Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky ITAL-AUTO, s. r. o., sídlem Za opravnou 186/1, Praha 5 - Motol, právně zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 91 Co 22/2023-153 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 23 Cdo 2119/2023-178, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a AVES Servisní, a. s., sídlem Charbulova 96/168, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 9. 2022 č. j. 24 C 464/2018-120 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 274 145,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 78 525,30 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 601,20 Kč (výrok II).
4. Zaplacení původně částky 1 739 147,60 Kč s příslušenstvím se vedlejší účastnice po stěžovatelce domáhala z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že tuto částku jí zaplatila dne 22. 12. 2015 na základě rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2015 č. j. 10 C 37/2015-78, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 č. j. 97 Co 251/2015-148. E-mailem ze dne 18. 12. 2015 však vedlejší účastnice stěžovatelce výslovně sdělila, že nárok nadále neuznává a ve věci podává dovolání, což učinila a následně byl dovolacím soudem rozsudek pro uznání zrušen, čímž došlo k odpadnutí právního důvodu plnění. Stěžovatelka navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 37/2015 bylo postaveno najisto, že nárok stěžovatelky na náhradu škody existoval a plnění vedlejší účastnice tak nepředstavuje bezdůvodné obohacení s tím, že k částečnému zamítnutí žaloby (ohledně částky 990 000 Kč za odcizení vozidla) došlo z důvodu vznesení námitky promlčení. Stěžovatelka vznesla podáním ze dne 5. 4. 2022 námitku započtení svých pohledávek vůči vedlejší účastnici. Zaprvé se jednalo o částku 425 151 Kč, přiznanou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 37/2015 s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 10. 2014 do 1. 11. 2016 v kapitalizované výši 69 402,34 Kč. Zadruhé se jednalo o částku 852 200 Kč, ohledně níž byla žaloba ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 37/2015 pro promlčení zamítnuta a jež představuje regresní nárok z titulu náhrady škody způsobené odcizením vozidla Audi, s kapitalizovaným úrokem z prodlení z této částky ve výši 139 114,52 Kč za dobu od 23. 10. 2014 do 1. 11. 2016. Usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 24 C 464/2018-98 Obvodní soud pro Prahu 5 řízení ohledně částky 465 002 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 11. 2016 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil. Předmětem řízení tak zůstala částka 1 274 145,60 Kč s příslušenstvím.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny.
6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich odůvodnění jakož i průběh řízení je účastníkům znám.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu je příliš formalistické, neboť dovolací soud posoudil stěžovatelkou podané dovolání v podstatné části v rozporu s jeho obsahem. Minimální obligatorní požadavky zákonem kladené na dovolání dle názoru stěžovatelky obsahově splňuje. Z dovolání je zřetelné, oč stěžovatelce ve věci jde. Její otázka není otázkou skutkovou, zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem a v návaznosti na § 237 o. s. ř. předkládá argumentaci, pro kterou je považuje za nesprávné, čímž naplňuje i druhou z podmínek obsahových náležitostí dovolání - vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu, přičemž cituje z některých konkrétních rozhodnutí.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Součástí záruk řádného procesu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94 ]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Z pohledu shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nezjistil porušení namítaných práv stěžovatelky.
12. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady, spočívající v tom, že v otázce částky 282 831,08 Kč s příslušenstvím nevymezila stěžovatelka žádný dovolací důvod (právní otázku, která by se této části nároku týkala), ani předpoklady přípustnosti dovolání.
13. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
15. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
16. Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. a shledal, že jeho přípustnost nezakládá otázka, zda lze považovat pohledávku stěžovatelky ve výši 852 200 Kč s kapitalizovaným příslušenstvím ve výši 139 114,52 Kč, představující regresní nárok z titulu odcizení vozidla, za nejistou podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku. Podle dovolacího soudu na posouzení této otázky neakceptování započtení této pohledávky vůči žalobní pohledávce výlučně nestojí. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (příp. neakceptování obrany žalované jako důvodné a vyhovění žalobě, jak to bylo v daném případě), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
17. Ohledně nezapočitatelnosti pohledávky stěžovatelky z titulu regresního nároku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ten dospěl k závěru, že tato pohledávka je jednak již nadále neuplatnitelná před soudem podle § 1987 odst. 1 občanského zákoníku a současně se jedná o pohledávku nejistou podle § 1987 odst. 2 občanského zákoníku. Za této situace, kdy jeden z právních závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro neakceptování stěžovatelkou učiněné námitky započtení, nebyl dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou předložená otázka, zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který nebyla námitka započtení vznesená stěžovatelkou akceptována. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
18. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
19. Po přezkoumání napadených rozhodnutí v jejich závěrech Ústavní soud neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
20. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není zdejší soud povolán.
21. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl ani vyhovět návrhu stěžovatelky, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu