučit stěžovatele z péče o ně. Soudy pak pouze potvrdily dominantní roli matky v životě a výchově nezletilých, ač tuto situaci vytvořila dlouhodobou manipulací a vylučováním stěžovatele ze života dětí ona sama. Ze stěžovatele se v důsledku napadených rozhodnutí stane pouhý "víkendový rodič", ač má rovnocennou schopnost pečovat o nezletilé jako matka. Stěžovatel má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho základními právy a judikaturou Ústavního soudu, dle níž je střídavá péče preferovaným modelem.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud setrvale připomíná, že nejlepší zájem dítěte má být předním vodítkem pro rozhodování v každém řízení vedeném o otázce péče a styku s dítětem. Obecně se přitom má za to, že jsou-li pro to splněny podmínky, je zájmem dítěte, aby bylo v péči obou rodičů [nález ze dne 8. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 1786/22
, bod 18; nález ze dne 26. 5. 2014
sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), body 18 a 26]. Možnost rodičů a dětí trávit spolu čas je totiž jedním ze základních prvků rodinného života, a to i přes problémy ve vztazích mezi rodiči. Práva obou rodičů na rodinný život a na péči o dítě mají stejnou váhu a zaslouží si stejný respekt [nález ze dne 11. 9. 2025
sp. zn. III. ÚS 2068/25
, bod 14]. Pro odklon od ideálu společné péče rodičů o děti musejí být dány objektivní a přesvědčivé důvody (ibid., bod 15).
8. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, prostřednictvím nichž zkoumá - pochopitelně s přihlédnutím ke specifickým skutkovým okolnostem každé věci - rozhodnutí obecných soudů o péči a styku s dítětem. Patří k nim 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a 4) přání dítěte (nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, body 19 až 23).
9. Jde-li o poslední kritérium, jehož posouzení je z pohledu stěžovatele sporné, Ústavní soud dovodil, že přání dostatečně rozumově a emocionálně vyspělého dítěte je zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023
sp. zn. I. ÚS 1609/23
, bod 34; nález ze dne 15. 8. 2022
sp. zn. II. ÚS 1626/22
; nález ze dne 19. 12. 2017
sp. zn. II. ÚS 1931/17
(N 235/87 SbNU 811)], byť ne nutně vodítkem jediným [nález ze dne 23. 4. 2013
sp. zn. II. ÚS 4160/12
(N 66/69 SbNU 213)]. Jde o flexibilní koncept, který by měl být definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se konkrétní dítě nachází [nález
sp. zn. I. ÚS 1609/23
, bod 38; nález ze dne 19. 7. 2022
sp. zn. III. ÚS 2391/21
].
10. Váha, která je přáním dítěte přikládána, se přitom může lišit v závislosti na věku, rozumové a emoční vyspělosti dítěte. Lapidárně řečeno, názor patnáctiletého nezletilého na to, jaké výchovné uspořádání preferuje, bude mít zpravidla větší váhu než názor pětiletého dítěte na tutéž věc (nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 23). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že za nejzazší hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat svůj názor před soudem, lze považovat věk dvanácti let. Většina dětí bude schopna se vyjádřit k výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let, nicméně současně nelze vyloučit, že i mladší dítě může být natolik vyspělé, aby bylo vyslechnuto přímo soudem (nález ze dne 12. 6. 2023
sp. zn. III. ÚS 1318/22
).
11. Stěžovatel se ve své podstatě domáhá toho, aby mu byly jeho nezletilé děti svěřeny do (symetrické) střídavé péče, ač děti opakovaně vyjádřily přání nebýt ve střídavé péči rodičů a během školního roku mít se stěžovatelem stanoven styk v užším rozsahu. Pro posouzení opodstatněnosti tohoto požadavku je podstatných několik skutečností. Zaprvé, stěžovatelovy děti byly v době rozhodování obecných soudů ve věku jedenácti a čtrnácti let. Byly tudíž ve věku, kdy soudy musejí podle judikatury Ústavního soudu intenzivně přihlížet k jejich přáním stran výchovných poměrů, rozsahu styku s tím kterým rodičem atp. Má se totiž za to, že jsou již dostatečně rozumově a emočně vyspělé na to, aby vyjádřily své představy a preference. Zadruhé, podrobné pohovory a znalecké zkoumání stěžovatelových dětí ukázaly, že jejich rozumová vyspělost je dostatečná a přiměřená věku. Nebylo zjištěno jakékoliv negativní ovlivňování nebo manipulace ze strany rodičů, zejm. matky jakožto primární pečující osoby. Za účelem ověření opravdovosti přání dětí se jich znalkyně ptala na preferovaný rozsah styku a péče jak za situace, kdy je přivedla matka, tak za situace, kdy je přivedl otec (stěžovatel); přání dětí přitom byla v obou případech stejná. Obě děti mají pozitivní vztah k rodičům a stěžovatele nijak nezavrhovaly. Zatřetí, stěžovateli byl v minulosti stanoven mnohem širší rozsah styku. Děti se však vůči tomuto výchovnému uspořádání časem začaly vymezovat, protože jej považovaly za nadmíru vyčerpávající a stěží slučitelný se svými zájmy a mimoškolními aktivitami. Soudy navíc dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že množství těchto mimoškolních aktivit se nijak nevymyká průměru, je přiměřené věku nezletilých a nesvědčí o snaze matky zneužívat je k vyloučení stěžovatele z péče o děti. Tvrzení stěžovatele o matčině snaze zneužívat mimoškolní aktivity k vytvoření nepřekonatelných "logistických" potíží a potažmo zúžení styku stěžovatele s dětmi nenašlo žádnou oporu v provedených důkazech. Začtvrté, ač stěžovatelův syn vyjádřil pouze přání nebýt ve střídavé péče, nikoli - na rozdíl od mladší dcery - přání stýkat se se stěžovatelem pouze od pátku do pondělí, obecné soudy správně přihlédly k nutnosti zachovat silné citové pouto mezi sourozenci a nenarušovat jej rozdílným rozsahem styku.
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že soudem stanovený rozsah styku, ač není příliš široký, stěžovateli neznemožňuje rozvíjet vztah se svými dětmi a naplňovat tím své právo na rodinný život (viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Elsholz proti Německu, ze dne 13. 7. 2000 č. 25735/94, bod 43.). Nelze navíc přehlédnout ani to, že od 1. 1. 2026 má být koncept střídavé péče zcela opuštěn (§ 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 268/2025 Sb.), čímž se stěžovateli může v budoucnu otevřít cesta k tomu, aby se domáhal rozhodnutí soudu podle této nové právní úpravy (v podrobnostech srov. přechodné ustanovení v čl. II zákona č. 268/2025 Sb.).
13. Ústavní soud proto neshledal takové skutečnosti, které by odůvodňovaly zásah do napadených rozhodnutí soudů. Tato rozhodnutí odpovídají přáním nezletilých, jež se patrně formovala bez jakékoliv zjištěné manipulace ze strany matky po dobu několika let mj. i s ohledem na předchozí zkušenosti s odlišným (širším) rozsahem styku, na měnící se zájmy a potřeby dětí atp. Soudy i navzdory konzistentním a dlouhodobě vyjadřovaným přáním nezletilých stran rozsahu styku podrobně zkoumaly všechny relevantní okolnosti věci i autenticitu těchto přání. Jejich rozhodnutí nijak nevybočují z ústavních limitů.
14. Stěžovatel ke zbylým výrokům obecných soudů neuplatnil žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a nevznesl žádná samostatná tvrzení o porušení svých základních práv. Ústavní soud i s ohledem na to neshledal důvod k vyslovení jejich protiústavnosti.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu