Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Nenutila, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021 č. j. 1 Afs 215/2021-55, proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021 č. j. 1 Afs 216/2021-64, proti výrokům II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2021 č. j. 1 Afs 217/2021-58, a proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2020 č. j. 1 Afs 206/2020-39, ze dne 11. 11. 2020 č. j. 1 Afs 205/2020-45, ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 Afs 204/2020-45 a proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2021 č. j. 25 Af 55/2018-100, ze dne 27. 5. 2021 č. j. 25 Af 51/2018-119, ze dne 27. 5. 2021 č. j. 25 Af 52/2018-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 5 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u žalobce dne 10. 3. 2015 daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a dne 18. 9. 2014 za zdaňovací období roku 2012 a 2013. Na základě závěrů uvedených ve zprávách o daňových kontrolách vydal správce daně platební výměry, kterými stěžovateli doměřil za rok 2011 daň ve výši 375 498 Kč, daňový bonus ve výši - 16 287 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 78 357 Kč, za rok 2012 mu doměřil daň ve výši 733 713 Kč, daňový bonus ve výši - 40 212 Kč a uložil mu povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 154 785 Kč, za rok 2013 došel k závěru o daňové neúčinnosti výdajů, které stěžovatel uplatnil ze sporných dodávek, a to v souhrnné výši 9 011 472 Kč, přičemž podíl stěžovatele byl ve výši 94,24 %.
Daň byla stěžovateli doměřena z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení týkajících se provedení stavebních prací společnostmi JARYS stav spol. s r. o., PEKA GROUP s. r. o. v likvidaci a MAT-FI s. r. o. v likvidaci, v tvrzeném rozsahu a ceně. Správce daně stanovil doměřenou daň dokazováním.
3. Stěžovatel napadl platební výměry dovoláními, které byly Odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuty. Následně Krajský soud v Ostravě napadená rozhodnutí zrušil a uložil odvolacímu správnímu orgánu nově zhodnotit možnost stanovení daně dle pomůcek se zohledněním tzv. esenciálních nákladů. Nejvyšší správní soud kasačním stížnostem Odvolacího finančního ředitelství vyhověl a rozsudky ze dne 18. 11. 2020 č. j. 1 Afs 206/2020-39, ze dne 11. 11. 2020 č. j. 1 Afs 205/2020-45, ze dne 12. 11. 2020 č. j. 1 Afs 204/2020-45 rozsudky krajského soudu zrušil, neboť v napadených rozhodnutích je dostatečně odůvodněno, proč v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Krajský soud následně žaloby zamítl, stejně tak Nejvyšší správní soud.
4. Stěžovatel namítá, že alfou a omegou správy daní je nalezení správné daňové povinnosti, pročež měl v jeho případě správce daně stanovit doměřenou daň podle pomůcek, ne dokazováním. Daň stanovená excesivně v nespravedlivé výši zůstane nespravedlivá i v případě, že vznik situace zavdávající doměrku zavinil daňový subjekt.
5. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet.
Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
6. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat, a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ). Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel důkazní břemeno ve věci prokázání souladu skutkového stavu deklarovaného na předložených daňových dokladech se skutečným stavem, neunesl.
7. Jestliže stěžovatel důkazní břemeno neunesl, nemůže si tyto výdaje odečíst od základu daně. Ačkoliv neuznání těchto výdajů (a to alespoň v minimálně nutné výši) může vést k tomu, že dochází k pominutí určitých jeho výdajů, které možná musel vynaložit pro získání prokázaných příjmů (což se jednak může stěžovateli jevit jako nespravedlivé, a jednak jako nesprávné s ohledem na požadavek na stanovení daně ve správné výši), je třeba vzít v potaz, že tuto situaci si zapříčinil stěžovatel sám.
8. Správní soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, dle které je stanovení daně podle pomůcek možné pouze pokud je zpochybněna podstatná část daňové evidence, resp. pokud je intenzita pochybností v takovém rozsahu, že zatemní obraz hospodaření daňového subjektu, což v tomto případě nenastalo.
9. Soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že doměření daňových povinností stěžovatele za předmětná období jsou v souladu se zákonnou úpravou. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Tvrdí-li stěžovatel současně porušení práva vlastnit majetek, postrádá toto tvrzení relevantní ústavněprávní argumentaci. Mělo-li zásah do vlastnického práva představovat doplacení daně a od toho se odvíjející snížení stěžovatelova majetku, je daný zásah nutno považovat v posuzované věci za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Pochybení správních soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu