Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České přístavy, a. s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 55 Co 327/2023-182 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. srpna 2023 sp. zn. 10 C 162/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se přitom podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky, aby se vedlejší účastnice byla povinna zdržet provádění v tomto rozhodnutí specifikované stavby podle společného stavebního povolení vydaného stavebním úřadem, neboť touto stavbou je stěžovatelka ohrožena v držbě bývalé železniční vlečky. Dále pak obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud přitom vyšel z toho, že stěžovatelka je držitelem věci - vlečky. Stavební úřad vydal společné stavební povolení, kterým byl schválen stavební záměr s názvem "Park u vody". Předmětná vlečka není vlečkou ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb. o dráhách (dále jen "zákon o dráhách"), neboť není napojena do celostátní nebo regionální dráhy nebo jiné vlečky. Na základě žádosti stěžovatelky rozhodnutím drážního úřadu byla vlečka zrušena. Stavba vlečky je zanedbaná, neudržovaná. Po provedeném dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že stavba vlečky je nemovitou věcí, která je spojena se zemí pevným základem, respektive věcí, kterou by nebylo možné přenést z místa na místo bez porušení její podstaty. I podle judikatury Nejvyššího soudu je přitom třeba otázku, zda jde o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, důsledně posuzovat podle okolností konkrétního případu, a to na základě konkrétních technických parametrů. Nadto obvodní soud uvedl, že žaloba z rušené držby směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se tedy o faktickém stavu a soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky - nezkoumá tedy například oprávněnost držby. V daném případě ale nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice prováděním stavby jakkoliv ohrožovala stěžovatelčinu držbu vlečky, nebo že by jí na vlečce způsobovala škodu.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud zejména zrekapituloval, že stěžovatelka podle obvodního soudu neprokázala povahu vlečky jako nemovité věci. Městský soud souhlasil s námitkou stěžovatelky, že stěžovatelka nebyla obvodním soudem poučena o tom, že má pochybnosti o povaze vlečky jako movité nebo nemovité věci, ovšem jelikož v rámci jednání před obvodním soudem byla otázka povahy vlečky probírána, nemohl být uvedený aspekt pro stěžovatelku překvapivý. Žádná ze stran nepřišla před koncentrací řízení s takovými skutkovými tvrzeními o stavebně-technické povaze vlečky, jež by vyžadovala doplnění dokazování; proto ani soud v daném směru nemusel doplňovat dokazování o odborné posouzení nebo nemusel účastníky řízení dále poučovat.
4. K povaze vlečky jako nemovité věci městský soud doplnil, že sama stěžovatelka dovozovala nemovitou povahu vlečky z toho, že jde o liniovou stavbu, tedy z jejích funkčních atributů. Městský soud se shoduje s obvodním soudem v tom, že jde o věc nespojenou se zemí pevným základem, tedy věc přemístitelnou na jiné místo bez porušení její podstaty, k čemuž podle městského soudu v rámci železniční sítě běžně dochází. Povaha uvedené vlečky jako nemovité věci nemůže být dovozována z toho, že šlo o liniovou stavbu dráhy napojenou na ostatní železniční infrastrukturu, jak původně sama stěžovatelka uváděla. V tomto směru totiž obvodní soud zjistil, že ve vztahu k dané vlečce bylo zrušeno povolení o jejím provozování; i kdyby přitom nedošlo k tomuto rozhodnutí, uvedená vlečka již není napojena na železniční síť (k odstranění jejího napojení v tomto smyslu došlo již v roce 2021). Městský soud se tak zcela ztotožnil se závěrem obvodního soudu v tom, že vlečka již není nemovitou věcí; už proto žalobě stěžovatelky nebylo možno vyhovět. V této souvislosti městský soud odkázal na § 1004 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož se držitel může bránit žalobou z rušené držby, je-li prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci. Taková podmínka však v daném případě není splněna.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v prvé řadě na stanovisku, že předmětná vlečka je nemovitou věcí, neboť v souladu s § 5 odst. 1 zákona o dráhách není součástí pozemku. Na této její povaze nic podle stěžovatelky nemění ani skutečnost, že daná vlečka již nemá povolení k provozování příslušné kategorie dráhy. Pokud by došlo k přenesení vlečky na jiné místo, muselo by dojít s ohledem na její charakter k jejímu rozebrání na jednotlivé stavební části zahrnující i železniční spodek (jako je zemina, štěrk a podobně), tímto zásahem by ale došlo nevratně k porušení její podstaty. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na odborný posudek, který si nechala zpracovat. Pokud stěžovatelka sama požádala o formální zrušení holešovické vlečky ve smyslu zákona o drahách, učinila tak s ohledem na její významné poškození po povodních v roce 2002. V návaznosti na to pak podle tvrzení samotné stěžovatelky Drážní úřad vyhověl její žádosti o odstranění části kolejí a výhybek. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vysvětluje, že v době posuzování její žaloby z rušené držby docházelo k takovým zásahům do vlečky, které fakticky trvale znemožňují projetí drážního vozidla po vlečce. Stavební úřad přitom se stěžovatelkou nekomunikoval, proto nemohla ke společnému stavebnímu povolení uplatnit námitky ani jako vlastník sousední stavby, ani jako vlastník dotčené stavby.
6. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně konstatoval, že v řízení o žalobě z rušené držby nebylo prokázáno, že by prováděním stavby vedlejší účastnice ohrožovala stěžovatelčinu držbu vlečky. Naopak městský soud jako soud odvolací uzavřel, že k zásahům do pokojné držby stěžovatelky dochází a ta má obecně vzato právo bránit se proti takovým zásahům do její držby. Ani podle městského soudu (jak rekapitulováno shora) však stěžovatelka s jí uplatněnou žalobou nemůže být úspěšná, neboť se v případě předmětné vlečky nejedná o nemovitou věc. Na povahu vlečky totiž nelze usuzovat jen z jejich funkčních atributů (tedy např. z toho, že jde o liniovou stavbu dráhy), ale musí být hodnoceny i stavebně technické parametry s ohledem na to, zda vlečka může být bez porušení její podstaty přesunuta ve smyslu § 498 občanského zákoníku. Toto východisko městského soudu je však podle stěžovatelky nesprávné už proto, že i v souladu s nálezem ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 [(N 93/94 SbNU 179); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz/] se má obecný soud podle § 178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), omezit při posuzování žaloby z rušené držby jen na podmínky poslední držby a na eventuální existenci jejího svémocného rušení. Pokud posuzuje jiné otázky, překračuje podle Ústavního soudu rámec toho, co mu zákon předepisuje v daném řízení zkoumat. Obecné soudy měly žalobu stěžovatelky posoudit s ohledem na její obsah i podle § 1003 občanského zákoníku; podmínkou aplikace tohoto ustanovení totiž není rušená držba k nemovité věci.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně upozorňuje na to, že vlečka není tvořena jen železničním svrškem (tedy kolejnicemi a pražci), ale také železničním spodkem (zejména stavebním materiálem), a proto není bez porušení jejich podstaty přemístitelná. Důsledkem rozhodnutí o zrušení vlečky, které iniciovala sama stěžovatelka, je toliko skutečnost, že vlečka již nemůže být považována za dráhu v režimu zákona o drahách. Nic to ale nemění na jejím faktickém stavu, neboť i izolovaná stavba dráhy může být liniovou stavbou ve smyslu § 509 občanského zákoníku. Pro posouzení přenositelnosti nebo nepřenositelnosti vlečky stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Afs 131/2014-31 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz). Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále setrvává na stanovisku, že obecné soudy porušily poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 1 odst. 3 o. s. ř., když stěžovatelku nepoučily o nutnosti podrobněji vymezit povahu vlečky - rozhodnutí obvodního soudu je tak nutno hodnotit jako překvapivé.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud v daném kontextu shledává rozhodnutí městského soudu správné a přesvědčivé. S ohledem na argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti dále Ústavní soud doplňuje, že pro posouzení povahy vlečky není výlučně určující, že není součástí pozemku, ať už s odkazem na § 5 odst. 1 zákona o drahách nebo s odkazem na § 509 občanského zákoníku. Stěžovatelka odvozovala nemovitou povahu vlečky z toho, že jde o liniovou stavbu. Předmětná vlečka ovšem již není napojena na železniční síť a není tak svou povahou, a určením, tedy funkčními atributy nemovitou věcí - liniovou stavbou a městský soud přesvědčivě vysvětlil, že je s ohledem na své stavebně-technické parametry přemístitelná, a to i se svým spodkem (srov. k tomu shora).
V této souvislosti není přiléhavý odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 131/2014, neboť i v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že otázka, zda jde o movitou nebo nemovitou věc, musí být vždy zodpovězena na základě konkrétních okolností daného případu. Konkrétní okolnosti případu stěžovatelky o nemovité povaze věci - vlečky nesvědčí. Ústavní soud se na základě studia ústavní stížností napadených rozhodnutí i samotné ústavní stížnosti domnívá, že eventuální přeložení vlečky neznamená porušení její samotné podstaty.
Technickou přemístitelnost uvedené vlečky přitom podle Ústavního soudu přesvědčivě nevyvrací ani znalecký posudek, který si stěžovatelka v této souvislosti nechala vypracovat. K tomuto závěru přitom lze dospět i přesto, že stěžovatelka upozorňuje, že vlečka sice není napojena na kolejovou síť, ale může být využívána lokálně. Ani tato - obecně jistě přijatelná úvaha - však podle Ústavního soudu v daném případě nemůže obstát, a to již s ohledem na aktuální technický stav vlečky, který je nevyhovující pro naplnění účelu dopravní stavby, čemuž přispěla i sama stěžovatelka, když z ní odstranila některé kolejnice a výhybky, jak sama v ústavní stížnosti uvádí.
12. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal, proč podle jeho názoru obvodní soud nepochybil ani v tom, že stěžovatelku nepoučil o nedostatečnosti jí uváděných tvrzení ohledně nemovité povahy vlečky. Ústavní soud v této souvislosti na rozhodnutí městského soudu odkazuje. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelka svůj názor, proč vlečka představuje nemovitou věc, měnila. Primárně argumentovala ve vztahu k povaze vlečky optikou toho, že tato je napojena na další železniční síť. Posléze začala povahu vlečky jako nemovité věci dovozovat právě na základě kritéria přenositelnosti v tom směru, zda se přenesením vlečky poruší její podstata.
13. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že na danou věc aplikovaly jen § 1004 občanského zákoníku, který podmiňuje možnost bránit se žalobou z rušené držby, tím, že musí být narušována držba k nemovité věci. V této souvislosti Ústavní soud ovšem nemohl přehlédnout, že to byla sama stěžovatelka, kdo po celou dobu řízení (srov. k tomu nejen její žaloba, ale též odst. 21 jejího odvolání) všechna svá tvrzení směřovala právě k tomu, že její nemovitá věc je ohrožována stavební činností ve smyslu § 1004 občanského zákoníku a v návaznosti na to rovněž podle požadavků § 1004 občanského zákoníku formulovala svůj petit.
Těžko tedy obecným soudům vytýkat, pokud takové vymezení ze strany stěžovatelky respektovaly a splnění podmínek projednatelnosti žaloby z rušené držby posuzovaly právě s ohledem na znění § 1004 občanského zákoníku. Proto neobstojí ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 , neboť v tomto nálezu soud - vzhledem k okolnostem případu - postupoval podle § 1003 občanského zákoníku.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu