Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Evou Šimkovou, advokátkou, se sídlem Pomněnková 523, Mukařov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 3 Tdo 920/2024-377, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2024, č. j. 9 To 151/2024-295, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. března 2024, č. j. 40 T 5/2024-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") odsouzen za spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a k trestu propadnutí věci (pepřový sprej). Uvedených trestných činů se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že poté, co byl příslušníky policie, kteří se prokázali nejdříve slovně a následně služebním průkazem, vyzván k prokázání totožnosti a sdělení, zda má u sebe návykové látky, se pokusil o útěk a nastříkal poškozenému policistovi pepřový sprej do obličeje. Poté, co se vymanil z úchopu, prchal a opakovaně stříkal pepřovým sprejem na oba policisty. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozených policistů a také svědka (stěžovatelova kamaráda), který vypověděl, že měl strach z toho, jak muži vypadali, nicméně poté řekli, že jsou od policie. Dále prohlásil, že neměl důvod jim to nevěřit. Poškození měli za to, že stěžovatel zaútočil nikoli ze strachu z nich samotných, jak se snažil stěžovatel tvrdit, nýbrž ze strachu, že policisté při něm najdou i další návykové látky, jelikož důvodem kontroly byl silný zápach z marihuanové cigarety, kterou stěžovatel kouřil.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Městský soud odkázal na odůvodnění obvodního soudu, které označil za srozumitelné a pečlivé. Stěžovatel pouze opakoval argumenty, se kterými se již obvodní soud vypořádal a nepřisvědčil jim.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud měl za to, že stěžovatel v dovolání pouze opakuje výhrady, se kterými se oba soudy dostatečně a správně vypořádaly. Důkazy nebyly hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud k namítanému neumožnění zastoupení druhou obhájkyní konstatoval, že na odročeném hlavním líčení byl přítomen původní obhájce stěžovatele, ovšem ani on, ani stěžovatel se nedožadovali přítomnosti obhájkyně.
5. Podle stěžovatele bylo v trestním řízení porušeno jeho právo na nestranný soud, což dovozuje z extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obecné soudy podle něj bez dalšího uvěřily výpovědi poškozených policistů právě proto, že se jedná o příslušníky policie, zatímco on je Rus a uživatel marihuany. Za spekulaci považoval především závěr o tom, že se obával následků držení omamných látek, nikoli však zjevu či chování policistů samotných. Výpověď svědka soudy hodnotily nekonzistentně, neboť mu uvěřily v části, kdy potvrdil, že při incidentu neexistovaly pochybnosti o tom, že se jedná o policisty. Ovšem část, ve které tvrdil, že je po nemoci a nedokázal rozpoznat, co stěžovatel kouřil, považovaly soudy za vyhýbavou s tím, že se nejspíše snažil kamarádovi neuškodit. Stěžovatel dále namítal, že policisté byli oděni v civilním oblečení, měli tak povinnost prokázat se služebním průkazem. To neudělali, a proto z nich stěžovatel s kamarádem dostali strach. Soudy se nikterak nevypořádaly s jeho tvrzením, že jednal v sebeobraně.
6. Stěžovatel spatřoval procesní pochybení v tom, že hlavní líčení nebylo na jeho žádost odročeno, a tím mu nebylo umožněno být zastoupen druhou obhájkyní. Argumentaci Nejvyššího soudu, že si obhájkyně měla lépe uzpůsobit svůj program, považuje stěžovatel za absurdní a nemající oporu v zákonné úpravě. Dále namítá, že první obhájce v přípravném řízení (který získal právní vzdělání na Ukrajině) neupozornil na systémová pochybení v postupu policie, přestože o nich věděl. Existenci pochybení stěžovatel opírá o to, že státní zástupce zrušil usnesení o trestním stíhání a nařídil policejnímu orgánu, aby o věci znovu rozhodl.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není povolán k přezkumu aplikovaného podústavního práva, při porušení běžné zákonnosti či v případě nesprávnosti nezasahuje do činnosti obecných soudů. Jeho zásah je namístě pouze tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
10. O vině a trestu rozhodují výlučně obecné soudy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), těžiště dokazování v trestním řízení leží v hlavním líčení před prvostupňovým soudem. Stěžovatel se svými námitkami pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která bude provedené důkazy autonomně hodnotit. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud do hodnocení důkazů obecnými soudy zasahuje pouze při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozeným. Takovým nesouladem však nejsou běžné rozpory mezi provedenými důkazy (např. dvěma svědeckými výpověďmi). Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již soudy dostatečně vypořádaly. Na jejich závěry lze proto beze zbytku odkázat.
11. Těžištěm stěžovatelových námitek mělo být pochybení soudů spočívající v tom, že uvěřily výpovědím policistů a že nesprávně hodnotily výpověď stěžovatele a přítomného svědka. V činnosti soudů v této oblasti Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Především danou důkazní situaci nelze hodnotit jako tzv. tvrzení proti tvrzení (podrobně rozebranou např. v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 ). Z hlediska předmětu řízení je podle Ústavního soudu rozhodující, že ze všech výpovědí (včetně té stěžovatelovy) vyplynulo, že se poškození policisté ještě před samotným incidentem identifikovali jako policisté.
Stěžovatel tak musel být s jejich postavením přinejmenším srozuměn. Přesto se (opět podle vlastní výpovědi) rozhodl nejprve od poškozených přes jejich výzvy couvat pryč a následně na ně zaútočit pepřovým sprejem. Hovoří-li o jakémsi blíže neurčitém strachu a výkonu "sebeobrany", je jeho tvrzení spolehlivě vyvráceno svědeckými výpověďmi policistů i jeho vlastního známého, který neuvedl žádnou skutečnost, jež by ospravedlňovala násilnou "sebeobranu". Z uvedených důvodů je z hlediska stěžovatelovy trestní odpovědnosti zcela nerozhodné, zda poškození stěžovateli ukázali služební odznak (případně na jak dlouho) či zda splnili jiné zákonné povinnosti.
Nic z toho by totiž nemohlo ospravedlnit násilný útok proti nim v situaci, kdy stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jde o policisty. Opakovat hodnocení jednotlivých důkazů nepovažuje Ústavní soud na tomto místě za nutné, neboť lze odkázat na ústavně konformní závěry obecných soudů (viz zejména body 9 až 11 rozsudku obvodního soudu, bod 10 usnesení městského soudu a bod 45 usnesení Nejvyššího soudu).
12. Ústavní soud se neztotožnil ani s ostatními námitkami. V první řadě je nutné odmítnout námitku ohledně porušení stěžovatelova práva na obhajobu, s níž se bez jakýchkoliv vad vypořádal Nejvyšší soud (viz body 35 až 38 usnesení Nejvyššího soudu). Napadenému rozhodnutí Ústavní soud zcela přisvědčuje v tom, že obvodní soud neměl povinnost uzpůsobovat dlouho naplánovaný program hlavních líčení druhé stěžovatelově obhájkyni. Rovněž je nutné odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je nerozhodné, zda tuto námitku uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Řízení o ústavní stížnosti je postaveno na zásadě subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto zásadně nemůže vyhovět námitce, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy (podrobněji viz např. body 23 a 24 nálezu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3418/18 ).
13. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti jsou rovněž irelevantní námitky týkající se údajných pochybení policistů v přípravném řízení. Tato pochybení jednak napravil dozorující státní zástupce, jak uvádí sám stěžovatel, ale především jsou nepodstatná pro rozhodování soudů, které vycházely primárně z důkazů provedených v hlavním líčení. Není tedy zřejmé, jak by případná podjatost policistů měla neústavně ovlivnit rozhodování soudu.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu