Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Březinové, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem Skalky 2918/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 28 Cdo 3206/2023-405, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. března 2023 č. j. 18 Co 188/2022-342 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. března 2022 č. j. 7 C 40/2020-308, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a městyse X, jako vedlejšího účastníka řízení, a obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK, v. o. s., se sídlem K Nemocnici 168/18, Nový Jičín, insolvenčního správce Terezy Březinové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 40/2020 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 13 651 276,80 Kč z titulu úmyslného bezdůvodného obohacení, kterého se mělo dostat vedlejšímu účastníkovi. K tomu mělo dojít zjednodušeně řečeno tím, že vedlejší účastník umožnil stěžovatelce, aby na jeho pozemcích vysázela vinice. Náklady s tím spojené přitom stěžovatelka určila na základě znaleckého posudku, vypracovaného znalkyní Ing. Annou Teplou. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze znaleckého posudku Ing. Petra Horáka a dalších důkazů, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl a uzavřel, že podle něj bylo jednoznačně prokázáno, že výsadbou vinice a následným užíváním obecních pozemků stěžovatelkou ve skutečnosti nedošlo ke zhodnocení těchto pozemků, ale naopak k jejich znehodnocení v neprospěch vedlejšího účastníka; poté, co mu je stěžovatelka až na základě soudních rozhodnutí vydaných v jiném řízení předala, aniž je uvedla do původního stavu, vznikly vedlejšímu účastníkovi náklady na jejich uvedení do původního stavu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I (o věci samé) potvrdil, změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení; zohlednil totiž, že vedlejší účastník byl ve sporu zcela úspěšný, a to nejen proti stěžovatelce, ale také proti vedlejší účastnici řízení, jakožto insolvenční správkyni stěžovatelky (dlužnici). Dále krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými okresním soudem.
I krajský soud odkázal na posudek znalce Ing. Horáka, který při zpracovávání znaleckého posudku zjistil, že Ústředním kontrolním zkušebním ústavem zemědělským byla v mezidobí zrušena registrace stěžovatelkou původně budované vinice. Dále krajský soud odkázal na závěr znalce, že výsadba révy stěžovatelkou z roku 2011 byla následkem zanedbaného obdělávání natolik poškozená, že její další setrvání je bezpředmětné a řešením je pouze buď likvidace celé vinice (což by vyžadovalo náklad asi 1 000 000 Kč) nebo obnova vinice, což by vyžadovalo náklady v řádech milionů korun.
I z dalších důkazů provedených v rámci soudního řízení vyplynulo, že uvedené pozemky jsou silně zaplevelené velkým množstvím vzrostlých náletových rostlin, kdy v některých částech pozemků je vinná réva zastoupena jen málo a je obtížně k nalezení. Vzhledem ke stavu vinné révy ji již nelze ocenit jako vinnou révu podle příslušných předpisů. Ze znaleckých posudků rovněž vyplynuly nedostatky v instalaci kovové podpory pro rostliny vinné révy, kterou měla rovněž stěžovatelka zajišťovat. Krajský soud se tak plně ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že současný stav pozemků vedlejšího účastníka nesvědčí o jejich zhodnocení ze strany stěžovatelky, ale naopak o jejich znehodnocení.
Náklady na uvedení pozemků do původního stavu jsou přitom podle krajského soudu natolik rozsáhlé, že převyšují investice, které stěžovatelka využila pro vytvoření podpůrné konstrukce a oplocení v rámci uvedených vinohradů. Naopak krajský soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že nebylo možné vycházet z ocenění, k němuž v rámci znaleckého posudku dospěla stěžovatelkou oslovená znalkyně Ing. Teplá, když tato porosty na pozemcích nesprávně oceňovala jako vinice, přestože jsou ve stavu - jak již bylo vysvětleno - že jako vinice být oceňovány již nemohou.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka podle Nejvyššího soudu neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Takovou otázkou nebylo ani eventuální posouzení zákonných podmínek pro vypracování revizního znaleckého posudku. Soudy nižších stupňů totiž v ústavní stížností napadených rozhodnutích podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou vysvětlily, proč v rámci svých rozhodnutí vyšly mimo jiné ze znaleckého posouzení vypracovaného Ing.
Petrem Horákem, jenž hodnotil stav vinice a pozemků k okamžiku, kdy je stěžovatelka předala zpět vedlejšímu účastníkovi a dále vysvětlily, proč nemohly vycházet ze stěžovatelkou upřednostňovaného posudku Ing. Aleny Teplé. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že závěry znalce Ing. Petra Horáka plně korespondovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu od ustálené judikatury neodchýlily ani při hodnocení podmínek vzniku bezdůvodného obohacení, neboť v souladu s takto ustálenou judikaturou a s ohledem na konkrétní okolnosti věci vysvětlily (ne)umenšení majetku jednotlivých účastníků řízení a tím i otázku pasivní a aktivní věcné legitimace.
5. Stěžovatelka se závěry uvedenými v ústavní stížností napadených rozhodnutích nesouhlasí, domnívá se, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci, tedy na nesprávném stanovení míry zhodnocení pozemků ve vlastnictví vedlejšího účastníka ze strany stěžovatelky (v této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje zejména vybudování oplocení, vybudování konstrukce pro rostliny vinné révy, které provedla na svoje náklady). Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na údajné zásadní rozpory ve věci provedených znaleckých posudcích; za této situace měl soud nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Soudy rovněž měly provést výslech znalkyně Ing. Teplé, a měly také provést další stěžovatelkou navrhované důkazy. Pokud tak neučinily, porušily její právo na spravedlivý proces. Všechny ve věci provedené znalecké posudky uznávají, že stěžovatelka na daných pozemcích vybudovala vinici, s čímž měla spojené nemalé náklady, přesto se jí však zcela nelogicky nedostalo žádné kompenzace. Obecné soudy se měly zabývat tím, ke kterému datu mělo být vlastně posouzeno stěžovatelkou provedené zhodnocení, této otázce se však obecné soudy nevěnovaly. Soudy se rovněž měly zabývat tím, kdo vlastně zavinil eventuální znehodnocení vinice v průběhu času. Svým postupem soudy porušily čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy a zasáhly tak do práv stěžovatelky garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadán i výrok II rozsudku okresního soudu, který svým rozhodnutím změnil krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Obecné soudy měly k dispozici celou řadu důkazů, na základě nichž určily míru investic, které stěžovatelka skutečně do vinohradu vložila. Podstata napadených rozhodnutí - a tedy i případná (ne)existence bezdůvodného obohacení na straně vedlejšího účastníka - však spočívá v tom, že stěžovatelka evidentně zanedbala péči o vinice, čímž vedlejšímu účastníkovi řízení ve svém důsledku způsobila násobně větší škodu, než byla majetková hodnota, kterou na pozemky vedlejšího účastníka řízení skutečně vnesla. V řízení před obecnými soudy bylo jednoznačně prokázáno, že vinice na uvedených pozemcích jsou v takovém stavu, že je nutno je zcela zrušit, případně na jejich místě poté vybudovat vinice nové; obě varianty jsou přitom enormně finančně náročné. Navíc se obecné soudy zabývaly i stěžovatelkou vybudovanou konstrukcí pro vinnou révu a i v tomto ohledu poukázaly na značné nedostatky v činnosti stěžovatelky.
10. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, podle které bylo nutno vypracovat revizní znalecký posudek k ohodnocení stěžovatelkou vybudovaných vinic. Znalecké zkoumání, ze kterého obecné soudy v daném případě zejména vyšly, je totiž (jak rekapitulováno shora) podle obecných soudů zcela v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy, na které ostatně obecné soudy výslovně odkazují. Obecné soudy také vysvětlily, proč nemohly vycházet ze závěrů stěžovatelkou oslovené znalkyně - přesně popsaly vady jejího posudku (na vinici vzrostlé rostliny nebylo možno pro jejich stav ocenit jako vinnou révu).
To ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně nezpochybňuje, staví proti tomuto hodnocení toliko tvrzení, že do vybudování vinice musela investovat mimo jiné prostředky na zakoupení oplocení a konstrukce pro vinohrad. Tyto skutečnosti ovšem obecné soudy apriorně v případě stěžovatelky nerozporují, poukazují toliko na to, že taková investice ze strany stěžovatelky nepředstavuje dostatečně velkou hodnotu (oproti výše uvedeným nákladům vzniklým zanedbáním péče stěžovatelky o vinice) k tomu, aby na straně vedlejšího účastníka bylo zjistitelné bezdůvodného obohacení.
11. Okresní soud vysvětlil, že provedení stěžovatelkou navržených svědeckých výpovědí považoval za neekonomické a neefektivní, jelikož skutkový stav zjištěný ostatními provedenými důkazy byl dostatečný pro rozhodnutí ve věci, a proto je neprováděl. Krajský soud k tomu podrobně vysvětlil, že nebylo například třeba vyslechnout svědky k tomu, zda bylo vybudování vinohradu ze strany stěžovatelky schváleno zastupitelstvem obce, neboť taková otázka pro podstatu posouzení věci vůbec nebyla rozhodná. Nebylo třeba se rovněž zabývat otázkou, zda obohacení na straně vedlejšího účastníka je skutečně bezdůvodné, neboť obecné soudy vysvětlily, že vedlejšímu účastníkovi se ze strany stěžovatelky ve skutečnosti žádného obohacení nedostalo.
Stěžovatelka rovněž v rámci své do jisté míry obecné ústavní stížnosti neupřesňuje, ke kterému okamžiku měly obecné soudy vznik bezdůvodného obohacení podle ní posuzovat. Podle Ústavního soudu postupovaly zcela správně, pokud za rozhodný okamžik pro posouzení vzniku eventuálního bezdůvodného obohacení považovaly okamžik, kdy stěžovatelka - na základě jiných soudních rozhodnutí - předmětné pozemky vedlejšímu účastníkovi skutečně předala. V tomto směru nemůže obstát ani stěžovatelkou naznačovaná argumentace, že vinice začaly chátrat v průběhu času.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se o vinice podle svých možností neustále starala. Nicméně evidentně na základě znaleckých zjištění nebyla schopna zajistit dostatečnou péči o ně a zachovat dotčeným pozemkům charakter vinice a tak zachovat hodnotu své investice. Stěžovatelce přitom nebránilo nic v tom, aby pozemky, na nichž vinice stojí, vedlejšímu účastníkovi předala dříve, než až na základě rozsudku, jímž bylo vyhověno žalobě o vyklizení. Byla to sama stěžovatelka, která pozemky vedlejšímu účastníkovi předala se značným časovým odstupem, aniž zajistila řádnou péči o ně a zmařila tím svou vlastní investici.
Nemůže proto spravedlivě požadovat, aby hodnota pozemků byla stanovena, jako kdyby ke zmaření její investice nedošlo.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu