Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 678/01
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., zastoupené JUDr. F.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 62 Co 287/01, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001, sp. zn. 8 C 105/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 (62 Co 287/01-75) a jemu předcházejícímu rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 - 8 C 105/2000-38) a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že "soud druhého stupně nezjistil správně skutkový a právní stav, spočívající v tom, že stěžovatelka se řídila nesprávným poučením soudu o odvolání", ve věci mělo být aplikováno ust. § 204 odst. 2 o. s. ř. věta druhá, ve znění platném před 1. 1. 2001, z něhož plyne, že její odvolání proti věcnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (8 C 105/2000-16) bylo podáno včas (tímto rozsudkem bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dala stěžovatelka žalobkyni, je neplatné a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 108.000,- Kč s přísl.).
Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. července 2002 (21 Cdo 1965/2001-81) odmítl jako nepřípustné. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. března 2001 (8 C 105/2000-38) byl zamítnut návrh stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti rozsudku tohoto soudu (8 C 105/2000-16). Stěžovatelka odůvodnila svůj návrh tak, že ve dnech 8. a 9. listopadu 2000 byl její právní zástupce na služební cestě. Doručovatel nezanechal v poštovní schránce obvyklé oznámení o uložení zásilky. Zástupce stěžovatele pak 13. 12. 2000 zjistil, že zmíněný rozsudek nabyl právní moci 29. 11. 2000. Obvodní soud pro Prahu 9 návrh stěžovatelky zamítl a konstatoval, že ze spisu je zřejmé, že zásilka byla doručována v souladu s poštovním řádem (pošta P., doručovala doporučenou zásilku tak, že dne 8. 11. 2000 byla doručovatelem výzva vhozena do schránky zástupce stěžovatelky a následujícího dne byla zásilka uložena na poště).
Městský soud, jako soud odvolací, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, byť z jiných důvodů, než v něm uvedených. Soud II. stupně dospěl k závěru, že nelze aplikovat institut náhradního doručení, neboť adresát se nezdržoval na místě doručení, a že za den doručení je třeba považovat 13. prosinec 2000, kdy si zástupce stěžovatelky osobně převzal předmětný rozsudek v kanceláři soudu (od tohoto data pak počala plynout zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která marně uplynula dne 28. prosince 2000, když odvolání podala stěžovatelka až 3. ledna 2001). Podstatou ústavní stížnosti bylo posouzení, zda byly splněny podmínky pro aplikaci ust. § 204 odst. 2 o. s. ř.
Podle § 204 odst. 2 o. s. ř. odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.
Prominutí odvolací lhůty je tedy vázáno na zákonné, v citovaném ustanovení taxativně vymezené podmínky, a to, že tříměsíční lhůta pro podání odvolání je přípustná pouze při zjištění, že rozhodnutí neobsahuje poučení o odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné (k tomu B./D./M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. B., 2001, str. 856). Ve stěžovatelčině věci však žádná ze zmíněných podmínek nenastala a ani nebyla stěžovatelkou v ústavní stížnosti tvrzena.
Za této situace, kdy je zřejmé, že obecné soudy postupovaly v rámci kautel příslušného procesního předpisu (občanského soudního řádu), nemohlo dojít ani k porušení tvrzeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ostatně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2001 - 62 Co 287/01-75) je v tomto směru přiléhavé a odpovídá i požadavkům na něj zákonem kladeným (§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s.
ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto vpředu označeným obecným soudům cokoli vytknout.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzeného (ani jiného) ústavně zaručeného práva a svobody. Ústavní stížnost proto byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 19. září 2002