Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Č., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2022 č. j. 58 Ad 18/2021-18 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 4 Ads 51/2022-26, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Ministerstva obrany ČR, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví nadepsaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále ochranu proti diskriminaci, zaručenou v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl v období komunistického režimu nejdříve (neoprávněně) propuštěn ze služebního poměru vojáků z povolání, poté byl pro své politické názory navíc dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody. Oba rozsudky byly po roce 1989 zrušeny. Stěžovateli byl v roce 1991 podle příslušných ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podle § 24 a § 27 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen jako "zákon o mimosoudních rehabilitacích") přiznán starobní důchod v maximální možné výši 3 800 Kč. V roce 2021 stěžovatel požádal Ministerstvo obrany ČR o jednorázový přídavek k důchodu podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o nárocích osob, kterým byl odňat nebo snížen důchod podle dřívějších předpisů (dále jen jako "nařízení vlády").
Daný nárok stěžovatel opíral o ustanovení § 25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích (dále jen jako "zákon o soudních rehabilitacích"), které upravuje možnost přiznání příplatků k důchodu za dobu neoprávněného věznění v období nesvobody.
3. Správní orgány stěžovatelovu žádost zamítly, nevyhověly mu poté ani správní soudy. Rámec argumentace všech orgánů veřejné moci byl přitom shodný a zní ve stručnosti následovně: Jednorázový příspěvek založený na nařízení vlády lze nárokovat při splnění dvou podmínek: 1) pobyt žadatele ve vězení ve stanoveném období a následná zrušení odsuzujících rozsudků, 2) žadateli není podle zákona o soudní rehabilitaci vyplácen příplatek k důchodu. První podmínku stěžovatel naplňuje, druhou nikoliv. Zvláštní příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích představuje pouze alternativu k "standardnímu" zápočtu dob ve vězení k důchodu, nejde o nový (dodatečný) nárok.
U stěžovatele bylo v minulosti při stanovení důchodu postupováno podle § 24 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť to pro něj bylo výhodnější. Jestliže je pro žadatele varianta postupu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích výhodnější, je vyloučena aplikace zákona o soudních rehabilitacích - toto pravidlo výslovně plyne z § 25 zákona o mimosoudních rehabilitacích ("Výpočet důchodu nebo úprava jeho výše podle § 24 zákona se provede jen tehdy, je-li to pro občana výhodnější než podle obecných předpisů důchodového zabezpečení nebo než podle § 25 zákona č. 119/1990 Sb.").
I když žadatel splňoval vícero nároků samostatně, nebyl (není) oprávněn si mezi nimi vybírat, automaticky mu byla zvolena pro něj objektivně výhodnější možnost. Správní soudy kromě toho připomněly, že stěžovateli byly vyplaceny také další jednorázové satisfakce za újmy, které během doby nesvobody vytrpěl. V neposlední řadě dodaly, že rehabilitační zákony cílily pouze na zmírnění utrpěných křivd podle v nich stanovených podmínek, nebylo a ani nemohlo být jejich účelem poskytnout úplnou nápravu.
4. Stěžovatel s napadenými rozsudky správních soudů nesouhlasí. Nepovažuje za spravedlivé, aby výpočet důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (tj. v podstatě za vyhození ze zaměstnání) pokryl též odškodnění za nezákonné věznění. Pociťuje v tomto přístupu diskriminaci, neboť je s ním jednáno odlišně od osob, které byly "pouze" nezákonně vězněny (a obdržely příplatek), naopak je s ním jednáno shodně jako s osobami, které byly "pouze" vyhozené ze zaměstnání. On přitom čelil oběma újmám. Ústavní stížnost dále obsahuje citace z vybraných nálezů zdejšího soudu ve věcech nápravy křivd minulého režimu.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Ústavní soud si je velmi dobře vědom skutečnosti, že postup orgánů předchozího režimu byl vůči stěžovateli nelegitimní a nespravedlivý. Aby byly zmírněny křivdy spáchané předchozím režimem na občanech státu, přijal demokratický zákonodárce právní předpisy, které měly tyto újmy alespoň částečně odčinit; mezi tyto zákony náleží též zákon o mimosoudních rehabilitacích. K tomuto předpisu Ústavní soud opakovaně uvedl, že jeho smyslem bylo (je) zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (viz § 1 odst. 1 tohoto zákona).
Z tohoto pohledu proto není možno při jeho aplikaci postupovat příliš restriktivně a formalisticky, naopak je potřebné používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona (srov. nález ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 691/01 ). Jinak vyjádřeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů (viz nález ze dne 26.
10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 ).
10. S přihlédnutím k uvedeným východiskům posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, dospěl však k závěru, že k porušení jeho základních práv a svobod a ani zmíněných zásad rehabilitačních řízení nedošlo. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správních soudů, že účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích není poskytnout úplnou nápravu, nýbrž jen zmírnit některé z utrpěných křivd. Tento zákon se snaží o kompenzaci nepříznivých následků vyvolaných zásahy minulého režimu do života poškozených, přičemž však škála postižení byla tak široká a rozmanitá, že nelze dosáhnout toho, aby se kompenzace mohla přiblížit skutečným ztrátám, které žadatel utrpěl.
Materiální odškodnění zakotvená v rehabilitačních předpisech tak představují pouhý pokus o odčinění alespoň některých újem a pojmově tedy nemohou kompenzovat a někdy ani zmírnit příkoří, kterým byly osoby perzekuované komunistickým režimem vystaveny - nelze proto tyto předpisy vykládat ve smyslu dosažení úplných náhrad či kompenzací v míře zákony nepředvídanými.
11. Tak tomu je právě i v nyní řešeném případě, ve kterém § 25 o mimosoudních rehabilitacích obsahuje jednoznačné pravidlo výslovně stanovující, že orgány veřejné moci demokratického režimu mají postupovat při výpočtu důchodu osob postižených komunistickým režimem způsobem, který je pro tyto osoby co nejvýhodnější. Rozhodující orgány přitom v případě stěžovatele inkriminované zákonné ustanovení vyložily a aplikovaly v souladu s jeho zněním i smyslem, neboť správně usoudily, že pro stěžovatele bude výhodnější, pokud mu pobyt ve vězení zohlední při výpočtu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by nyní vyhověly stěžovatelově žádosti, došlo by fakticky ke dvojímu započtení období jeho věznění, což by však bylo v přímém rozporu ze shora citovaným ustanovením zákona o mimosoudních rehabilitacích (obdobný závěr srov. usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2758/15 ).
12. Jakkoliv tedy Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele s tím, že za své předchozí útrapy nedostal od státu veškeré možné odškodnění (vyšší důchod), jeho představa se míjí se zněním a cílem rehabilitačních zákonů. Proti závěrům správních soudů tak nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu